Když je to naposled...

24. dubna 2008 v 11:58 | Scerr Recia Ghae |  Scerr Recia Ghae (zrušeno)
Dnes je pro mě velice významný den- poznám Strifina kluka, přijde k nám na večeři. Tudíš, už od rána jsem lítala po domě a vařila a uklízela. Ani nechápu proč, dnešní mládeš není moc perfekcionistická, takže by mu možná ani nevadil trochu binec, ne? S jídlem jsem se překonala- na jedné straně nadívaný krocan a na druhé bramborový salát a zeleninové závitky (kdyby byl taky vegoš). ,,Tohle všechno budeme muset sníst?" zeptal se Zack, když viděl všechno to jídlo.
,,Železné zásoby- v krajním případě to dojíme zítra k obědu." odpověděla jsem a otočila se k němu. ,,Co to máš na sobě?" vyjekla jsem.
,,Nic..." Zack rozhodil rukama. ,,Má snad něco proti elfům?" Zack vypadal jako čistorevný elf.
,,Ne, ale řekla jsem, že si z něho nebudeme utahovat..."
,,Já si z něho neutahuju, je to jen sranda." vymlouval se.
,,Pěkná sranda. Přijde sem, podívá se na nás jako na duchy a celou večeři nebude vědět, jestli se bavit o technické pokroku lidstva nebo o ochraně životního prostředí."
,,Prosím tě, jsme Zera, on to pochopí!"
,,Ale já to nepochopím!" Zrovna v té chvíli se ozvalo chrastění klíčů. Oba jsme nadskočili leknutím. ,,To je Strify!"
,,Jo a navíc jde pozdě..." dodal Zack.
V té chvíli do kuchyně vešla Strify. On šel vedle ní... už nemohl být hezčí! ,,Ahoj mami, tohle je Niki."
Mě a Zackovi se nepodařilo míň jak pět vteřin ohromeně nezírat. Naštěstí do mě Zack šťouchl a probudil mě do reality. Podala jsem mu ruku. ,,Vítej u nás."
,,Moc mě těší." odpověděl a usmál se.
Posadili jsme se ke stolu a já naservírovala večeři. ,,Dáte si maso nebo jenom vegetariánskou stravu?" zeptala jsem se Strify a Nikiho.
,,Vege..." prohodila Strify a podala mi talíř.
,,Taky." řekl Niki jako druhý.
Chvíli jsme v tichosti jedli. Pak se ozvala Strify. ,,Mami, zítra máme takový představení. Každej něco zatancuje a ostatní to budou hodnotit. Přijdeš?"
,,Jasně, proč jsi mi to neřekla dřív!" odpověděla jsem. ,,Vy tam budete tančit oba?" Teď si uvědomuju, že ukazování vidličkou je neslušný...
,,Jo, nacvičili jsme tango." Zase ticho. Zrovna jsem se nadechovala abych mohla promluvit, když se odedveří ozvala rána. ,,Co to bylo?" zeptala se Strify.
,,To nic, já tam jdu!" Zack okamžitě zmizel za dveřmi. Začala jsem nervózně klepat nohou. ,,Scerr! Máš telefon!" zavolal Zack.
,,Tak ať zavolají později!" odpověděla jsem.
,,Je to velký telefon!" Zack zněl trochu zuřivě, což mohlo znamenat jediné.
,,Hned jsem zpátky!" vyskočila jsem od stolu a běžela za ním ke dveřím. Zack se o ně opíral zády. Něco do nich bušilo a snažilo se je otevřít. Postavila jsem se vedle něho. ,,Upíři?"
,,Ne, tentokrát asi vlkodlaci..." zamumlal.
,,Cože?"
,,Já si nevymýšlím! Ta havěť se snad spolčila nebo co!"
,,Počkej chvilku!" odlepila jsem se od dveří a přistavila k nim stolek- jako kdybych věřila, že to vlkodlaky dokáže zadržet.
,,Hej! Kam jdeš?" řekl ještě, ale to už jsem byla v prvním patře.
Z pod postele jsem vytáhla celý svůj sortiment. Dva revolvery, náboje, moje oblíbené magnum a katanu, kterou jsem dostala k minulým narozeninám. Takhle vyzbrojena jsem doběhla k oknu nadedveřmi. Před nimi stálo asi pět vlkodlaků a střídali se v dorážení na dveře. Chudáček Zack. Prvního jsem střelila ze zhora a pak skočila dolů. Stihla jsem dva výstřeli. Dál už přišla na řadu katana, protože zblízka na ně nic jinýho neplatí. Konečně zapoměli na dveře a začali útočit na mě. Rozběhla jsem se pryč. Naposled jsem viděla Zacka, jak otevřel dveře a něco zakřičel. Poprvé jsem litovala, že bydlíme na kraji Lasanitu. Jediná možnost je zavést ty bestie do centra. Lidi rozhodně nebudou lhostejní ke skupince vlkodlaků, kteří zabíjí prvního obyvatele města. Během cesty jsem se dostala na střechy menších domů a využila střelné zbraně. Zasáhnout je bylo obtížné a navíc ne moc účinné. Brzo mi došli náboje, ale asi tak dva odpadli. Podemnou bylo čím dál víc prchajících lidí. Několik jich nestačilo ucét a vlkodlaci je zabili už jen tím, že je odstrčili z cesty, potvory. Skočila jsem dolů a jednomu usekla hlavu. Zbyli už jen čtyři.
,,Mami!" Ohlédla jsem se po Strifyně hlase. Stála někde vzadu, Zack měl co dělat aby ji udržel na místě a nerozběhla se za mnou.
,,Strify!" Jednomu jsem usekla pařát a probodla ho v místě, kde by mělo být srdce. Vlkodlak se zapotácel a začal padat- rovnou na mě.
To by nebyla žádná tragédie, v pohodě jsem zvládla uskočit, ale to Strify viděla z trochu jiného úhlu a nejspíš si myslela, že mě právě vraždí. Ani se Zackovi nedivím, že se mu Strify vysmekla a rozběhla se za mnou. Problém byl, že si jí ty bestie všimli. Vytáhla jsem magnum a napálila to do dvou, ale třetí se tomu vyhl. Skočila jsem ke Strify, v duchu zamumlala omluvu a zcela surově ji odstrčila stranou. Ale bylo to pro její dobro.
Jediný máchnutí. Víc si nevzpomínám. Zdálo se mi, že se katana zlomila a vlkodlak mě přeskočil. Všechno se pak datuje až od chvíle, kdy jsem se probrala na zemi. Asi jsem na chvíli omdlela. Strify ještě pořád seděla vedle, takže muselo být jen několik vteřin. Katana se nezlomila, ale byla trochu ohnutá. Pravda byla, že mě vlkodlak nepřeskočil, ale podařilo se mi ho odmrštit na druhou stranu, kde právě dodělával. Strify byla vmižku u mě. ,,Mami!"
,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se a prohlížela si ji. Pár malých tržných ran, ale ty se zahojí.
,,Scerr..." Zack si klekl vedle. Tvářil se vážně.
,,Co je?" zeptala jsem se. Něco tu bylo špatně. ,,Proč se na mě tak díváte?" Strify se pokoušela zadržovat pláč. Pokusila jsem se posadit. Celým tělem mi projela ostrá bolest. Teprve pak jsem se podívala na břicho- nebudu popisovat, které životně důležité orgány ze mě chtěli vypadnout. Ten vlkodlak mi zřejmě stihl rozpárat břicho. ,,Páni..." hlesla jsem. Najednou jsem nemohla mluvit. Netušila jsem, že mám ve skutečnosti tak velký žaludek... Začalo to bolet- strašně bolet! Bolestí jsem se úplně chvěla.
Strify mě chytla za ruku. ,,To bude dobrý, že jo!? Uzdravíš se..."
Napadlo mě, co Strify dostala z biologie? Zavrtěla jsem hlavou. Naštěstí jsem byla tolik ochromená, že jsem uznala za vhodné, šetřit si sílu a nečerpat ji na takové pitomé hlášky, jako: mám játra na šrot Strify, což jsem chtěla původně říct. ,,Asi zítra nepřijdu na tu tvou akci..." Kdybych si to mohla předem rozmyslet, asi bych řekla něco moudřejšího. ,,Tvůj kluk je moc sexi..."
,,Mami?"
Chtělo se mi smát, ale jenom co jsem to udělala, mi z pusy vytekla krev. Všimla jsem si Zacka. ,,Postaráš se o ni?" Přikývl a naposled mě políbil. ,,Kdyby vás zase někdo otravoval, pošli ho někam..." Fakt bych řekla něco moudřejšího, ale svůj čas si prostě nevyberete. Najednou jsem zapoměla na to, že právě umírám a jediným mým přáním bylo zavřít oči a trochu se prospat. A už vůbec jsem si nedělala hlavu, že je to na silnici, všichni mě sledujou a pár dotyčných se mě ještě snaží vzbudit.
A jak to bylo v jedné Zerské písničce, Zera se vrací na místo, odkud přišli. V mém případě to byla jedna malá útulná jeskyně...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Asmar Lady Asmar | 9. června 2008 v 10:48 | Reagovat

45 bodů

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama