Květen 2008

A jsem tam, kde jsem byla...

31. května 2008 v 8:21 | Scerr Recia Ghae |  Scerr Recia Ghae (zrušeno)
Dva dny! Ano- dva dny už trčím v táboře těch nejodpornějších stvoření. O skřetech i jiných podobných seskupení znetvořené živé tkáně tu nemluvím. Upíři jimi pohrdají a straní se jich. Skřeti se zase straní upírů, ale spíš proto že je nechápou- natolik se skřetí mozky zase nevyvinuli. Upíři jsou ale podobná sebranka jako skřeti, jenom čistotní, mluvící a myslící. Přes den se zašili do svých stanů a vyžádali si, aby je nikdo nerušil. To znamená že jsem musela celý den předstírat že spím, což mělo veliký dopad na můj organismus- nakonec jsem byla i vděčná, že jsem byla celou minulou noc na nohou.
Večer se upírky i upíři oblékli do krásných šatů a schromáždili mimo celý tábor. A pak, jako by se nechumelilo, přivedli poloomráčeného člověka. ,,Budeme pít rovnou, nebo si to dáme do skleniček?" zeptal se krásný blond upír, kterého jsem už předem přiřadila k vysoké hnědovlasé upírce s fialovýma očima.
Ta vystoupila z davu a obhlédla svou oběť. ,,Páchne. Vezmeme skleničky!" Sice jsem měla chuť ji zabít, ale alespoň mě to uchránilo od toho prokousnout někomu krk, když ani nemám čím. Prořízli oběti žíly a drželi jí rány nad skleničkami tak dlouho, dokud nevykrvácela. Svoji skleničku jsem rychle vypila a opodál vyplivla její obsah. Pak se všichni sesedli okolo ohně a začali nadávat na Krailu. Té hnědovlásce, která se zřejmě jmenuje Elizabeth, se situace vůbec nelíbila. Všichni chtěli jistojistě zpátky domů, ale jak už zmínil náš blondýn (myslím že se jmenuje Alex), Kraila jim zřejmě slíbila spoustu živých lidí, které budou moct nejen vysát, ale i pěstovat pro budoucí potřebu- protože, když nebudou lidi, nebudou mít upíři jídlo. A taky něco horšího- slíbila jim dědice! Co to asi může být jinýho, než Strifyn budoucí potomek!!?
Mno, za ty dva dny se mé poznatky o upírech docela rozšířili. Mají mezi sebou ustálenou hyerarchii. Jsou něco jako smečka- vede je hlavní pár, tedy Elizabeth a Alex. Pak je tu vysoký chlap, který mi připomíná mého učitele chemie, když jsem chodila do osmé třídy. Ale podle nejnovějších poznatků, je to Leonin otec- bála jsem se, že mě pozná, ale naštěstí se tak nestalo. Říkají mu Ludwig a má nějaké neschody s velícím párem. Pak jsou tu dvojčata, neustále se držící za ruce. Myslím, že to jsou Leonini mladší bratři. Neustále si dělají legraci z přehazování svých jmen a popravdě, asi to jsou úchylové, protože se k sobě dost mají. Pak je tu Kathrin, nejstarší z nich- ale zato pořádná mrcha. Nakonec dva další upíři. Už si nepamatuju jejich jména, ale jeden mě pořád obtěžuje- myslím že má něco s Leonou. Elizabeth Leonu nenávidí- bojí se že se dám dohromady s tím jedním otravných upírem a zaujmeme místo vůdčího páru.
Ovšem, zjistila jsem i jistou velice důležitou informaci. Kraila velí někomu, komu všichni upíři říkají Lovec. A podle posledních zpráv jí má přinést cosi jako velice silný amulet. Trochu jsem se vyptávala a jeden upír (ten otravnej) se prokecl. Jde o amulet, který má neobyčejnou moc tvoření a změny. Čili, každé nedestruktivní přání se vám splní- a to je zřejmě to co Kraila chce. Na co čerpat silou když si může podrobit svět. Ale stejně to má háček- přání může být jen jedno a pak je amulet navždy stracen. Právě proto jí jej donese její Lovec- myslím že se jedná zase o nějakou zmanipulovanou bezduchou trosku, která amulet rozhodně nepoužije pro sebe.
Čekám už třetí den- totiž, chci říct noc. A pak se konečně Lovec dostavil. Měla jsem pravdu- byl to jeden z těch bezduchých sluhů. Šla jsem kolem něho, jako upírka. Ostatní měli zase tu svoji poradu u ohně. Minuli jsme se. Pak se stačilo prudce obrátit a bodnout ho do zad- Leoně patřila nádherná dlouhá dýka, která dokázala projet celým tělem. Ani nevykřikl, ale pořád žil. Dokonce i hmatal po zbraních. Musela jsem vytáhnout dýku a bodnout ho do hlavy. Přesto se ještě odpotácel a trvalo další minutu než zemřel. Tyhle stvoření mají opravdu tuhý kořínek. Našla jsem u něj spoustu jiných věcí, až nakonec velký kulatý přívěšek se zářivě žlutým diamantem. Pověsila jsem si ho na krk, ale něco mi nesedělo. Byla v tom moc- věc, která nutí lidi zabíjet, lhát, nevávidět a další podobný věci. Okamžitě jsem ho strhla z krku a schovala do kapsi. přesto mi připadalo, že mě táhne k zemi. A pak přišlo to nejhorší... ,,Leono? Co to děláš?" byl to ten otravnej upír. Pořád za mnou chodil a olizoval mi krk- nechutný!
Ale už se nedalo nic dělat. Přišla jsem k němu a objala ho. Úplně zapoměl na Lovcovu mrtvolu u svých nohou a přičichl k mým vlasům. Políbila jsem ho- silně a vášnivě. Měl zavřené oči. Otevřel je, až když mu dýka projela napříč tělem- držela jsem ho v náručí, dokud nezemřel. A pak jsem se rozběhla k jezírku, jak rychle mi to nohy umožnily.
Vytáhla jsem amulet z kapsi a obmotala si ho kolem ruky- na krk ho nikdy nedám!! Ani jsem se nesvlíkala, prostě jsem do něj jenom skočila a šaty si ze sebe servala pod hladinou. Když jsem se vynořila, moje vlasy zase zešedly a byla jsem opět Scerr Ghae. Jenomže na druhém břehu jezera, kde jsem se vynořila, mě čekalo překvapení. Přímo předemnou klečel člověk, kterého jsem velice dobře znala. ,,Lady Margareto?" Kéž bych byla zrovna v tu chvíli zticha!!
Lady Margareta v černých šatech a s rozpuštěnými vlasy, na mě překvapeně zamrkala. ,,S-s-scerr?"
Poblíž se ozvala spousta kroků. Těžké a rychlé... ,,Skřeti!" Vyběhla jsem z vody ven. Lady Margareta se na mě zmateně dívala- tomu se říká vidět ducha. Jenomže já měla jiný problém. Nevim jak Lady vstřebala, když jsem prostě zarazila ruku do hlíny a ze země vytáhla šaty.
,,Scerr!" zavolala na mě.
Stihla jsem se nasoukat alespoň do třetiny svého šactva. Při tom jsem užaslou Lady nasměrovala pryč. ,,Jděte! Za chvíli tady bude peklo a teď máme ďábla v zádech." Doufám že pochopila, že tím myslím skřety.
Rozběhla jsem se pryč- chtěla jsem co nejdál odtud. Ale musím přiznat, že medaili za běh mi nikdy nedali. Pak předemnou z lesa něco vyběhlo a postavila se na zadní- kůň! A kůň= dopravní prostředek! Zkusila jsem ho pohladit. Odtáhl se ode mě. ,,No tak hochu, na tohle nemáme čas!" řekla jsem mu, když se kroky přibližovali. Pak jsem se podívala na koně- ona je to holka! Klekla jsem si. ,,Pojď sem! Jenom mě někam hodíš- nechci tě sníst!" Alespoň tohle zabralo. Kůň ke mě váhavě přišel a mě došlo, že je to krásná modrá klisna- kdo může nabarvit koně na modro? Sedlo chybělo, ale otěže by tu byly. Na nich jsem zahlédla nápis 'Lara'. ,,Tak ty jsi Lara?" pohladila jsem ji po hlavě. ,,Fajn, tě bych prosila hrozně rychle!"
Bylo mi jedno kam ten kůň běží- hlavně že to bylo rychle a opačným směrem než jsem přišla. A bylo to hodně rychle. Za tu jízdu jsem se stihla obléknout a uschla jsem. A když kůň zastavil, zjistila jsem, že jsme v Lasanitu.

Moje toulky

31. května 2008 v 0:59 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Když sem díky Strify získala azyl, můžu se jít toulat po Lasanitu. Do azylu trefim, je to tam výrazný a moc pěkný, a asi bude každej vědět, kde žije Anette Strify Ghae. Takže du očumovat okolí . . . . . . nikdy sem si nemyslela, že by Lasanit mohl bejt tak krásnej . . . . tak moc mi to tu připomíná Al - tsahir. . . . . . všechny ty krásný i smutný vzpomínky . . . . . . chtěla bych všechno vrátit zpátky . . . . ale musim žít přítomností a ne minulostí :), takže vyrážim. Jenom doufám, že někde nepotkám Húrina. Procházka po periferii Lasanitu byla přímo úžasná, ale musim se podivat do lesů a okolí . . . . je tu toho tolik k objevení pro mě . . . . .to tu prakticky neznám . . .se potom musim Strify zeptat, jestli tu někde nejni nějaký ukrytý jezírko, kam nikdo nechodí. Musim se sehnat nějaký místo pro obřady a meditaci . . . .. .nemůžu bez toho bejt . . . .. věřim v to a meditace posiluje duši . . . . . .. tělo už zocelený mam, ty roky strávený v lese sou dost znát. Zas vzpomínám . . . . lepší se nevracet . . . . je to náhoda nebo osud?? už se Strify na to jezírko ptát nemusim . . . . objevila sem takový zapadlý místo, kam choděj asi jenom elfové . . . . . . já sem elf, takže to je o.k. mno a jinak po svojí každodenní meditaci se cejtim absolutně připravená na to, abych se podivala do centra Lasanitu. Docela by mě taky zajímalo, jestli je už Lady Asmar zpátky nebo jestli je ještě na tý výpravě na záchranu města. Doufám, že v případný válce budu já i moje Aredhel k něčemu platná . . . . ale nej nej by bylo, kdyby žádná válka nebyla . . . . to je fakt mno . . . . .moje mysl je nádherně odpočatá, ale člověk nikdy neví, co se stane . . . . jako bych cítila Húrinovu přítomnost . . . . bože, prosim tě, nedovol to! Mizim . . . . .právě včas . . . díkybohu. Moje toulky po okolí Lasanitu málem nedopadly dobře . . . . . jako vypadá to, že na tohlencto mam fag štígro . .. . . takže honem zpátky do města. Tam budu víc v bezpečí. Musim si najít nějakou činnost, kde se uplatnim . . .. můžu uvažovat o bojovejch uměních, Bojovým mágu nebo čistým Mágu. Já bych se orientovala na Bojovýho mága, konkrétně na Ninju bo něco takovýho . . .. . . .nebo možná ještě Pyromana, Strážce ohně . . . . . .mam to! Pro mě by bylo ideální, kdybych mohla bejt Strážcem ohně. Najdu si takovou školu magie, kde si tohle přání můžu splnit . . . . .. a taky bych se mohla zaměřit na boj . . .Spojit Strážce ohně a Ninju . . . .. to by byla dokonalá kombinace. . . . . .měla bych se zaměřit na víc věcí . . . . . . takž moje rozhodnutí zní: "let´s go a du hledat určený školy bo školu." První školu, kerou vidim, tak se menuje Škola umění tajemných, kde se pojí magie se silou. To by mohlo bejt něco pro mě! Mno, takže du dovnitř no . . . . . . . zapisuju se na Strážce ohně a na Ninju. Tak to je supeeeeeeeeeeeer :) První hodinu mam hned po zápisu, jdu na Ninju. Zejtra mam jak Strážce ohně, tak i Ninju . . . . . a ještě něco zájmonýho kdyby bylo . . . . . na hodiny tance rovnou můžu zapomenout .. . . co takhle hodiny zpěvu?? Sem elfka, vlohy bych pro to mít mohla . . . . ale teď k hodině boje. Tak tohle bylo docela dost tvrdý . . . .. . . . . .tenhle záhul by mi nezáviděl snad nikdo normální . . . . ale už docela dobře umim kicky . . . . vypadá to nadějně . . . . . zaměřuju se na magickej zpěv . . . jako omamující, zastrašovací, uklidňovací atd. bude to asi v elfštině . . . .možná sem dokážu i nějakou napsat . . . takže tady je: Ai! Laurië lantar lassi súrinen,
Yéni útonótimë ve rámar aldaron!
Yéni ve lintë yuldar avánier
mi oromardi lisse-miruvóreva
Andúnë pella, Vardo tellumar
nu luini yassen tintilar i eleni
ómaryo airetári-lírien.
Sí man i yulma nin enquantuva?
Těšim se, až budu zpívat ve svým rodným jazyku . . . .. elfština je nádherná . . ... . . s tim bych neměla mít problém . . . . .takže, teď hodlám pokračovat v prohlídce Lasanitu . . .. Chci se jít podívat na palác Lady Asmar, abych věděla, kde žije moje paní. To je pro mě dost podstatný. Takže vzhůru do centra! PO docela dlouhý době sem se propracovala k paláci Lady Asmar. Je nádherný, jako všechny paláce bejvaj, ale asi bych se měla vrátit zpátky ke Strify. Sem docela zvědavá, co bude k večeři,ale to až zas někdy příště . . . .

Potkávám Strify

30. května 2008 v 21:50 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Konečně odešel a já můžu odejít. Začínal na mě dotírat a to bylo fakt příšerný. Ale co teď?? Musim si najít jiný bydlení. To je hlavní. Nejdřív se mrknu po okraji Lasanitu. Vůbec se tu nevyznám, nevim, na koho se obrátit, sákryš, co jako budu dělat? Tohle mě dožírá. Hned první den musim narazit na úchyla. To sem celá já. Ale co kdyby . . . . . . . co kdyby ho Aredhel vyřídila? To bych měla celej dům jenom pro sebe, a nikdo by neměl páru o tom, co se s nim stalo. Mno, to nejni špatnej nápad! Už se těšim, jak ho připeču . . . . . . moment! Co když to někdo zjistí a bude něco chtít za mlčení?? Radši zdrhám a hned. Adios Húrine . . . . . . Mam takový nutkání jít ke zvonici . . . . . že by nějaká předtucha?? Je za deset minut 14:00 . . . . . mno, tak vyrážim . . . . . moment, kde je tady zvonice?? Musim se holt někoho zeptat . . . . . hele, támhle je nějaká stařenka . . . . . .tak ke zvonici musim tudy . . . aha . . . . . . mno tak děkuju . . . . . dorazila sem tam přesně ve dvě. A koho nevidim?? Strify! Zkusim to s ní . . . . . . "takže támhle budu moct bydlet???" "No jasně Irimë." "Ty vado Strify, nevim jak ti poděkovat. Potom ti všechno povyprávim, ale teď tě nebudu zdržovat . . . .Já se nějak prohryžu a počkám na tebe v kuchyni . . . . . .jo a Strify? Musim ti potom jednu dvě věci říct . . . . . tohle bys asi měla vědět . . . . tak teda potom mno a fag mocky děkuju za azyl . . . . jinak nevim, jak bych si poradila . . . .

Moje první práce

30. května 2008 v 21:33 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Jak jsem už zmiňovala, na oplátku za příbytek jsem Húrinovi slíbila, že mu pomůžu s jeho problémem a budu tu modelkou. Nejdřív jsem byla napjatá, ale po povzbuzeních a lichotkách jsem se uvolnila.Něco se mi na Húrinovi ale nezdá. Pořád se mi snaží vlichotit. . . . . . . . A to se známe sotva dva dny. . . . . . .Skoro nic o něm nevim a to se mi nelíbí. Pořád na mě tak zírá, opravdu u něj nemůžu zůstat. Až půjde do města, uteču mu. Bůhví, co se mnou má v plánu. Ale tak tady sou teda moje fotky.(zapoměla bych dodat, že si umim hrát díky svojí vůli s barvou svých vlasů a očí) Snad se povedly, ale Húrin mi říkal, že mi to moc sluší (jako vždycky). Ale to posuďte vy:

Pátrání po tom,kdo vlastně jsem...

26. května 2008 v 17:31 | Anette Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
*ťuk ťuk ťuk*
"Dále"
"Dobrý den"
"Dobrý…Vy jste?"
"Omlouvám se,jsem Natalie…Natalie Bloody"
"Ano,vždyť máme domluvenou schůzku.Promiňte,zapomněla jsem"
"To je v pořádku.Ale pojďme rovnou k věci.Potřebuji rodokmen Strify Bloodyové"
"Je mi líto,ale osobám mladším 18-ti let a bez příbuzenského vztahu nemůžeme rodokmeny vydávat"
"Ale jistě,vždyť já vím.Je mi 19 let a jsem Strifyina sestra"
"Jenže…"
"Víte,ona Strify hodně pracuje,tak mě poprosila,zda bych jí ten rodokmen naší rodiny nemohla vyzvednout"
"No dobrá,pro tentokrát.Příště už ne.Tady jej máte.Zacházejte s ním opatrně a do týdne ho musíte vrátit"
"Jistě.Děkuji,na shledanou"
"Moment.Ještě něco.Potřebuji váš podpis.Zde a tady.Pro případ,že byste nenavrátila dokumentaci zpět"
"Dobře.Takže zde a zde?Fajn…Na shledanou"
"Na shledanou"
Uff…Hrát si na někoho jiného mi vůbec nejde.Divím se,že mi uvěřila.No nic,teď musím pečlivě prozkoumat ty dokumenty.
Tohle je úvodní stránka (dala mi dost zabrat,než sem ji udelala-hlavně teda vymyslet nějaká jména xD) :
Dál je psané,že se náš krevní řetězec nikdy neporušil…Bylo mi hned divné,že by byli rodiče pra dědečka byli čistokrevní a on už ne…Taky jsem se dozvěděla,že jsem ze skoro čisté rodiny…Pra pra babička byla sice likan,ale ne úplný…Jen otec byl likan,což znamená,že se to skoro neporušilo,až otec,který si vzal mou matku,jakož to elfku a vílu napůl…Takže jak to řekla ta neznámá elfka v lese…Jsem elfka,s krví upíra a vzhledem víla…Je to všechno divné..Ale tohle jsou doložené a uznané,pravdivé dokumenty,takže jsem vlastně úplně poslední,kdo po světě chodí s touhle krví…Ještě mě překvapilo…Ta elfka mi na konec řekla A pamatuj na svou krev…A přesně tahle věta je na konci našeho rodokmenu..Nechápu to…Ale pochopila jsem jedno…Niki není upír,teda aspoň o tom nevím,takže vlastně když budu mít dítě s někým,kdo není upír,poruší se ten řetězec…Pak bude mít moje dítě s někým,kdo není upír dítě a bude konec našeho rodu…Rodu pána stínů…Tak mě napadá…Budu si o Nikim muset něco zjistit…

Poprvé v Lasanitu

25. května 2008 v 22:41 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Jsem poprvé v Lasanitu! Je to nádherné město. Doopravdy tu budu moci být doma. Jenže co teď? Jsem v Lasanitu a nevim, kam se vrtnout a ani co udělat dřív. Jak tu tak bezradně stála, přihrnul se ke mně docela pohlednej mladík. Představil se jako Húrin a ptal se mě: "Ty jsi tu poprvé, krásko?" "Ano a jmenuju se Irimë." "Co tu hledáš milá Irimë?" "Přišla jsem do Lasanitu studovat, ale nemám kde bydlet." "Pojď se mnou, prozatím tě ubytuju u mě doma. Je to na kraji Lasanitu, blízko lesa a jezera." "To si dám líbit." a usmívám se, jak rychle jsem sehnala ubytování. "Líbí se ti Irimë v Lasanitu?" Připadá mi, že se Húrimovi líbim a bezmyšlenkovitě odpovídám "Je to moc krásné město." Brzo vidím Húrinův dům. Je hezkej a z části na a ve stromě. Od prvního okamžiku se mi v tom domě líbilo. Byl příjemný, útulný, zkrátka takový, jaký by každý chtěl mít. Húrin se mě optal, jestli by mě mohl nafotit jako modelku. "Nejlepší je Anette Strify Ghae, ale té zemřela matka a nechci ji obtěžovat, a asi by na mě ani neměla čas. Pomůžeš mi prosím?" S ochotou souhlasím, protože Húrin zas pomohl mně. Bavili jsme se o lecčems, a když se setmělo, Húrin mi ukázal, kde můžu mít pokoj, kde je koupelna atd. Užívala jsem si každého okamžiku v té nádherné koupelně. Byla jsem tam asi hodinu, a to mi ještě Húrin myl záda. Nakonec, když mě viděl naprosto čistou a upravenou, zůstal stát a zíral na mě jako bych byla něčím nádherným. Zíral na mě prostě s otevřenou pusou neschopen slova. Odešla jsem do svého pokoje a spatřila jsem se v zrcadle. Vypadala jsem opravdu hodně étericky,naprosto dokonale, jak se na elfku sluší a patří.
Tak tohle byl můj první den v Lasanitu.

Rodinné dědictví

25. května 2008 v 18:57 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Tyhle cennosti bych ráda získala zpět. . . . . . . .
Každá z nich má zvláštní moc . . . .

Drsné putování

25. května 2008 v 18:23 Irimë Andůlinë
Tohle putování do Lasanitu je skoro jako za trest! Všude jsou samý bestie (vlkodlaci, upíři a skřeti) a už jsem se připletla do pár drsnejch bitek. Momentálně mam na kontě 30 skřetů, 4 vlkodlaky, 3 upíry a tím to zdaleka nekončí. Nejhorší na té cestě je, že mi poblíž Šejkonu ukradli koně, klisnu Laru, takže musim jít pěšky. Kdybyste jí náhodou někdo viděl, tak mi dejte vědět. Má pro mě opravdu velikou cenu. Lara vypadá takhle:
Vždycky mi byla věrná, tak bych jí nerada opustila nebo dokonce stratila navždy. Jediná moje smůla byla, že mě málem odhalili v Šejkonu. Záhlídla jsem tam pár prapodivných věcí, třeba jak jedna upírka zmizela a vrátila se trochu jiná. Je možný, že ji někdo zabil a vydal se tam místo ní jako špeh. Ani bych se tomu moc nedivila. Ale málem chytli mě. Taktak sem jim stačila utýct.Takže jak tak putuju pěšky, tak se mi dost stává, že narazim na nějaký skřety a musim s nima bojovat. Jenže mam jedno malý tajemství. Moji Aredhel. Je to moje druhé, schizofrenní já. Měnim se v ní, když mě něco silně rozruší, hlavně když se přespříliš rozzuřim. A to se potom nepřátelé nechytaj, protože Aredhel vypadá takhle:
Kdo se s Aredhel střetne jako nepřítel, dopadne víc než bídně. A mezitim co jsem spala, se ke mně připlížila banda skřetů a ty udělali největší chybu co mohli udělat. Spoutali mě. Nenávidím, když jsem spoutaná, a to spoutání mě dost rozrušilo. Takže, Aredhel byla znovu na světě. A jelikož Aredhel je kapku ohnivá, tak to pouta nevydržela a já (Aredhel) jsem byla volná. A to se pro skřety strhlo peklo. Něco takovýho asi ještě nezažili. Peklo to bylo doslova - ohivý peklo. Trochu jsem je usmažila, ale ještě předtím jsem je zbila trochu víc, než bylo zdrávo. Tak jsem je už jenom dorazila. V tý bandě jich bylo deset, jenom jeden mi utek. A právě ten začal šířit, že do Lasanitu putuje nějaká příšera, která nejdřív vypadá jako elfka, ale záhy se mění v planoucí bojovnici. Jak jsem od skřetů když jsem byla v úkrytu vyslechla, říkají mi Královna ohně. To je od nich docela hezký ne? Nějaký zabiju a oni mi ještě řikaj královna. No stává se. Zbytek tohohle dne už proběh v klidu. Rozhodla jsem se přespat v nějaký jeskyni, ale doufala sem, že tam nikoho nepotkám. Nikdy jsem si nemyslela, že by se západ slunce u Lasanitu moh´vyrovnat západům slunce v Al - tsahiru, ale je to tak. Myslim, že tu budu moct bejt doma. Noc proběhla klidně, ani se nezdálo, že se to okolo mě hemží všlijakejma příšerkama. No, každopádně sem se vydala na cestu brzo, chtěla jsem bejt od Šejkonu co nejdál. Z těch upírů mi bylo ještě teď špatně. Od tý poslední potyčky se skřetama se mi radši vyhejbaj a to je docela dobře, protože mě nic nezdržuje. Tentokrát jsem špehovala nějakou bandu skřetů kvůli tomu, abych zjistila, jak daleko jsem od Lasanitu. Vyrozuměla jsem něco jako že den cesty odsud. Dobrá to zpráva. Za chvíli se bude stmívat, takže sem se utábořila u nějakýho nádhernýho jezírka. Ráno jsem se vykoupala v nádherně chladný vodě, která byla křišťálově čistá a kousek odtud směrem na Lasanit rostlo nějaké ovoce, které chutnalo přímo báječně. Teď už nemám času nazbyt a pochoduju dál. Jedna věc mě ale zarazila. dva nebo tři kilometry potkávám víly. Bílé, čerbé a zelené víly. Moment . . . . černé víly se vyskytovaly jenom na místě o rozloze 5 čtverečních kilometrů a to místo bylo ještě k tomu deset kilometrů od Al - tsahiru. Tak co dělaj ksakru tady?? Zrovna jsem ty víly vyplašila, když se bavily o něčem mocném, co má brzo příjít, ale nevím co mocného to mělo být. Až přijdu do Lasanitu, tak se to pokusím oznámit Lady Asmar až se vrátí z té výpravy. Jenže teď nemam čas abych poslouchala nějaký hloupý řeči věčně uhihňaných víl, takže adios a du dál. Poslední, co mě překvapilo, bylo to, že jsem kus před Lasanitem potkala satyra. Další záhada. No nic, musim si pospíšit, nebo strávim noc před branami Lasanitu a to bych nerada. Moje putování končí, ve zdraví jsem došla o Lasanitu, takže se uvidí, co všechno mě v Lasanitu mě potká . . . . . .

Má rodina

25. května 2008 v 15:49 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Ukáži vám členy své rodiny . . .
Má zachránkyně - matka Aerin
Sestra Morwen
Druhá sestra Gilraen
Můj otec Taurion
Bratr Túrion

Shrnutí předešlých nudných dnů

25. května 2008 v 15:18 | Anette Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Dny plynou strašně pomalu.Nedělám teď skoro nic jiného něž že ráno vstanu,jdu do školy,pak dávám hodiny tance,pak fotím,pak mám další hodiny,přijdu domů a naučím se na jednu hodinu teorie,kterou mám a pak jdu ven.Každý večer kolem sedmé chodím na tu pláž u elfového lesa a rozhlížím se,jestli tam někde není ta elfka…Pořád mi hlavou vrtá věta,kterou mi řekla…Teď konkrétně myslím tuhle: Pamatuj na svou krev,Strify…
Věděla,že jsem z rodu Pána Stínů a věděla vlastně o mě skoro víc než já..A řekla mi,že jsem vlastně elfka s krví upíra a podobou víly.Tak já už nevím.Matka byla vílo-elfka,to je opravdu potvrzené.Otec byl opravdu z rodu Pána Stínů,ale stejně se ten řetězec mohl přetrhnout…Každopádně v mých žilách proudí krev upíra,konkrétně teda Pána Stínů,dokonce…Ještě mě napadlo,jestli mě Nikolas nepodvádí s tou elfkou,která mi tohle všechno řekla,protože odkud by to jinak věděla?Chtěla jsem jít říct Asmar,že zmizelo mámino tělo,ale odjela na záchranou cestu..Musí přece obránit naše území,náš Lasanit,který je pro nás domovem…
Taky se bojím,že přijdu o Nikiho,protože ho sice miluju,ale poslední dobou jsem přestala dávat mu to najevo..Asi fakt věřím té elfce nebo co…Přijde mi to směšné,ale možné je všechno..Ale vždyť ho nemůžu nechat.Miluju ho.A zničilo by mě to..Možná,že i jeho by to zničilo…Přemýšlím pořád…Jak to mám vyřešit…Potřebuji se setkat s tou neznámou..Ona by mi jistě poradila,když mi řekla,že jej mám nechat..Jenomže já ho neopustím,jelikož ho miluju.Udělala bych hroznou chybu…Nevím,co to do mě poslední dobou vjelo…
Zapomněla jsem se zmínit o Zackovi.Jsme teď všichni vegetariáni,dokonce i on.Řekl,že nechápe,jak mohl jíst maso.Taky mi slíbil,že mi přispěje na náš společný domek,který nám s Nikim dal.Přýšlím,jestli se tam s ním mám vůbec stěhovat…Je to teď hodně složité,vládne tu chaos a zmatek,nějak to tu všechny pobláznilo.
Už budu muset končit,protože mě Zack volá k svačině,pekl nějakou buchtu,tak se hodně těším.Poslední dobu jsem toho moc nesnědla a shodila jsem zase 3 kilogramy.Už mě to štve.Je to tu samý stres a shon.Asi si dám na jeden den volno,zruším hodiny a zajdu k doktorovi pro nějaké povzbuzující léky a taky pro něco,co přidává energii,protože teď nedělám nic jiného,než že jsem ve škole,mám hodiny a hubnu..37 kilogramů mají holky,které ke mně chodí na hodiny.A to je jim kolem 9 až 11 let…A mě je 18 let…
Zack už mě zase volá,tak už opravdu jdu…Večer jdu zase k lesu,tak možná napíšu,když bude něco zvláštního…Ale nejdřív zajdu po svačině za Alissou.Už jsme spolu hodně dlouho nebyly a Niki stejně není doma,takže co sama..Zack si pozval nějakého kamaráda,kterého potkal náhodou ve městě,takže bych byla zavřená v pokoji.Tak já jdu…Večer napíšu…Anette

Al - tsahir

25. května 2008 v 15:16 Irimë Andůlinë
Můj milovaný Al - tsahir . . . . . .
Nádherné místo k meditaci . . .
Místo s mocnými energiemi.
Jezero tajemství

Něco o mně

25. května 2008 v 13:45 Irimë Andůlinë
Jak víte, jmenuji se Irimë Andúlinë (v tomto případě se ë čte jako e - je to pouze označení ženského rodu)a je mi sedmnáct let. Jsem poslední z naší rodiny zemanů z Al - tsahiru, takže náš původ je někde velmi hluboko. V naší rodině se někdy vyskytli upíři, vlkodlaci i víly a satyrové, takže je možné, že jejich krev ve mně stále koluje. Náš rod se nazýval Rod ohně a vody. Zbytek mojí rodiny vyvraždili lupiči, když mi bylo pět let. Jako zázrakem jsem přežila díky mé matce, která mě skryla ve vykotlaném stromě. Bylo krušné, když jsem spatřila tváře svých blízkých bez života. Od té doby jsem musela žít sama jako tulačka. Jsem elfka, takže pro mě život v lesích nebyl takový problém. Uměla jsem zacházel s lukem a dýkou, což mi pro přežití stačilo. Po nějaké době jsem se rozhodla dát na cestu magie, a proto jsem se vydala do hradu Indestu. Jsem tak trochu schizofrenní, to znamená, že když mě něco velice rozruší (hlavně když se přespříliš naštvu) měním se v jinou bytost. Tohle jsem já za normálních okolností:

Scyluje se k bitvě aneb minulé dny

24. května 2008 v 22:53 | Layd Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Tohle je shrnutí dnů co jsem sem nepsala.....
*
Stála jsem u mapy Indestu a okolí v pracovně. Krásná, velká, světlá a osvětlená místnost, ovšem ted jsem měla s těží čas registrovat její nádheru. Od smrti Scerr jsem na nohou. Ostatně jako většina Lasanitu.... A asi i Barsonu. Nebo ne? ,,Margareta pomůže!" napomenula jsem sama sebe.... Ale co když ne? Ta otázka mě trápila už dlouho. Margareta je spojenec a přítel! Pomůže! Napomínala jsem se pořád dokola. Vím, že je přítel. Nikdy by se ke mě neotočila zády..... Ale když ted bylo všechno tak nejisté!
Ozvalo se zaklepání ,,Dále" řekla jsem bez rozmyslu.
Do místnosti vešel Lex. Přelétla jsem ho pohledem a naznačila mu gestem ruky at mluví
,,Neruším, Lady?" zeptal se opatrně
,,Pokud mi jdeš říct, že bych měla jíst, tak ano. Navíc jsem totiž jedla." a ukázala jsem na talíř
Lex se jemně usmál ,,To vidím. I když ta porce byla jako pro pětileté dítě."
,,Neměla jsem hlad ani čas. A toho mám stále zoufale málo, takže jestli se se mnou chceš dohadovat jak mám jíst, můžeš rovnou odejít." odpověděla jsem jedovatě s brkem v ruce, zapisujíc nějaké poznatky
,,Ne to rozhodně ne. Znám tě už natolik, že vím, že je to zoufalá snaha. Vrátil se posel od Lady Margarety."
Okamžitě jsem se napřímila. Dokonce i brk jsem odložila. ,,A...?"
,,A říkala" pokračoval Lex ,,že samozřejmě souhlasí."
Oddechla jsem si, uvolnila se a sesula se do křesla. Lex se po krátké odmlce opět ujal slova: ,,Říkal jsem, že se nemáš čeho bát, Lady.... Lady margareta by snad ani neodpověděla jinak."
,,Já vím" podívala jsem se na něj ,,Je nejistá doba Lexi.... A nejistá doba vyžaduje nejisté činy."
Lex otevřel ústa, že něco odpoví. Zřejmě chtěl odpovědět něco povzbudivého, ale nejspíš ho nic nenadadlo, tak je zase zavřel. Po chvíli promluvil ,,Už musím jít. Každou chvíli má přijít zvěd od skřetů. A Michael by se měl také za nedlouho vrátit. Nabídl se, že pojede ta Tvým bratrem a informuje ho o zdejší situaci. Přivedu je sem aby ti podali hlášení."
,,Dobrá" přikývla jsem ,,A také jim sem dej přinést jídlo a pití. At si řeknou co budou chtít."
Lex odcházel ke dveřím. Těsně před nimi se otočil. ,,Vše bude dobré, Lady..." řekl povzbudivě
,,Doufám" odpověděla jsem a vstávala jsem z křesla a šla opět k rozloženým pergamenům a mapám na stole....
Za pár hodin přišel opět Lex. Přivedl s sebou i Andrého (zvěda od skřetů) a Michaela, který šel okamžitě ke mě a objal mne... Když mě pustil hned spustil. ,,Tvůj bratr už se chystáse vrátit. Brzy tu bude"
,,Děkuju" odpověděla jsem..... Svého bratra mám moc ráda a už jen zmínka o tom, že se vrátí mi podstatně zlepšuje náladu.... Pak jsem se obrátila k Lexovi. Nechal jsi jim uvařit nějaké jídlo?"
,,Jistě." řekl ,,Do půl hodiny to bude."
,,Dobrá" přikývla jsem a obrátila se k Andrému. ,, Cítíš se na to abys mi řekl co je nového u sousedů skřetíků, nebo chceš počkat na jídlo?"
,,Zvládnu to." odpověděl
,,Dobrá" přešla jsem k stolku s křesly do jednoho si sedla a ostatní mě následovali ,,Začni"
,,Skřeti se podle mých zpráv slézají někde v okolí Šejkonu. Možná i přímo v něm." pak se zhluboka nadechl ,,Ale nejsou sami." narovnala jsem se v křesla a upřela jsem na něj pohled. ,,Jsou mezi nimi i upíři, mají přejít i vlkodlaci a mluví ještě o někom. Nevím kdo to je. Neoslovují ho jménem, ale mluví o něm s úctou.ů dál vyprávěl co o něm říkaly. Že má přijít velmi brzo, ale že prý máme ještě čas udělat si náskok. vypadá to že to bude nějaký jejich vůdce. Pak vyprávěl, že mezi upíry panuje napětí. Očividně se jim vůbec nelíbí, že je bude někdo kybicovat. na to jsem mohla jen přikývnou. Upíři nesnáší když se na ně někdo povyšuje. nesnáší autoritu, jen tu svojí. Mezi tím i přinesly jídlo. André u toho pořád vyprávěl podrobnosti jejich taktiky, kterými Vás nechci zatěžovat. michael sem tam přikývl a něco dodal. Doplnovalo to jeho domněnky a poznatky.
Pak přišel na řadu Michael. Vyprávěl, že cestou za Stefanem se nic zvláštního neudálo. stefan mu prý řekl, že tam kde je, se to už uklidnuje a že se brzy vrátí aby nám pomohl. Vyřídil mi jeho pozdravy a přání, at si aspon chvíli vydechnu, že vše bude dobré.
Lex i André odešli a se mnou zůstal jen Michael. Přešla jsem od křesel se stolkem k malému gauči, kde jsem měla odložený zápisník s poznámkami k taktice nepřátel a začala jsem do něj psát. Po chvilce ke mě přišel Michael, dřepl si přede mne a řekl: ,, Odpočinula jsis vůbec? Třeba jen na chvíli. netroufám si ani doufat, že ses vyspala, ale odpočinula jsis?"
,,Nevzpomínám si....." odpověděla jsem ledabyle zapisujíc stále poznámky do bloku.
,,Myslel jsem si to" řekl, vytáhl mi brk i zápisník z ruky, odložil je na stolek vedle a sedl si vedle mě. ,,Musíš si odpočinout. Skřeti neodtáhlnou jen proto, že se udřeš k smrti... A na tohle zapomen" dodal když jsem se natahovala pro zápisník a chytl mě za zápěstí.
,,Musím to dopsat.." řekla jsem vzpouzejícně
,,Musíš akorát umřít" a když jsem otevírala ústa dodal ,,A ted si dát pohov jinak umřeš dřív než je zdrávo."
,,Ty umíš člověka potěšit " usmála jsem se a přestala se bránit. Byl to můj snad první úsměv po dlouhých dnech, čehož si byl Michael vědom, políbil mě, já si mu lehla na rameno a zavřela jsem oči. bylo mi dobře. Stefan se za nedlouho vrátí, Michael je zpátky a Margareta odpověděla. Ted mě tížili věci s kterými jsem nemohla nic udělat: Skřeti jsou při síle a čekají na silného vůdce a Scerr je mrtvá. Na to jsem momentálně nechtěla myslet. Slyšela jsem pár lidí jak říkají, že by v jednom okamžiku odpřísáhli, že jí v Lasanitu viděli, ale v tom dalším by si prý spálili prsty. Myslím, že si akorát přejí jí mít živou a zdravou. Stejně jako já. A pak jsem usla. spala jsem nanejvíš 3 hodiny, ale spánek mi prospěl. probudila jsem se u sebe v pokoji na posteli. Michael mě tam musel přenést.
Následující dny jsem strávila přípravami na to, abych se přesvědčila o situaci sama, tedy na své vlastní výzvědy spolu s Michaelem a Lexem.
Přišel den a byla jsem připravená vyjít. Šli jsme do Šejkonu velice opatrně. Bývali dny, kdy jsem tudy chodila bez ostychu a vesele jsem si prozpěvovala. Ted jsem se ale musela skrývat. Konečně jsme dorazili na kraj Šejkonu. v ruinách města sídlilo mnoho skřetů se stany z něčeho co nápadně připomínalo látky obalené sloním trusem. Dokonce to tak smrdělo. Bylo tam i několik honosnějších stanů. Ty nejspíš patřili upírům. Pak jsem uviděla něco, co mi dokonale skazilo náladu. ale to přece nemohlo být možné! mezi upíry se promenádoval někdo, kdo vypadal jako Nikolas. Když jsem se o tom podělila s Michaelem zakroutil hlavou. ,,To nemůže být on" prohlásil, ale poněkud nejistě ,,tenhle se nese úplně jinak než Nikolas....." to mě moc neuklidnilo, ale nechala jsem to být... Můj pohled zachvátilo něco jiného. Kus od nás leželo tělo mrtvé ženy
,,Podívejte" a opatrně jsem k tělu přešla. Smrděla krví. ,, To je přece upírka!" řekla jsem užasle
,,Musíme odsud" prohlásil Lex ,,Myslím, že jí nezabili oni. Má zranění hlavy a někdo jí vzal šaty. Je možné, že jí začnou hledat."
Michael přikývl a už jsme se chystali odejít, když jsem to uviděla. ztratila jsem řeč a strnula jsem.... Z toho nehonosnějšího stanu se vynesla jako páv.......
,,Kraila..." vydechl Michael. Rychle jsme odtamtud odešli. ,, To že je tady znamená jedině....."
,,....že se chystá k bitvě" dořekla jsem za něj
museli jsme něco podniknout. během několika dnů jsem se připravila na cestu. Musíme s Michaelem vzburcovat mnoho měst aby nám pomohli. bylo málo času. požádala jsem Elvíru jestli by nás nemohla nést a Elvíra nadšeně souhlasila. Už mi mnohokrát pomohla a vždy mi stála věrně po boku....
Tak ted odjíždím. Jedu na cestu, abych zachránila město. Ano zase.....
jestli budete mít během mé nepřítomnosti nějaké problémy obratte se na Lady Margaretu (LadyMargareta@seznam.cz)
Hodně zdraví přeje
Lady Asmar

Nový student!!!!!

24. května 2008 v 22:51 | Lady Asmar |  Informace nebo-li ČTĚTE!!!
Vítám tu novou žákyni jménem Irimë Andůlinë!!!!! Tak Přeji Ti abys byla aktivní jako Scerr a Strify (no dobře to spíš přeju sobě).... No prostě..... Vítej mezi náma!!!!!!!!

2 fotky z modelingu

22. května 2008 v 16:58 | Anette Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Vůbec se nepovedly...

Setkání s elfkou

22. května 2008 v 16:43 | Anette Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Čekala jsem na elfku,která se asi po deseti minutách konečně objevila.Přiběhla zadýchaná a vyplašená
"Musíte…" ale než stačila doříct větu..
"Nevykejte mi!"
"Ehm…Musíš nechat tvého kluka"
"Co..?Proč?" nic jsem nechápala,jak mi může nařizovat s kým mám být a s kým ne
"To není až tak podstatné,ale musíš ho prostě nechat…Nezaslouží si tě"
"Ale on mě miluje a…"
"Věříš tomu?Copak tě nenapadlo,že ti to jen napovídal?"
"Miluju ho!"
"Ty možná ano ale on tebe ne"
"Miluju ho,on mě,jsme spolu šťastní" zařvala jsem na ni
"Když on…On není takový,jak si myslíš…"
"Co tím myslíte?"
"To není nutno podotýkat…Prostě ho nechej plavat,ano?Slib mi to"
"Ne!"
"Musíš!"
"Nemusím…Miluju ho,do háje!"
"Jenže on tebe prostě ne"
"Nemůžete to vědět"
"Jenže to vím!"
"A tohle myslíte jak?"
"Říkám,tohle není podstatné…"
"Já ho miluju a nenechám ho jen tak,bez důvodu!"
"Není pro vás,ehm,pro tebe,dostačující důvod to,že tě nemiluje?"
"Ale on mě miluje…Chce si mě vzít,zrovna zařizujeme společný domek.Kdyby mě nemiloval,nenaložil by pro mě tolik síly"
"Už jste spolu spali?"
"Co-co-což-e-e-e?" vykoktla jsem
"Slyšela jsi dobře..Musím to vědět.Musím to vědět,sakra!"
"Do mých,no našich soukromých věcí vám nic není!"
"Do tohohle až moc"
"Jestli do něčeho vůbec,tak právě do tohoto.Je to naše věc,jestli jsme spolu spali.Jestli to potřebujete vědět,tak se zeptejte o dům dál,já se vám nebudu zpovídat,nejsem žádná děvka a nemluvím s někým,koho neznám,o tak osobních věcech…Nic vám do toho není,nebylo a nebude…A já vám to neřeknu,neřeknu a neřeknu!"
"Strify!"
"Nejsem Strify,ale Anette!"
"Pokud vím,tak jsi Strify Bloody,ze slavného rodu Pána Stínů.."
"Jak tohle víte?"
"No,něco za něco..Osobní věc za osobní věc"
"Tomuto se říká vydírání,víte to?"
"Jasně,vím..Ale…Taky můžu o tvé minulosti povědět…"
"Dost!Dobře,řeknu vám to…Moji minulost a to,co vám teď řeknu,si ale nechte pro sebe…"
"Dobře"
"A ještě něco…"
"No?"
"Jsem Anette…Anette Strify Ghae.."
"Dobrá,tak povídej,Anette"
"Co konkrétně chcete vědět?"
"Zeptám se tě pár otázek…Odpovídej pravdivě…A nevyhýbej se odpovědi…Spala jsi s ním?"
Nastalo ticho…Nevěděla jsem,jestli jí můžu říct něco tak osobního…I když jsem neměla co skrývat,k čemu to potřebuje?
"Strify"
"Anette!Ne,nespala jsem s ním!"
"Opravdu ne?"
"Říkala jste,ať odpovídám popravdě…"
"Dobře…Co všechno víš o tvém příteli?"
Rozpovídala jsem se,i když jsem se teď vlastně styděla za to,že o něm vím tolik málo.Fakt málo..Snad jsem si to ani neuvědomovala..Najednou jsem měla pocit,jakoby ta elfka na něco narážela.
"A teď mi řekněte,odkud to všechno o mě víte"
"To není podstatné,Strify…A teď..Hlavně si dávej pozor na jazyk a ne všechno říkej Nikimu.Dávej na sebe pozor…A prosím,žádné.."
"Toho se bát nemusíš,dík za péči..."
"Dobře…Pamatuj na svou krev,Strify"usmála se na mě a zmizela v houští
Najednou jsem si uvědomila,že jsem se jí zapomněla zeptat na to hlavní,na věc,za kterou jsem sem šla..Rozběhla jsem se za ní,ale do lesa jsem neprošla,protože elfové dobře stráží…Přála jsem si být s mámou…Moment,nebyla to vlastně ona,moje máma?

Tak tohle se asi Strify nebude moc líbit...

21. května 2008 v 16:46 | Scerr Recia Ghae |  Scerr Recia Ghae (zrušeno)
Potkala jsem Strify!! Být elfem není tak těžký, jenom si musíte sehnat větší podpatky... o těch uších z vosku a bílém jílu na vlasech se nebudu ani zmiňovat. Jo, a té elfce, které jsem byla nucena odcizit oblečení, se omlouvám! Tak jako tak, nepoznali mě! Představila jsem se jako Morel (elfština není moje silná stránka, ale hlavní je jedno- zní to elfsky, tak proč ne?). Strify naštěstí na les moc otázek neměla, takže prozrazení mé pravé totožnosti nehrozilo. Zarazila mě až její poslední slova- že sem mám za ní znova přijít... že by něco tušila?
Tak jako tak, měla jsem jiné věci na práci. Podle toho co jsem zjistila, celá horda těch odporných skřetů se usadila v ruinách Šejkonu- teď z toho zbydou skutečně ruiny. Tak jsem schovala svůj elfský převlek a vyválela se v blátě. Mít mech na zádech není tak špatný, alespoň si trochu vynahrazujete ten pocit studu, když jste úplně nazí a od bahna. Proplazila jsem se kolem- někteří skřeti stáli tak blízko, až jsem se bála že mě ucítí, ale neucítili. A pak se stalo to hlavní. Do toho vzniknuvšího skřetího tábora přišlo pár upírů- poznala jsem je díky jejich neochvějné kráse, eleganci a stylu oblíkání. A úplně nakonec jsem zahlédla vysokou brunetu, která mohla znamenat jen dvě věci- buď upírka, nebo čarodějnice. Neměla zuby a upíři se od ní drželi dál, tudíš to druhé.
Vplížila jsem se rovnou k upírům a počkala. Mladá upírka se odpojila od hloučku a v tichu pila něco červeného, z čehož se mi zvedl žaludek... Stačilo ji popadnout, ucpat jí pusu a zatáhnout hluboko do lesa. Nechala jsem ji trochu vykřiknout a zanadávat- na poznání hlasu to stačilo. Na zabití upíra nepotřebujete ani bodnout kůl do srdce. Stačila dýka mezi oči- mají zranitelný mozek a ani jsem jí nezašpinila šaty. Ty jsem jí následně svlékla, vykoupala se v jezírku a oblékla si je. Chtěla jsem si vlasy obarvit rozmačkanými borůvkami, ale v odrazu hladiny jsem zjistila, že mi zčernali automatisky- asi to způsobili ty šaty. Zkusila jsem si tón hlasu a pak směle vykročila do jámy lvové. Jeden upír se mě zeptal, kde jsem byla. Odpověď byla jednoduchá- koupala jsem se... upíři jsou tak čistotní.
Najít tu mrchu bylo lehký, měla stanoviště mimo tábor a právě se hrabala ve střevech nějaké nešťastné lišky. Zvedla ke mě černé oči a skřivila rudé rty. ,,Byla jsi cítit i mimo Šejkon... nicky jako ty vždy páchnou po krvi!" Zaťala jsem ruce v pěst a úplně se vžila do své upíří role- upírka kterou jsem hodlala stvárnit, opravdu páchla po krvi, jako ostatní upíři. A rozhodně byla nerada urážena. Moje pěst vystřelila a následně narazila do něčeho, připomínající sklo. Vyjekla jsem a bolestně si ruku chytla. Tu mrchu to zřejmě pobavilo, protože se začala smát. Sklo se prostě rozplynulo. ,,Tohle si zkoušej na ty červy venku! Já jsem totiž něco víc, než si dokážaš představit!" Těmi červy nejspíš myslela skřety. Pohodila hlavou. ,,Teď vypadni!"
S předstíraným vztekem jsem se vrátila zpátky a vlezla do nějakého stanu, kde jsem naposled spatřila tu, nyní již mrtvou, upírku. Něco jsem z toho ale stejně měla. Čarodějnice tam měla stůl. Na něm byla spousta svitků a papírů. A jeden měl pro velice povědomí znak. Kde jsem ho jen viděla? Když jsem svitek rozdělala, pochopila jsem. Ten znak byl na Strifyně rodiné šperkovnici, o které říkala, že ji zdědila po své sestře. Znak na svitku měl sice o několik zákrutek víc, ale jinak byli totožné. Hlavně svým obsahem. Byl to Strifyn rodokmen! Rodokmen, začínající Pánem stínů, alias Strifyným prapředkem. Ale na co ho má ta čarodějka? Slítla jsem očima na konec pergamenu- Nikiho jméno mi vyrazilo dech! Oni tam přidali i jeho a to se Strify ani nejsou svoji!! Nebo jsou? Rychle jsem počítala, jak dlouho jsem byla pryč. Nakonec jsem tho nechala (počty mi nikdy nešli) a raději vzpomínala, jestli jsem viděla Strify s prstenem. Došla jsem k závěru, že žádný prsten neměla. Ale proč by tam ta ježibaba přidávala i jeho... leda že by... ne! Nechtělo se mi věřit, že by Strifyn kluk mohl být nějaký její spojenec! Ale jestli jo, zkusí Strify skřivit jenom vlásek a bude po něm!! Odpověď na můj nový problém, se náhle dostavila. Byli to dva velice pohlední kluci. Jeden blond upír a druhý... Niki!!! Pouze můj pojistný mechanismus mi zabránil vrhnout se na něho a stáhnout ho z kůže! Snažila jsem se o neutrální výraz, ale moc to nešlo- já ho zabiju!! Blonďák následně promluvil: ,,Ahoj Leono, Niki nás přišel pozdravit! Dej mu jeho dávku!" řekl a následně zmizel venku. Leona? Co je to za jméno?
Niki vešel dovnitř a posadil se vedle mě. Ještě jsem stihla ukradený svitek schovat. Teď jenom, pokud tou "dávkou" myslí krev, tak kde je? Niki zrozpačitěl. Bylo poznat, že se tu necítí ve své kůži. ,,Myslím, že jsi ji dala do truhli..." napověděl mi. Naštěstí, truhla tu byla jen jedna. V ní byly lahve a sklenice. Kvůli důvěryhodnosti jsem nalila nám oboum. Pomalu svou dávku vypil a zašklebil se.
,,Copak? Nechutná?" zeptala jsem se.
,,Víš, myslím že bych mohl přežít i bez ní..." odvětil. Sevřel prázdnou sklenici v rukou. ,,Se Strify to jde dobře, nic nepoznala...." Já taky ne a ráda bych si za to jednu vrazila.
,,To je dobře." přikývla jsem. Ryskla jsem otázku. ,,Jenom mě zajímá, pro s ní vlastně jsi?"
Zčervenal. Takovou odezvu jsem tedy nečekala. ,,No, dohodli jsme se přece s Krailou... Strify je poslední z rodu Pána stínů, ale jestli otec jejího dítěte bude člověk, všechny zbylé geny budou straceny. Ale když to bude upír, rod se zase obnový!" Kraila? Asi myslí tu čarodějnici.
,,A ty už jsi s ní...?" Kdybych si nehrála na upíra, už dávno by poznal hněv zuřivé matky.
,,Ne... ale Kraila chce, aby to bylo co nejdřív." Na chvíli se odmlčel. ,,Leono, něco se se mnou děje..."
,,Poslouchám." odpověděla jsem.
,,Já vím, že my nedokážeme milovat, ale poslední dobou... myslím, že ke Strify něco cítím..." Oh, opravdu?
,,Vyloučeno!" zamítla jsem.
,,Ne, opravdu! Zkoušel jsem to potlačit, ale nejde to. Asi je to tím, že jsem jen poloviční..." Aha, tak poloviční upír!! ,,Nikomu to prosím neříkej!" vstal a odešel.
Já se taky následně nachystala k odchodu. Vlastně jsem vyběhla ven a zmizela v lese. Skočila jsem do jezera, naházela na sebe elfské šaty, udělala si uši, potřela vlasy jílem a běžela jsem na místo setkání se Strify. Už tam na mě čekala...

Fotky z Kondesu

8. května 2008 v 21:16 | Anette Strify |  Strify Ghae (zrušeno)

Shrnutí předešlých dnů

8. května 2008 v 21:15 Strify Ghae (zrušeno)
Procházeli jsme dál pláží,já s Nikim ruku v ruce,Zack vedle nás.Elfský les.Je to tam nádherné,všude panenská příroda,hemží se to tam elfy,kteří si to tam pekelně hlídají.Nádhernou zvěří to tam překypuje.Srny se tam nebojí pomalu procházet a vlci hlídají u okrajů lesa,aby tam nezavítal někdo nezvaný.Stromy nádherně kvetou,pastelovými barvami duhy,všechno tam krásně voní.Po stromech se plazí hadi a v listech se schovávají rosničky a jiné žáby.Je to tam jako v pohádce.Vůbec se mi odtamtud nechtělo.Celou cestu nás doprovázel nějaký moc hodný elf..A když s námi mluvil,zdálo se mi,že ten hlas odněkud znám...Usilovně jsem přemýšlela,moje mysl mi pořád vybavovala jenom mámu.Ale on to byl opravdu mámin hlas..Ale vždyť ta je mrtvá!Nebo není?Vždyť...Její tělo..No jasně,její tělo přece zmizelo!Niki si povídal s tátou a byli do toho rozhovoru tak zapovídaní,že si nevšimli,že jsem s tím elfem zastavila.."V pátek v sedm tady"mrkla jsem na něj a odešla za těma dvěma muži mého života.Usmála jsem se na ně,políbila jsem Nikiho,chytla ho kolem pasu a pomalu jsme odcházeli...
Les jsme prošli skoro celý,ale táta má něco s nohou a tak jsme museli odejít.Našla jsem vlaštovičník a tím jsem mu ji večer natřela.Ráno ho ta noha už skoro nebolela.Niki u nás zase spal,Zack šel ke mně do pokoje a nechal nás spát v ložnici,protože Niki se musí vždycky chudák krčit u mě na gauči.Táta zase pochodoval po pokoji,Niki spal jako malý andílek a já jsem taktéž nemohla usnout.Nakonec jsem se rozhodla,že přinesu tátovi aspoň sklenici mléka a zapálím mu vonný olej z levandule,takže jsem dole ohřála mléko,na chodbě vzala levandulový olej ze svých zásob a svíčku s poklopem a šla za Zackem..Byl strašně rád,ale myslel si,že mě vzbudil.Dala jsem mu mléko a zapálila svíčku,dala nad ni poklop s olejem a chtěla odejít,ale táta mi řekl,ať tam ještě chvilku zůstanu.Šli jsme na balkon a až do rána jsme si povídali.Byly čtyři hodiny,slunce pomalu vycházelo a mě se zavírala víčka,takže jsem si šla aspoň na dvě hodiny lehnout.Niki pořád klidně,tak sladce,spal,tak jsem zalezla do postele a hned jsem usnula.V šest probudil Niki sladkou pusou,nikoli budík.Přinesl mi snídani do postele,pak se odešel obléknout do školy.Přišel v krásném novém trikotu,který barvou ladil k tomu mému.
"Domluvil jsem nám společné tancování,zlato,co tomu říkáš?"
"To je super"usmála jsem se na něj.Vstala jsem a šla se taky převléknout,umýt se a tak.Niki mezitím odnesl tác s mou snídaní a nachystal snídani i tátovi,který po našem hodně dlouhém povídání taky usnul.Asi za ním budu chodit častěji,ať se taky konečně pořádně vyspí.Ještě že si vzal dovolenou,aspoň si trochu odpočine..

Kondes

4. května 2008 v 20:06 Scerr Recia Ghae (zrušeno)
Kondes leží až za Šejkonem, u moře. Zack sice neměl moc krásné dětství, pokud vim, ale k tomu místu má velké citové vazby. Myslím, že si tam připomíná co je správné. A taky se tam určitě pokouší zapomenout na moji smrt. Doběhla jsem skoro až tam, ale zastavil mě úžasný výhled na zástup těch nejodpornějších skřetů, co jsem kdy viděla. Křížili mi cestu a co víc- táhli směr kondest, Šejkon a pak i Barson a Lasanit. Věděla jsem, že musím Strify nějak varovat- musím všechny varovat. Ale jak se dostat přes ty skřety? Roztrhají mě, ani se nebudou namáhat použít zbraně.
Moje Zerská část se samozřejmě dostavila. Jsem Zero a Zera dokážou měnit podoby. Z potoka opodál jsem vzala vodu a ze země nahrabala hlínu. Pod ní byl i jíl a štěrkovitá půda. To se mi hodilo. Sundala jsem šaty a pomazala si to bláto po celém těle, v silných vrstvách, až připomínali hroší kůži. Geremni mi naštěstí nezapoměl vrátit nic z osobních věcí, takže jsem ještě měla svůj kostěný náhrdelník. Dvě ostré, původně vlčí kosti, jsem zarazila do hlíny na horním rtu, aby vypadali jako pravé tesáky. jediné co mě teď může prozradit je to, že jsem bez oblečení a moje oči. Snažila jsem se zachovat klid. Okoukala jsem chůzi větších skřetů, mezi které jsem teď patřila. Šli až na konci celého procesí. U sebe jsem měla jenom svoji starou dýku. Zařadila jsem se nakonec a doufala, že alespoň jednoho přilákám k sobě. Jeden se na mě nechápavě otočil- teda, myslím že to bylo nechápavě. Přišel ke mě blíž, možná si myslel, že jsem skřetka. Zpomalila jsem a pak ho nepozorovaně odpravila a zatáhla do křoví. K průvodu jsem přišla v jeho zbroji, pokud se kusy toho tvrdého a páchnoucího dají nazývat zbrojí.
Hlína se k mému překvapení nezačala drolit, ani když uschla. Nikdo si mě nevšímal. Ten převlek asi gungoval líp, než jsem čekala. Zrychlila jsem a dostala se mezi ty nejmenší. Bázlivě mi uhýbali z cesty. Pak přišli orkové. Raději jsem je obešla a nakonec se zařadila k jiným větším skřetům. Úplně první byli vlčí jezdci. Jak z pána prstenů- po tomhle už nikdy na to nepudu do kina. Nejdřív celý průvod nestvůr dorazil do Šejkonu. Všichni skřeti a spol. se tam nahrnuli s válečným řevem, ale brzo zjistili, že tam už nikdo není- naštěstí. Při tom zmatku jsem nenápadně zdrhla. Kondes je skalnatá krajina, s kamenou pláží. Mezi kameny občas vyrůstají menší roztliny.
Když jsem uviděla Zacka, klečel na kraji pláže a hleděl do vody. Strify a Niki stáli opodál a pozorovali ho. Zack jim nejspíš něco vyprávěl. Přišla jsem tak blízko, že se na mě otočili. Strify vykřikla. Niki přimhouřil oči a postavil se před ni, jako kdyby potřebovala ochranu- proč si chlapi myslí, že ženy potřebují chránit? Zack se na mě prostě vyřítil. Zapoměla jsem, že jsem ještě pořád skřet. Asi je to vyděsilo, když jsem si dala ruku-pařát na hlavu a strhla si z ní velkou vrstvu hlíny. To už mi chtěl Zack nejspíš urazit hlavu, nebo něco podobného. Chytla jsem ho za ruku. ,,Neblázni, to jsem já!" řekla jsem a chtěla ze sebe setřást i zbytek mého hliněného přestrojení. Ale Zack mě přes ty vrstvy hlíny, burácení moře a bojovou horečku asi neslyšel. Vytáhl pistoli- Zack ji nosí prostě pořád! ,,Oou..."
Začala jsem utíkat. Střelil po mě! On po mě vážně střelil! Utekla jsem a stratila se mu mezi útesy. Slyšela jsem hlasy. Asi vymýšleli, kolik bude v okolí skřetů a kudy bude nejlepší utéct. Jenom ať nejdou do Šejkonu! Strhala jsem si ze sebe hlínu. Sice jsem byla nahá a špinavá, což by pro Nikiho byl zřejmě šok, ale jinak mě asi nepoznají. Vyběhla jsem ven, ale to už byli pryč. Viděla jsem mizející postavy- nešli k Šejkonu, naštěstí.
Klekla jsem si k moři a chtěla se umýt. Vyděšeně jsem uskočila. V odrazu vodní hladiny se na mě díval skřet. Rukama jsem si pohladila obličej. Byla jsem skřet! Srdce se mi zrychlilo asi na dvacet úderů za vteřinu. Vrhla jsem se do vody a začala si to ze sebe horečně seškrabávat. Když jsem vylezla ven, ulevilo se mi při pohledu na normální kůži. Nečekala jsem, že ten převlek bude až tolik věrohodný- dokonce jsem i Zackovi odpustila tu střelbu. Ale proč ne? Jsem Zero, nejsilnější z nás mi předal svoji úlohu. A jak řekl Geremni: mohu být čímkoliv.
Rozhlédla jsem se kolem. Ti tři mířili klesnatým kopcům, kde je hodně elfů. Byl čas, změnit převlek...