A jsem tam, kde jsem byla...

31. května 2008 v 8:21 | Scerr Recia Ghae |  Scerr Recia Ghae (zrušeno)
Dva dny! Ano- dva dny už trčím v táboře těch nejodpornějších stvoření. O skřetech i jiných podobných seskupení znetvořené živé tkáně tu nemluvím. Upíři jimi pohrdají a straní se jich. Skřeti se zase straní upírů, ale spíš proto že je nechápou- natolik se skřetí mozky zase nevyvinuli. Upíři jsou ale podobná sebranka jako skřeti, jenom čistotní, mluvící a myslící. Přes den se zašili do svých stanů a vyžádali si, aby je nikdo nerušil. To znamená že jsem musela celý den předstírat že spím, což mělo veliký dopad na můj organismus- nakonec jsem byla i vděčná, že jsem byla celou minulou noc na nohou.
Večer se upírky i upíři oblékli do krásných šatů a schromáždili mimo celý tábor. A pak, jako by se nechumelilo, přivedli poloomráčeného člověka. ,,Budeme pít rovnou, nebo si to dáme do skleniček?" zeptal se krásný blond upír, kterého jsem už předem přiřadila k vysoké hnědovlasé upírce s fialovýma očima.
Ta vystoupila z davu a obhlédla svou oběť. ,,Páchne. Vezmeme skleničky!" Sice jsem měla chuť ji zabít, ale alespoň mě to uchránilo od toho prokousnout někomu krk, když ani nemám čím. Prořízli oběti žíly a drželi jí rány nad skleničkami tak dlouho, dokud nevykrvácela. Svoji skleničku jsem rychle vypila a opodál vyplivla její obsah. Pak se všichni sesedli okolo ohně a začali nadávat na Krailu. Té hnědovlásce, která se zřejmě jmenuje Elizabeth, se situace vůbec nelíbila. Všichni chtěli jistojistě zpátky domů, ale jak už zmínil náš blondýn (myslím že se jmenuje Alex), Kraila jim zřejmě slíbila spoustu živých lidí, které budou moct nejen vysát, ale i pěstovat pro budoucí potřebu- protože, když nebudou lidi, nebudou mít upíři jídlo. A taky něco horšího- slíbila jim dědice! Co to asi může být jinýho, než Strifyn budoucí potomek!!?
Mno, za ty dva dny se mé poznatky o upírech docela rozšířili. Mají mezi sebou ustálenou hyerarchii. Jsou něco jako smečka- vede je hlavní pár, tedy Elizabeth a Alex. Pak je tu vysoký chlap, který mi připomíná mého učitele chemie, když jsem chodila do osmé třídy. Ale podle nejnovějších poznatků, je to Leonin otec- bála jsem se, že mě pozná, ale naštěstí se tak nestalo. Říkají mu Ludwig a má nějaké neschody s velícím párem. Pak jsou tu dvojčata, neustále se držící za ruce. Myslím, že to jsou Leonini mladší bratři. Neustále si dělají legraci z přehazování svých jmen a popravdě, asi to jsou úchylové, protože se k sobě dost mají. Pak je tu Kathrin, nejstarší z nich- ale zato pořádná mrcha. Nakonec dva další upíři. Už si nepamatuju jejich jména, ale jeden mě pořád obtěžuje- myslím že má něco s Leonou. Elizabeth Leonu nenávidí- bojí se že se dám dohromady s tím jedním otravných upírem a zaujmeme místo vůdčího páru.
Ovšem, zjistila jsem i jistou velice důležitou informaci. Kraila velí někomu, komu všichni upíři říkají Lovec. A podle posledních zpráv jí má přinést cosi jako velice silný amulet. Trochu jsem se vyptávala a jeden upír (ten otravnej) se prokecl. Jde o amulet, který má neobyčejnou moc tvoření a změny. Čili, každé nedestruktivní přání se vám splní- a to je zřejmě to co Kraila chce. Na co čerpat silou když si může podrobit svět. Ale stejně to má háček- přání může být jen jedno a pak je amulet navždy stracen. Právě proto jí jej donese její Lovec- myslím že se jedná zase o nějakou zmanipulovanou bezduchou trosku, která amulet rozhodně nepoužije pro sebe.
Čekám už třetí den- totiž, chci říct noc. A pak se konečně Lovec dostavil. Měla jsem pravdu- byl to jeden z těch bezduchých sluhů. Šla jsem kolem něho, jako upírka. Ostatní měli zase tu svoji poradu u ohně. Minuli jsme se. Pak se stačilo prudce obrátit a bodnout ho do zad- Leoně patřila nádherná dlouhá dýka, která dokázala projet celým tělem. Ani nevykřikl, ale pořád žil. Dokonce i hmatal po zbraních. Musela jsem vytáhnout dýku a bodnout ho do hlavy. Přesto se ještě odpotácel a trvalo další minutu než zemřel. Tyhle stvoření mají opravdu tuhý kořínek. Našla jsem u něj spoustu jiných věcí, až nakonec velký kulatý přívěšek se zářivě žlutým diamantem. Pověsila jsem si ho na krk, ale něco mi nesedělo. Byla v tom moc- věc, která nutí lidi zabíjet, lhát, nevávidět a další podobný věci. Okamžitě jsem ho strhla z krku a schovala do kapsi. přesto mi připadalo, že mě táhne k zemi. A pak přišlo to nejhorší... ,,Leono? Co to děláš?" byl to ten otravnej upír. Pořád za mnou chodil a olizoval mi krk- nechutný!
Ale už se nedalo nic dělat. Přišla jsem k němu a objala ho. Úplně zapoměl na Lovcovu mrtvolu u svých nohou a přičichl k mým vlasům. Políbila jsem ho- silně a vášnivě. Měl zavřené oči. Otevřel je, až když mu dýka projela napříč tělem- držela jsem ho v náručí, dokud nezemřel. A pak jsem se rozběhla k jezírku, jak rychle mi to nohy umožnily.
Vytáhla jsem amulet z kapsi a obmotala si ho kolem ruky- na krk ho nikdy nedám!! Ani jsem se nesvlíkala, prostě jsem do něj jenom skočila a šaty si ze sebe servala pod hladinou. Když jsem se vynořila, moje vlasy zase zešedly a byla jsem opět Scerr Ghae. Jenomže na druhém břehu jezera, kde jsem se vynořila, mě čekalo překvapení. Přímo předemnou klečel člověk, kterého jsem velice dobře znala. ,,Lady Margareto?" Kéž bych byla zrovna v tu chvíli zticha!!
Lady Margareta v černých šatech a s rozpuštěnými vlasy, na mě překvapeně zamrkala. ,,S-s-scerr?"
Poblíž se ozvala spousta kroků. Těžké a rychlé... ,,Skřeti!" Vyběhla jsem z vody ven. Lady Margareta se na mě zmateně dívala- tomu se říká vidět ducha. Jenomže já měla jiný problém. Nevim jak Lady vstřebala, když jsem prostě zarazila ruku do hlíny a ze země vytáhla šaty.
,,Scerr!" zavolala na mě.
Stihla jsem se nasoukat alespoň do třetiny svého šactva. Při tom jsem užaslou Lady nasměrovala pryč. ,,Jděte! Za chvíli tady bude peklo a teď máme ďábla v zádech." Doufám že pochopila, že tím myslím skřety.
Rozběhla jsem se pryč- chtěla jsem co nejdál odtud. Ale musím přiznat, že medaili za běh mi nikdy nedali. Pak předemnou z lesa něco vyběhlo a postavila se na zadní- kůň! A kůň= dopravní prostředek! Zkusila jsem ho pohladit. Odtáhl se ode mě. ,,No tak hochu, na tohle nemáme čas!" řekla jsem mu, když se kroky přibližovali. Pak jsem se podívala na koně- ona je to holka! Klekla jsem si. ,,Pojď sem! Jenom mě někam hodíš- nechci tě sníst!" Alespoň tohle zabralo. Kůň ke mě váhavě přišel a mě došlo, že je to krásná modrá klisna- kdo může nabarvit koně na modro? Sedlo chybělo, ale otěže by tu byly. Na nich jsem zahlédla nápis 'Lara'. ,,Tak ty jsi Lara?" pohladila jsem ji po hlavě. ,,Fajn, tě bych prosila hrozně rychle!"
Bylo mi jedno kam ten kůň běží- hlavně že to bylo rychle a opačným směrem než jsem přišla. A bylo to hodně rychle. Za tu jízdu jsem se stihla obléknout a uschla jsem. A když kůň zastavil, zjistila jsem, že jsme v Lasanitu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irimë Irimë | 1. června 2008 v 19:43 | Reagovat

Moje Lara žije! Bože Scerr, sem tak ráda.......

2 Scerr Recia Ghae Scerr Recia Ghae | Web | 2. června 2008 v 8:29 | Reagovat

Ne nejsi ráda, protože o tom nevíš a já musím připomenout že jsem mrtvá! xD

3 Lady Margareta Lady Margareta | Web | 2. června 2008 v 10:29 | Reagovat

Ale někteří mají pochybnosti =D

4 Lady Asmar Lady Asmar | 2. června 2008 v 20:24 | Reagovat

Někteří?! Všichni.....

5 Lady Margareta Lady Margareta | Web | 3. června 2008 v 15:02 | Reagovat

no dobře.... nevidím do všech=D

6 Scerr Recia Ghae Scerr Recia Ghae | Web | 3. června 2008 v 18:53 | Reagovat

Strify- zacpi si uši- tvá matka tu není! xD

7 Lady Asmar Lady Asmar | 9. června 2008 v 10:51 | Reagovat

30 bodů

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama