Červen 2008

Moje (klinická) smrt

27. června 2008 v 23:04 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Každej v Lasanitu je poslední dobou nějakej divnej. . . . . . . . ani se jim nedivim . . . . . . . i já sem asi pořádně nabručená, ale aspoň že Estrian s Athelstanem mi zlepšujou náladu . . . . . . . . i kdyby je viděl můj otec, kterej se nesmál, tak by se tak rozchechtal, až by ho břicho bolelo. Jak to ty dva dělaj, že maj tak dobrou náladu, že rozveselujou ostatní??? Ale to je jenom maličkost . . . . . . Poslední dobou mam přeludy . . . . vidim různý scény z boje . . . vidim samou smrt . . . . . . ale to nejhorší je, že mě ta smrt volá . . . . chce, abych za ní šla . . . . .bože, to je k zbláznění . . . . ale já nechci umřít! Ale . . . co když je to jenom přechod do další fáze??? Co když . . . . .co když budu něčím, co může doopravdy zachránit Lasanit??? Možná něco jako přerod . . . . . . začíná mě to táhnout do středu lesa víc a víc. . . . . . Otázkou je, co tam najdu? Člověk nikdy neví . . . . . ale nemam strach ze smrti . . .najednou. Teď se nebojim umřít pro Lasanit. Vim, že jednou to tak stejně dopadne . . . . myslim, že můj život bude krátkej, drsnej a divokej. Takovej teda prozatim byl . . . a taky šíleně rychlej . . . . . . . Tohle už nemůžu zastavit. Sem na pokraji, a nevim, jestli tu hranici mam překročit . . . . . ale mam takovej pocit, že tu hranici přerodu musim překročit . . . cestou ke středu lesa se ke mně připojovaly duše zemřelých . . . .bo to je zase jenom přelud?? To je teď jedno . . . . . musim zjistit, co tam je . . . nevydržim pomyšlení, že bych se vzdala . . . . . Cestou se ke mně připojil muž, kterej nevypadal na přelud . . . :
"Ahoj, Irimë. Menuju se Richard. Znáš již své poslání, pro které možná i zemřeš?
"Mým posláním je zachránit Lasanit a zničit Krailu. A sem kvůli tomu připravena zemřít. Nebojim se smrti. Možná bude osvobozením . . . . osvobozením od nenávisti . . . . . Chápeš mě?? Ty jsi Richarde, přelud, nebo se mi nezdáš?? Nejsem si už vůbec ničim jistá . . . . ."
"Já nejsem přelud, Irimë. Mým posláním je uchránit tě před Krailou. Ty máš chránit Lasanit a já tebe. Musíme si pospíšit, Smrt tam nebude na nás čekat věčně."
"Takže je tam opravdu Smrt, přesně jako v mých přeludech??"
"Jasně, Irimë. Nic jinýho nás tam nečeká. Jenom Královna podsvětí. Bude to pro tebe možná šok . . . . .možná, že ji odněkud budeš znát . . . . .ale to teď nejni podstatný. Musíš se soustředit na fyzickou i psychickou bolest, kterou budeš pociťovat. To ti pomůže dostat se do stavu klinický smrti . . . . dost možná na několik dní . . . . ale já tu budu pořád . . . budu tě hlídat, Irimë. Nikdo jinej tvj úkol nemůže splnit . . . . Jsi pro přežití Lasanitu velice důležitá. Tady je."
V tu chvíli se přede mnou zjevila sama Smrt:
"Vítej, Irimë. Musíš projít přerodem, takže doufám, že můj věrný Zero Richard tě poučil, jak se uvést do náležitého stavu."
"Ano, Paní. Jsem připravena."
Hlavou mi ještě blesklo, že Richard je Zero a . . . . . . potom už sem cejtila jenom bolest . . . . .bolest . . . . .. .bolest . . . . bolest . . . . . .bolest . . . . .
Hrozná bolest . . . .. . a pak sem se probudila . . .. . všechno bylo tmavý . . . . chladný . . .. . nejvíc mě zaujal tenhle strom:
Vystihoval naprosto všechno, co sem v tý chvíli cejtila: smutek. Obrovskej smutek. O kus dál už na mě čekala moje průvodkyně:
Z ní sálala smrt . . . . . bylo znát, čí je služebnicí . . . . ne jako z Richarda . . . . . .
"Pojď, Irimë. Jsi očekávána."
"Kde to jsem?? Všude je tu cítit jenom smutek, bolest a smrt . . . . . ."
"Co bys taky nechtěla v Království Smrti?? Ty jsi, dalo by se říct, taky mrtvá. Ale jenom klinicky . . . tobě pomůže Richard při návratu zpátky, jinak se odsud nikdo z Podřadných živej nevrátil . . . . . Ty budeš možná první, ale taky to nemáš zaručený . . . . .. možná tu zůstaneš navždy a staneš se služebnicí Smrti . . . . ."

Ráno...

26. června 2008 v 19:08 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Tohle ráno patřilo k nejhorším v mém životě (a že jemu podobných bylo víc). Usnula jsem na chvilku, ale až k ránu a jen co mě zašimraly první sluneční paprsky, vybavily se mi události včerejší noci.
Pokusila jsem se alespoň trochu dát dohromady, jenomže kruhy pod očima, našedlá pleť a podobné "katastrofy" prozrazovaly nevyspání. Když jsem zjistila, kolik je hodin, rychle jsem seběhla dolů do kuchyně a začala chystat snídani. Hned potom přišel Lex. Chodil takhle každé ráno. Většinou to byl příjemný začátek nového dne, ale dnes... Moje nevyspání se mísilo se studem a pocitem viny. On měl od okamžiku, kdy utekla Lady Asmar, dvakrát tolik práce. Všichni věděli, že brzy dojde k nějaké bitce mezi obyvateli Lasanitu a upíry. Neodvažuji se už používat výraz "námi", protože nemám nejmenší tušení, kam teď vlastně patřím.
Tohle všechno se ve mně mlelo. Lex byl naštěstí velice tolerantní. Od mého posledního výstupu v té jeskyni se ke mně choval neobyčejně mile a pozorně. A věděla jsem, že jeho zájem je opravdový. O to více mě mrzela ta noční událost.
Když jsme dosnídali, Lex odešel pracovat. Mě však nikdo pracovat nenutil. A to je právě ta chyba, pomyslela jsem si. Já si tu bloumám po domě, Lasanit i Barson jsou v ohrožení, Lady Asmar v zajetí, Lex neví, kde mu hlava stojí... A já se tu hroutím kvůli nějakému hloupému upírovi, který určitě pracuje ve službách Kraily...
Rozhodla jsem se okamžitě. Můj nápad sice nebyl nejoriginálnjší, jenže jsem nemusela trčet doma a do budoucna by se to mohlo hodit. Vzpomněla jsem si na pana Hansena, svého starého učitele. Byl to mág, ale zamiloval se do upírky a většinu života s ní prožil u její rodiny. Když pak zemřela, odešel někam na sever. Od té doby jsem ho neviděla. Ostatně brzy poté jsem musela odejít i já a moje rodina.
Pan Hansen vždycky znal zvyky upírů a až překvapivě dokonale se naučil jejich schopnosti. Kam se na něj hrabali někteří opravdoví upíři. Do svého učení ale vnášel i dovednosti jiných ras, takže byl vždycky velmi žádaný. Neměla jsem nejmenší ponětí, kde teď je, stačilo však pár hodin a já měla přesnou adresu i netopýra, jenž by mu donesl dopis. Snad bude chtít přijet...

Návštěva Lady Asmar

24. června 2008 v 19:05 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Rozhodla sem se navštívit Lady Asmar. Jako větřík to nebude složitý . . . . . prostě a jednoduše, bejt Elementama se docela vyplatí. Nejde zabránit, aby se člověk někomam nedostal - teda skoro . . . . . . . . mno, ale to je vcelku jedno. Musim se něco dozvědět o Lady, jestli je v pořádku a taky co všechno se děje . . . . . . . Dostat se z Lasanitu až do Krailina tábora nebyl vcelku problém. Jako větru si vás vážně nikdo nevšimne. Rozhodla sem se, že se strhne bouřka. Proč taky ne?? Bude mě to krejt a nebude podezřelý, že ve vězení Lady Asmar fouká. Viděla sem všechny, jak zdrhaj, protože sem přece jenom přivolala skoro vichřici. Nikomu se to nelíbilo . . . . .dokonce ani samotná Kraila už s počasím neměla trpělivost . . . . . . . zato já spěchala za Lady Asmar . . . . přestože byla někdy dost přísná, teď mi ohromně chybí a určitě taky celýmu Lasanitu . . . a asi nejenom nám . . . . . . . . Najít Lady nebyl vůbec problém. Byla to nejvíc hlídaná komnata, nebo spíš vězení. Dovnitř sem se dostala snadno a hned sem zaševelila Lady pozdrav:
"Dobrýý denn Ladyy . . . . . . Mocc námm chybítee, alee too asii vítee . . . .. . . "
Lady šeptala taky, ale mezi normálním šeptem a ševelením větru je poměrně rozdíl:
"Irimë, sem ráda i nerada, že tě tady vidim. Proč si tady??"
"Chtělaa semm see přesvědčitt, že stee pořádd naživuu. . . . . . . .. . Vv Lasanituu jee smutnoo . . . . . . . . . . Aa jáá osobněě tušimm něcoo neblahýhoo . . . . . . mějtee see naa pozoruu, Ladyy . . . . "
"Budu se snažit, Irimë. A jak se vám v Lasanitu vůbec vede??"
"Námm chybítee jenomm vyy, Ladyy. Jinakk jee všechnoo normálníí, aspoňň zatimm . . . . . . . . tohlee jee klidd předd bouříí . . . . . . . hodněě krutouu bouříí. . . . . . . . . kterouu nepřestojíí každejj . . . . Tohlee jee smutnáá dobaa . . . . . . Nechcemee, abyy see vámm něcoo staloo . . . . . . . alee věztee, žee pořádd buduu státt přii váss, Ladyy . . . . . . Nikdyy váss neopustimm . . . . . . aa too jee takyy jedenn zz důvodůů, pročč semm tadyy . . . . nemohlaa semm vydržett představuu, žee bychh váss nevidělaa . . . . . . zatimm naschlee, Ladyy. Snadd see ještěě uvidímee . . . . "
"Sbohem, Irimë." Lady ty dvě slova pronesla tak unaveně, až mi to skoro srdce trhalo . . . . . nejni přece možný, že by Kraila Lady Asmar pokořila! Doufám, že se Lady nevzdá . . . . A jestli jo, tak se pro ní osobně dostavim, ale s celou armádou z Království Trin. Kraila musí za všechno zaplatit . . . . . . . nejni přece možný, že by Démonovo prokletí na Krailu nepůsobilo!

Kraila a já

24. června 2008 v 14:51 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Vedli mě k největšímu a nejhonosnějšímu stanu. Věděla jsem předem co mě tam čeká. Měla jsem strach, ale ne takový, jaký odpovídá neozbrojenému člověkovi, který předstupuje před moci chtivou a nelítostnou čarodějnici. Kraila mě nechce zabít. alespoň ted ještě ne. Chce si pohrát. Dokázat si, že mě přemůže...... Jak ubohé..... Skřeti kolem se posmívali. Upíři se na mě pohrdavě dívali přes svůj ohrnutý nos. Šla jsem však vzpřímeně. Mezi hrstkou mužů jsem viděla pár našich špehů, kteří měli co dělat aby po skřetech neskočili a neodvedli mě pryč. Nikdo to však nepostřehl. Všichni zírali na princeznu Asmar z Lasanitu, jak jí vedou skřeti, s radostným úsměvem ve tváři. Jeden náš dokonce vypadal, že si sahá pro meč k opasku. Jemným zavrtěním hlavy jsem ho však zarazila. Byla by to pro ně sebevražda. A Lasanitu by nikdo nedonášel zprávy.
Vstoupila jsem do stanu své nepřítelkyně, která se na mě vítězoslavně šklebila ze svého bohatě ozdobeného křesla. Podle mého vkusu kýč......
,,Zase se setkáváme" řekla posměšně
,,Né, vážně?" odpověděla jsem kousavě ,,Toho bych si bez tebe nevšimla...."
Kraila se zasmála pohrdavým smíchem ,,No ne... Ocitáš se neozbrojená a sama v mém táboře a ještě máš smysl pro humor?"
,,Já nikdy nezůstanu sama. Mí blízcí jsou se mnou do posledního okamžiku." řekla jsem nevzrušeně ,,Kéž by se to samé dalo povědět o tobě, Krailo."
,,Jak to myslíš?" vyštěkla na mě
,,Nejspíš tak jak to říkám" odpověděla jsem
,,Mluví z tebe strach" řekla posměšně
,,Ne, Krailo, mluví ze mě víra."
,,Věříš, že jsou s tebou lidé, kvůli kterým si tady? Jsi pošetilá" chladně se zasmála
,,Jsem tady z vlastní vůle, protože věřím, že oni by udělali to samé, kdyby tím oddálili pohromu" odvětila jsem
,,Ale ti lidé tady s tebou nejsou...." ušklíbla se Kraila
,,Jsou ve mě. Tak jako já jsem v nich. To je něco co ty, má drahá, nevyndáš z nikoho, ani když ho zabiješ..... Nepomůžeš si ani, když zabiješ mě. Lidé budou stále věřit tomu, proč jsem tady. Tomu za co bojuji já....."
,,Hledáš si výmluvy. Chceš abych věřila, že jsi tady ze svobodné vůle.."
Zavrtěla jsem hlavou ,,Existují věci, které nechápeš. A já ti je nebudu vysvětlovat." a upřeně jsem se na ní zadívala ,,Tak, zabiješ mě ted nebo až později?"
,,Nejdřív ti ukážu co je to bolest. Pak budeš prosit o to abych tě zabila." usmála se blaženým úsměvem
,,Víš dobře, že prosit o smrt nebudu. Už tolikrát jsem o ní prosila a nikdy nepřišla. Ted se jí doprošovat nebudu. Jsou totiž horší věci než fyzická bolest."
,,Odvedte ji!" rozkázala svým přisluhovačům ,,Zavřít do cely a hlídat!!!!"
,,Ještě okamžik" řekla jsem a kouzlem jsem je přidržela aby tam zůstali. Kouzlilo se tady hůř než obvykle, ale dokázala jsem to
,,Co je zas?!" otázala se rozčileně Kraila
,,Dohoda zněla, že odsud odejdeš a dva týdny nebudeš bojovat a nebude bojovat nikdo z tvých ehm... mužů..." připomněla jsem
,,Jistě, já vím" řekla jedovatě ,,Zítra tábor zabalíme a půjdeme pryč. Na 14 dní."
Usmála jsem se ,,Jsem ráda, že jsi nenašla způsob jak porušit neporušitelnou dohodu." nechala jsem stráže, které se dokázali pohnout aby mě odvedli do cely... Kraila vypadala zaskočeně. Myslím, že pochopila co jsem tím chtěla říct. Ale chtěla jsem jí jen vyvést z míry. Žádný způsob jak porušit přísahu stvrzenou kouzlem není.....
V noci mě navštívila Strify. Ráda jsem jí viděla. I když možná naposled. Kdo ví co bude dál? Jak dlouho vydržím Krailino mučení? Chce ze mě dostat informace to je jasné, ale až je bude mít, zabije mě nebo mě má pro jiné účely? Raději bych zemřela..... myslím, že začnu nesnášet pavouky. Jsou všude kolem mě. Já mám svázané ruce a rozčiluje mě, že oni se pohybovat můžou a já ne. Po tom co mě Strify navštívila a zabila skřety, mě hlídají ještě víc.... Nemůžu si ani udělat pohodlí, protože je to tady chráněno kouzli proti kouzlům........

Mezitím

22. června 2008 v 21:44 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Je noc. Stefan po svém pokoji přechází. Řekl své sestře, že nemá odcházet. Určitě neodejde. Je tady spousta lidí. Nedostane se přes ně bez povšimnutí. Nějaký hlásek mu ale našeptávat něco jiného. Už dokázala spoustu věcí. Tohle nedokáže ani ona.... Tak se za ní běž podívat. Byla by naštvaná, že jí nedůvěřuješ. A navíc je tady spousta lidí. To by nedokázala. Je to čarodějka, když chce dakáže všechno.
Zarazil se. To byla pravda. Vyběhl z pokoje a namířil si to k Asmar. Když přiběhl ke dveřím, nejprve zatukal. Nic. Zavolal na Asmar jménem. Nic. Rychle rozrazil dveře. Nikdo tam nebyl. Měl divný pocit. Vběhl do koupelny. Nikde nikdo. Pak se podíval na stolek u dvou křesel. Byl na něm pergament. Písmo na něm značilo Asmařin rukopis. Byl roztřesený, avšak nebyla na něm znát jediná stopa, že by jeho autor brečel...
Stefan se zhroutil do křesla, dopis svírající v ruce. Odešla. Doopravdy odešla. Ale měla pravdu. On by udělal to samé. Přesto. Jeho sestra je někde bůh ví kde..... Slzy se mu vedrali do očí. Slyšel co by mu řekla Asmar. Měl to v hlavě jako by mu to právě říkala. Říkala to pokaždé, když se někdo trápil: ,Nebudu ti říkat abys nebrečel. Slzy ulehčují od bolesti. Ne moc. Jen trochu, ale přeci.'

Upír

21. června 2008 v 22:47 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Pronásledoval mě. Utíkala jsem temným lesem, pološílená strachem. Slyšela jsem za sebou praskání větviček a dunivé kroky. Temný stín se přibližoval. Byl stále blíž. Zakopla jsem o kořen. Pak mě dostihl. V měsíčním světle jsem zahlédla záblesk nože a ostrých bílých špičáků...
Vykřikla jsem a posadila se na posteli. Srdce mi chtělo vyskočit z hrudi a čelo jsem měla zbrocené potem. Chvěla jsem se po celém těle. Byl to jenom sen, uklidňovala jsem sama sebe. Můj první popud byl vyběhnout z domu. K někomu. Pak jsem usoudila, že bych vypadala jako šašek. Pokusila jsem se znovu usnout, ale nešlo to. Něco mě táhlo ven, tam do tmy.
Hodila jsem přes sebe plášť a vykradla se z domu. Měsíc svítil stejně jako ten večer, kdy jsem ho poprvé uviděla. A také jako v mém snu... Prošla jsem okolo několika zahrad a zastavila se před lesem. Měla jsem strach, něco mě však nutilo jít dál. Prošla jsem okolo několika stromů. Vítr komíhal větvemi. Vypadaly jako ruce, které se po mně sápaly.
U skály jsem ho uviděla. Stál nehybně a celého ho zalévala měsíční záře. Zůstala jsem stát jako přikovaná. Srdce mi opět bušilo a krve by se ve mně nedořezal. Těžce jsem polkla. Pomalu kráčel ke mně. Moje myšlenky se stáčely k útěku, ale nohy jim vzdorovaly. Stál už teď těsně u mě.
"Tak přece jsi přišla," vydechl a sklonil se ke mně. Teď mě určitě zabije, myslela jsem si. On však udělal něco úplně nečekaného. Pevně mě sevřel v náručí a políbil. A já se nebránila.
Po několika vteřinách, kdy jsem měla úplně vygumovaný mozek, mi došlo, co to vlastně dělám. S hrůzou jsem se mu vytrhla z náručí a utekla.
Doma jsem o něm přemýšlela. A také o tom druhém, který klidně spí o dům dál. Možná sní o mně, přemítala jsem a připadala si hrozně...

Země a Vzduch

20. června 2008 v 19:52 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Tak tady sou dva zbývající Elementy, Země a Vzduch:
Země - Lilith
Vzduch - Nathaniel

Nález

20. června 2008 v 18:39 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Překonala sem svou psychickou bolest a řekla sem si, že musim vidět to, co mi tak ubližuje . . . . . Prostě měla sem takovou zvláštní potřebu spatřit to tajemství . . . .
"Co myslíš, Athelstane, co tam najdem??"
"To přesně nevim, maličká. Proč tě to tak zajímá??"
"Chci vidět, co mi způsobuje takovou psychickou bolest . . . . . musim to prostě vidět! Chápeš, Athelstane??"
"Snažím se o to, maličká. Chci to chápat, ale přitom si myslim, že si docela silná, když to chceš vidět a přitom ti to ubližuje a snaží se, abys zešílela nebo něco na ten způsob."
"Vy víte, co nás tam čeká, že jo?! Jenom mi to nechcete říct! Co sem komu udělala, že ani vy mi nechcete nic říct??" a z očími začínaly téct slzy, ale tohle byly slzy zloby. Byla sem naštvaná na celej ten hnusnej, nespravedlivej svět. Ale potom mě zas něco chytlo:
"Pojďte blíž, blíž ke skáze. Mě zničit můžou jenom čtyři Elementy, který pláčou zlostí. Pojďte blíž, ať vás roztrhám, rozsápu, prokleju . . . . Kdo vstoupí, ten už neustopí . . pamatujte, toť vůle mého pána, pána, jenž neumírá a mstu a nenávist bude pořád milovat . . .toť jeho vůle, vůle Satanova!"
Tentokrát mě probudily hlasy:
"Maličká? Maličká! Co se to jenom proboha děje?? Co se s tebou stalo?? Nechce se mi věřit, že někdo dokáže zachytit jeho proud myšlenek . . . . ."
"Miláčku, jsi v pořádku?? Nechceš se radši vrátit??"
"Jestli se vrátim já, Estriane, tak vy se už nikdy nevrátíte . . . copak si to neslyšel?? Jenom čtyři Elementy . . . . chápeč?? Já v sobě nesu čtyři Elementy!"
Ustoupili mým slovům. Oba a na plný čáře. Měla sem totiž absolutní pravdu.
"Tak mi teda už řeknete, co tam je?? Musim to vědět. . . No tak! Athelstane, Estriane . . . . . ."
"Dobře," vzdal se Estrian "je tam Démon. A my ho musíme zničit. Buď zemřeme my nebo on. Chápeš, Irimë??
"Cápu, a až moc dobře. Musíme jít dál, než mě zase něco chytí jako tentokrát . . já tohle dlouho neustojim! Tak Athelstane, mam tě sice moc ráda, ale nedá se ti říct nic jinýho než abys hejbnul kostrou! Vim, že tohle nemáš rád, ale vážně musíme jít. Copak nechápete, že i tenhle Démon může Lasanit zničit??"
"Odkud tohle víš, miláčku?? Vždyť si ho nikdy neviděla . . . . ."
"Dokážu se napojit na jeho myšlenky a zároveň znám jeho schopnosti. Musíme už jít! Já tam klidně půjdu sama, když vy se neodhodláte!" a v tu chvíli sem se otočila a běžela sem jakousi chodbou, která vedla do sklepa. V dáli sem za sebou ještě slyšela:
"Irimë, kam běžíš?! Počkej!!"
A pak, ani nevim jak dlouho ten běh trval, sem stanula tváří tvář před Démonem. Abych pravdu řekla, nejdřív sem se ho lekla:
"Vítám tě zde, děvče. Je mi tě docela líto, protože odsud se ještě nikdo nikdy nevrátil naživu."
"Ale já budu první, Démone Nihaso, kdo odtud živý odejde. Já přicházím a TY odcházíš!"
"Hloupost! Mě můžou zničit jenom čtyři Elementy! Kde je vidíš?!" rozesmál se, ale to ještě nevěděl, kdo před nim stojí.
"Díváš se na ně. Já sem nositelkavšech čtyř Elementů. Zemři, Nihaso!!"
Rozpoutalo se doslovný peklo. Byla to bouře kladných a záporných Energií. Jednu chvíli sem myslela, že Démon vyhraje, ale pak sem pomyslela na smrt všech v Lasanitu a Krailino vítězství a pevně sem se rozhodla, že Démon zemře. Jedině tak to mohlo bejt správně. Pomalu sem získávala navrch a pak mu to došlo.
"Já vlastně umírám. Řekneš mi svoje jméno, moje krásná přemožitelko??"
To bude určo ňáká past. Ještě mě prokleje. Ani mě nehne. Ale mam nápad.
"Jmenuju se Kraila. Stačí ti to, netvore??"
"K prokletí určitě, hloupá!"
V tu chvíli asi proklel opravdovou Krailu, takže mně se nic nestalo. A Démon, těsně před zasazením poslední rány zaskučel:
"Tys mi neřekla pravý jméno, viď??"
"Ne, řekla sem ti méno jedný služebnice Zla. Ničíš vlastní lidi, Nihaso. Tim si moc nepomůžeš!" Poslední, co slyšel, byl můj posměšnej smích a slova:
"Umíráš, Nihaso. Jak tragický, viď? Určitě budeš chybět hodně lidem . . . " a smála sem se skoro jako šílená . . . ale pak sem se zas bůhvíproč začala ovládat. Byl mrtev. A v tu chvíli se tam přiřítili Athelstan s Estrianem . . . . . Athelstan bádal, jak sem mohla Nihasu zabít, ale Estrian se se mnou přivítal, jako by mě už oplakal . . .:
"Měl sem o tebe takovej strach, lásko. Promineš mi . . . . . . . ??"
"Odpouštim ti všechno, o čem vim i o čem ne, miláčku . . . "
Tohle byla chvíle absolutního štěstí. Ale bohužel ji přerušil Athelstan:
"Jsi si jistá, maličká, že tě Démon neproklel??"
"Samozřejmě, že nejsem prokletá" pronesla sem se smíchem "řekla sem mu Krailino jméno, takže místo mě proklel Krailu, hlupák."
"Jsi dobrá, maličká. Ale měli bysme se vrátit i s mrtvým Démonem."
Tak sme se vydali na cestu, Démona nést kouzlem je v celku jednoduchý. . . . . .
"Musim o tom dát echo Lady Asmar. Bude mít, teda snad, radost. Nebo ne??" zeptala sem se úzkostně.
"To je na tobě, miláčku, jak jí to dáš vědět."
"Co kdybych si procvičila telepatii?? Nejni špatnej nápad." usmála sem se blahem z dobrýho nápadu a z Estrianovy těsné blízkosti . . . .
Potom, co sme se dostali na povrch, zburcovali sme hodně lidí. Ale já se soustředila na telepatickou zprávu Lady Asmar:
"Lady, zabila sem Démona Nihasu, žijícího v útrobách Lasanitu. teď je největší vnitřní nebezpečí odstraněno. Nemusíte se namáhat s odpovědí, možná se "uvidíme". Pokusim se Vás navštívit jako vánek. To si teprv budem moct promluvit, Lady."
Mylim, že si teď půjdu na chvilku zdřímnout, sem po boji dost unavená. Dobrou vážení, snad se ještě dneska ozvu . . . .

Co bude dál?

20. června 2008 v 16:40 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
No super... Všechno se nějak zamotalo, přemítala jsem. Nejdřív někam zmizeli ti vlkodlaci, které jsem objevila. Řekla bych, že se to dalo čekat, když zjistili, že jsou prozrazeni. Pak ještě Kraila a spol. zajali Lady Asmar... Proč jsem to musela všechno tak zpackat?! Kdyby mě vlkodlaci neobjevili, mohli jsme je zničit a Kraila by přišla o část armády. Možná by ani nezajali Lady... Nejhorší na tom je ta bezmoc. Nemůžu ani nikam ven, na vyzvědačskou výpravu. Celý Lasanit je v obležení. A i kdyby nebyl, tak pokud by mě neroztrhali vlkodlaci, zabil by mě po návratu Lex. Nikam mě nechce pustit a podobný útěk a lá Lady Asmar neplánuju... Přece nemůžu ohrozit celý Lasanit jen kvůli svým vysokým ambicím, uvažovala jsem dál.
Tak jsem prostě seděla doma, civěla do zdi a zpytovala svědomí. Po dvou hodinách sebemrskačství jsem usoudila, že minulost stejně nezměním a šla jsem se projít. Prostě jsem si chtěla pročistit hlavu. Nad horami právě zapadalo slunce a celý Lasanit prostupovala zlatá záře. Tvrdí se, že když má přijít válka nebo zkáza, je západ slunce krvavý. Tenhle však byl jasně žlutý. Trochu mi to dodalo optimismu. Krajinou se začaly šířit stíny, V Krailině táboře zapalovali první ohně. Věděla jsem, že není úplně bezpečné zůstávat venku po setmění, ale nechtělo se mi ještě domů.
Náhle se přede mnou vynořil tmavý stín.
Místo pozdravu jen neznatelně kývl. Měsíční zář ho osvětlovala a já s hrůzou zjistila, že je to upír! Vypadal přibližně stejně starý jako já, ale na po tváři se mu táhly jizvy, památky po nějakém boji. Dlouhé tmavé vlasy mu padaly na široká ramena. Měsíc ještě více podtrhoval bledost jeho tváře a krví podlité oči. Tvářil se sebejistě a z úst mu mírně vyčuhovaly špičáky.
Neměla jsem z něj strach, nezdál příliš silný. Čekala jsem, co udělá.
"Proč se nepřipojíš k nám?! Jsi stejné krve jako já, jako MY všichni a také celkem silná... Jen nesmíš být zbrklá," prohlásil a upřeně si mě prohlížel.
Děkuju pěkně, to už vím taky, myslela jsem si.
"Ne, já nejsem jako vy!!!" bránila jsem se.
"Ale jsi, a brzy to poznáš sama. Už teď víš, že proti nám upírům bojovat nechceš..."
"Jenže proti elfům taky ne!!!"
"Proč ti na nich tak záleží?! Chtěli si nás vždy podrobit, utlačovali nás..."
"Utlačovali jsme se sami, díky tvé milované Kraile!"
"Milované, hmmm. Já vím, že tu máš přítele. Nemusí se mu nic stát, když přejde k nám spolu s tebou."
"Nikdy," zaječela jsem.
"Jak chceš, rozhodni se sama. A mysli při tom NA SVOU RODINU," zdůraznil. "Ještě se uvidíme," kývl na pozdrav a zmizel. Znělo mi to spíš jako výhružka.
Ani nevím, jak jsem se doklopýtala domů. Srdce mi bušilo, ve spáncích tepala krev a měla jsem dojem, že každou chvíli omdlím. Zranil mě víc, než kdybychom spolu bojovali. Připomněl, co vlastně jsem. Že spíš patřím k těm za hradbami než sem... Někde hluboko v mysli mi cinkal varovný zvoneček... Mluvil o mé rodině. Co kdyby... Nechtěla jsem to domyslet. Zhroutila jsem se na zem a napadala mě jedna jediná otázka: CO BUDE DÁL?

Šepoty a výkřiky

20. června 2008 v 15:28 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Jsem poslední dobou rozpolcená.Povolaly sme s Lady Lanou všechny z Království Trin, co mohli být užiteční. A pak, když odešla Lady Asmar a je teď v táboře skřetů, nedokážu se uvolnit. Pořád chodim do školy, ale jenom když mam čas, ale moji učitelé to díkybohu chápou. Jinak s Estrianem je to všechno v pořádku, což mě překvapuje, protože sem asi lehce nepříjemná kvůli Lady Asmar. Mam sto chutí se za ní vypravit, ale nechci ji zklamat. Zase. Už několikrát sem porušila její výslovný rozkaz, tak to teď nechci dělat ještě horší. Zvlášť, když odešla Scerr. Všechno je to poslední dobou nějaký divný a moc těžký. V hlavě pořád slyšim hlasy, střídavě křik, střídavě šepot. Hlasy si nevybíraj, ale jistej řád v tom je. Když sem blízko určitejch domů, slyšim výkřiky. A jinak po celej zbytek dne slyšim jenom šepot . . . . . . . Jeden z těch domů je i bejvalej Húrinův dům. Co všechno se tam asi stalo?? Radši nemyslet . . . . . . Už mě to ale začíná deptat, protože okolo těch domů pořád chodim. Sakra, co to se mnou zase je?? Je možný, že moje umění Stínový magie objevilo něco, co nikdo jinej . . . Co kdybych ty domy prozkoumala?? Ale nejdřív se poradim s Estrianem a Athelstanem. Nechci tam jít jen tak, nepřipravená. To by mohla bejt osudová chyba. To prostě nemam zapotřebí.
"Nechci vás rušit, pánové, ale potřebovala bych si o něčem promluvit."
"Povídej, maličká." Proč mi Athelstan pořád řiká maličká??
"Když jdu kolem některejch domů, slyšim výkřiky. Ve svojí hlavě. Ale jinak po zbytek dne slyšim šepot. Jenom šepot. Jeden z těch domů patřil Húrinovi, tomu mizernýmu špehovi. Co se tam mohlo stát, že to na mě takhle působí??"
"Takže ty slyšíš takzvané Šepoty a Výkřiky, maličká?" pravil udiveně Athelstan. "To se mi nelíbí. Každopádně by se to tam mělo pořádně prozkoumat, protože jestli tomu je tak, jak si myslim, tak je to hodně špatný. A všechno tomu nasvědčuje. Jenom by mě zajímalo, proč zrovna tady??"
tehdy se do toho vložil Estrian:
"Athelstane, musíme tam zajít. Tohle se ani mně nelíbí. Jenom doufám, že to nebude tak zlý, jak si oba myslíme. A jestli jo, budem muset . . . . . .. "
"Nerada rušim, ale o čem špatným to tu vlastně mluvíte? Zatim sem z toho nepochopila, o co de."
"Jde o to, miláčku,že ty jsi zapoměla určitou část toho, co jsme tě učili."
"Moment . . . . . nechte mě chvíli přemýšlet . . . Šepoty a Výkřiky . . . .Šepoty a Výkřiky . . . . Šepoty a Výkřiky! Už to mam! Vy mluvíte o místě, kde je jednak vysoce koncentrovaný zlo a jednak lidská obětiště?? Brr, to se mi vůbec nelíbí."
"Uhodlas, maličká. O tom tu celou dobu mluvíme. O Zlu a o Lidských obětištích. Trefila ses. Přece jenom ti naše hodiny k něčemu byly. Právě proto to musíme jít omrknout. Něco takovýho nemůžeme v Lasanitu nechat jen tak bez povšimnutí!"
"Je dobře, že si za náma zašla, Irimë. Věděl sem, že jsi výjimečná." V tu chvíli, co to Estrian řek, se ke mně naklonil a políbil mě . . . pocit jako v ráji . . .ale musim se přece vrátit do reality! Teď neni ta pravá doba na to, abych si užívala a podobný věci. Nejni čas.
Tak kdy deme?? Už mě z toho bolí hlava a nehodlám to dál trpět." pronesla sem lehce unaveně.
"Ty jdeš s náma, maličká?? Jak chceš. Ale vyrážíme hned teď. Tak pojď."
Jak sme se blížili k těm domům, tak sem začínala postupně slyšet Výkřiky . . . . mráz mi z toho de po zádech . . . . . ale potom sem začala rozlišovat, co křičej ty hlasy:
"Zabít!" "Ztracen!" "Zmučen!" "Pošlapán!" "Zneuctěny!" "Pohrdány!" "Prokleti!" "Rozsápáni!" "Ponecháni!" "Ubodáni!"
Asi sem to začala opakovat nahlas, protože Estrian se mě snažil umlčet, ale Athelstan si jenom povzdychnul:
"Neumlčíš ji. Mluví skrz ni duše obětí. přestaň, nebo si ještě ublížíte navzájem . . . . . . ."
Estrian chtěl protestovat, ale nezbyl mu na to čas, protože sem oba umlčela já:
"Otevřete oči, byste pozřeli, ó lidé prohnilých myslí a slyšte, vy milióny svedené na nesprávnou cestu! Nelze zde pozůstani vám, neboť zde je Dobro. Nechť tedy putujete do krajin mně zaslíbených, kde vládne Zlo Zlu a Dobro tam nemá místa! Vy všichni, jenž zkažení jste, odsud odejděte! Zde jen všichni pomřete, nechte pomřít jiných! Toť vůle má, vůle Satanova!"
Ztratila sem na chvíli vědomí, ale pak sem se dusící probrala. Lapala sem po dechu jako ryby vytažená z vody a ptala sem se:
" Co . . . to . . mělo . . bejt? Málem sem se udusila! Tohle je doopravdy pekelný místo!"
"S tim pekelným místem máš docela pravdu, maličká. Takhle vždycky dopadne střet dobré duše se Satanovým poselstvím. Takže jistojistě víme, že ty jsi ta dobrá. Ale sem zvědav, jak to zapůsobí na ostatní . . jestli lidé zkažených myslí opravdu odtáhnou do jiných krajin, nebo tady zůstanou."
"Myslíte, že to slyšela Kraila bo Lady Asmar tam dole??" ptala sem se docela vyděšená.
"Lady Asmar určitě, protože si skoro ječela. A Kraila asi taky, protože si přece nemůže nechat uniknout kázání svýho pána."
"Máte pravdu. To teda nemůžu"
Ani sem se nestihla skoro otočit. Ještě teď pořád přidušená a mam se střetnout s Krailou?? To je asi vtip! Strhnul se tam nějakej povyk a já sem stihla jenom Krailu chytit pod krkem a říct jí:
"Už nikdy sem nelez! Nebo tě těmahle rukama zabiju . . . !"
Asi sem jí hodně stiskla, ale přemístit se ještě zvládla. Vážně nechápu, co se se mnou poslední dobou děje . . . .

Zprávy o Lady Asmar

20. června 2008 v 14:33 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
S Nikem už je to všechno v pohodě,ovšem jinak se v Lasanitu dějí naprosto zvláštní věci.Nejdřív mě napadnou vlkodlaci,hned na to se objeví Irimë s nějakým mečem a setne jim hlavy,pak,když to chci uklidit,tak najednou z ničeho nic zmizí.Nik mi přinesl tu kytičku květů a řekl mi,že pro mě má na příští pátek překvapení,tak jsem zvědavá,co to bude.Chtěla jsem na něj být naštvaná,uražená a nepříjemná,ale copak to jde,když stačí jen jeden pohled do jeho čistých pomněnkových očí a podlamují se mi kolena.Taky jsem na něj chtěla vybalit,že vím,že je upír,ale to nemůžu.Aspoň ne teď,už tak je tu dost dusno..A navíc jsem se ráno dozvěděla,že Lady Asmar zajali skřeti.Nevěřila jsem,ale když mi to pak potvrdil jak Lex,tak i Stefan,tak jsem uvěřila.Proč by mi lhali?
Nějak jsem to nevydržela a po stromech jsem se proplížila až k táboru skřetů a opravdu,lady byla svázaná a hlídalo ji pět skřetů.Seskočila jsem dolů ze stromu a hodila jsem kámen na druhou stranu do keřů,abych odpoutala pozornost.
"Lady,co tu děláte?" šeptla jsem a Asmar se otočila
"Strify,co tu děláš ty?Můj rozkaz zněl,abyste nic nepodnikali!" sykla
"Já vím,ale strašně nám všem chybíte a navíc….Kdo se postará o Lasanit?"
"Oni to nějak zvládnou,odešla jsem dobrovolně,nemusíš se o mě bát" mrkla na mě a naoko se tvářila jistě,i když nevím,jestli šlo být si v tuhle situaci jistý.
"Proč jste to udělala?"
"Kraila by nám nedala pokoj,Lasanit byl se mnou v ohrožení" ztichla,sklopila oči. "Musíš jít,už se vracejí" pohlédla dopředu a zatvářila se jako by se nic nedělo
"Nebojte se,my Lasanit ochráníme,lady,postarám se o to" řekla jsem teď pro změnu jistě já
"Beru tě za slovo,Strify.A teď už,prosím,jdi,není to tu bezpečné"
"Dobře,všechny dobré síly s vámi,lady" usmála jsem se
"Děkuji" řekla "A Strify…Kdyby se objevil Michael,řekni mu,že je mi to líto" přikývla jsem na souhlas "a že ho mám ráda" dodala potom a usmála se.
"Ano,slibuji" odpověděla jsem "jakmile se objeví,vyřídím mu to a přijdu vám to povědět,abyste neměla zbytečný strach" otočila jsem se a vylezla jsem zpět na strom.Rychle jsem na lady ještě přikývnula a přeskočila jsem na druhý strom,pak na třetí,čtvrtý,až jsem zmizela z dohledu.Je mi to strašně líto,ale zajímalo by mě,proč chce Kraila naši lady.Na to se potom ještě podívám.Teď ale musím domů a vymyslet nějakou další špiónskou výpravu…Snad se nám podaří Krailu jednou pro vždy zničit.Není tu pro ni místo…Každopádně je naše princezna v pořádku,což je hlavní...

Výmněna

19. června 2008 v 17:47 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
,,Musíš spát!" vyjel na mě Stefan (bratr), když se vrátil po dlouhé době domů a viděl že zase vypadám jako zombí. Stavovala se u mě Asma i Irimë. Asma nesla zlé zprávy.(proti těm vlkodlakům už jsem poslala muže, ale nic nenašli. Našli jen stopy, ale zřejmě někam odešli. bohužel se neví kam.) Irimë zase dobré. Jestli se to tak dá říct. Rozhodně se naučila ovládat. A to je dobré. Vyprávěla mi o království Tirn. Někde jsem to už slyšela a poslední dobou mi vrtalo kde, ale mám ted jiné starosti......
,,Spala jsem!" bránila jsem se ,,Je to tak pět dní. Nebo šest?" zamyslela jsem se spíš pro sama sebe.
,,Asmar! Když tě já ani Michael nehlídá, tak takhle protestuješ?" zeptal se podrážděně ,,Chceš na sebe strhnout pozornost a říct tím, že se sama o sebe nepostaráš?!"
,,Umím se o sebe postarat." ohradila jsem se ,,Mám jen moc práne."
,,To stále ještě nevysvětluje proč nespíš. Musíš spát!"
,,Já vím." řekla jsem znaveně ,,Ale tys tu nebyl. Michael tu nebyl. Zato tu celou dobu byla a je tlupa upírů a smečka vlkodlaků. A to nepočítám stovky skřetů a Krailu."
,,Máš toho hodně co." polevil na hlase Stefan
,,Jo to mám." řekla jsem sledujíc bratra jak si sedá vedle mě do pohovky, do které jsem se před chvíli svalila.
Usmál se na mě ,,Ted ti pomůžu.... Umyj se. Převlékni se a zalez si do postele." Neodpověděla jsem jen jsem přikývla. Vlastně měl pravdu. Byla jsem moc unavená. Pak Stefan opět promluvil ,,Michael se brzy vrátí. Víš že dělat špeha není procházka růžovou zahradou." tentokrát jsem nepřikývla. oči se mi zalili slzami. Už týden o Michaelovi nic nevíme. Šel jako zvěd to Krailina tábora a už před dvěma dny se měl vrátit.
Stefan mě objal,políbil na čelo a prohlásil ,,Vše bude dobré. Umí se o sebe postarat." Když jsem mu dál bračela na rameno a nic jsem neříkala prohlásil ,,Běž spát." pustil mě, usmál se a odešel.
Spánek mi prospěl. I když se nadá říct, že bych spala klidně. Sen byl plný Kraily a mučení a zabíjení Michaela na 100 způsobů...... Ze sna mě probudil Stefan: ,,Asmar! Vzbud se! Oni jsou tady....." Jeho hlas zněl bezradně. Okamžitě jsem se vymrštila z postele a oblékla se. Stefan mezitím zase odešel ven.
Vyběhla jsem za ním. Skoro jsem vyrazila dveře. Pochopila jsem co znamená ,,oni". Byli to Krailiny služebníci. Napůl jsem došla, napůl doběhla Stefana s Lexem a s pár dalšími šlechtici, kteří na mě čekali.
,,Kde jsou." vypálila jsem na ně otázku.
,,Táboří asi dva kilometry před městem." odpověděl jeden ze šlechticů Mefuris. Vyšli na terasu před náš dům, kde je vidět přes hradby.
,,Kolik jich je?" zeptala jsem se
,,To nevíme." přidal se neobvikle zbledlí Lex. Proč se tak tváří? napadlo mě Nikdy se nepřítele nezalekl... ,,Víme jen, že to není celé Krailino vojsko a není tam ani sama Kraila. Myslíme ale že musí být někde blízko....."
,,Fajn. Svolali jste lidi, kteří jsou mimo hradby?" mlčky přikývli ,,nařídili jste at potom zavřou brány?" opět přikývli ,,Poslali jste vzkaz všem mým studentům, aby nic nepodnikali?"
,,Udělám to." řekl Mefuris
,,A řekni jim, že je to můj ROZKAZ! Že jim dám vědět až je bude potřeba." Mefuris přikývl a odešel najít poslíčka
Všichni ostatní mlčeli a vyhýbali se mému pohledu. Když se naše pohledy náhodou setkali rychle uhli. Bylo mi to divné. pak jsem pomyslela na Michaela a vyhrkla jsem ,,Stalo se snad něco s-"
,,Ne to ne." řekl honem Stefan a opět přišlo to hrozné mlčení.
,,Poslali nějaký vzkaz?" zeptala jsem se. Když nikdo neodpovídal řekla jsem přísně ,,Co se chtějí?!"
Po chvíli napjatého ticha, kdy zřejmě každý přemýšlel co mi má říct se ozval Stefan: ,,Dobrá." vydechl utrápeně ,,Chtějí tebe. Oni za to odtáhnoou." pak na mě pohlédl a honem dodal ,,My jsme se ovšem schodli, že nic takového neuděláme. Nedáme tě jim"
,,To ani nemusíte" řekla jsem ,,půjdu sama"
,,Ne to nesmíš!" vyhrkl bledý Lex, ovšem pevným hlasem ,,My tě nepustíme!"
,,Neptám se vás" smutně jsem se usmála
,,No jistě. Co jsem si myslel." usmál se Stefan ,,je nás na tebe jen pět tady nahoře. A tam dole jich je jen tak stovka lidí co tě ven nepustí. Nemáme šanci tě tu uhlídtat. Hlavně ne když nás nechceš zabít..." a na oko neštastně si povzdechl....
Ovšem neurdželi mě. Je noc. Pomocí kouzel jsem přelazla hradby. Ted jdu k táboru těch skřetů. jdu smutně,a le hrdě. Už mě zahlédli. Jsem beze zbraně. Svázali mě a vedou ke Kraile.....

Návštěva u Lady Asmar

15. června 2008 v 17:39 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Dorazili jsme domů. Chtěla jsem jít hned za Lady Asmar, ale Lex mě nepustil. Prý si musím odpočinout. Asi na tom něco bylo, protože jakmile jsem dorazila k sobě, usnula jsem. Probudila jsem se až druhý den, skoro v poledne. Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, co se vlastně stalo, ale pak mi to došlo a já se zhrozila. Bleskově jsem na sebe hodila nějaké oblečení a vydala se za Lady. Nechtěli mě k ní pustit, prý že má moc práce. Zkusila jsem se teletransportovat (vím, že by se to nemělo, ale v téhle době se na dobré mravy moc nekouká). Samozřejmě, že se nestalo nic. Alespoň něco tu funguje, jak má, pomyslela jsem si. Tak jsem zvolila starou dobrou metodu přesvědčování. Nakonec slavila úspěch a já se dostala k Lady Asmar jako slušný člověk, aniž by se mi podařilo nějaké faux-pas.
Po úvodních ceremoniích (pozdrav, poklona, atd.) jsem jí sdělila, že se děje něco vážného.
"O co jde?" zeptala se. Stručně jsem jí popsala svůj včerejší zážitek. Nevynechala jsem ani to, že jsem o tom nikomu neřekla a že mě zachránil Lex. Dostala jsem za to samozřejmě vynadáno, ale co se dá dělat.
Pak jsem se zeptala, co budeme dělat.
"O to už se nestarej, to je teď můj problém, " řekla a bylo mi jemně naznačeno, abych už lidově řečeno nezacláněla a vypadla. Plně chápu, má moc práce...

Překvapení

15. června 2008 v 16:00 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Ocitly jsme se na tom místě, odkud sem se dostala do Království. Lay zamyšleně pronesla:
"Zpátky na Druhý straně . . . . .. tak dlouho sem tady nebyla . . . . . "
"Já taky ne,Lay" pronesla docela unaveně Lady Lana.
"Pojďte, musíme do Lasanitu."
"Veď nás, Irimë. My se tu už k naší škodě nevyznáme."
Brzo sme došly do Lasanitu, aniž by si nás někdo všimnul. Zamířila sem si to rovnou k paláci Lady Asmar a Lady Lana s Lay mi sotva stačily.
"Vřítila sem se do komnaty Lady Asmar bez zaklepání, ale s o to větší rychlostí.
"Irimë?? Co tu děláš?? A kdo jsou ty dvě dámy??"
"Lady Asmar, musim vám něco říct. Tohle Lady Lana a Lay. Přišly sme sem, abysme vám řekly, kde sem poslední dobou byla."
"Cože???? Nechápu, co tim myslíš Irimë, vždyť si nikam nemohla odejít. Nebo snad ano??" tázavě se podívala na Lady Lanu.
"Irimë byla u nás. V Království Trin. Tam podstoupila výcvik a nyní je schopná, cvičená vládkyně Elementů. Podstoupila také výcvik Stínových umění, což se jí v boji s Krailou bude velice hodit. Irimë je nyní mocnější než předtím, protože teď dokonale ovládá všechny čtyři Elementy."
"Všechny?? Irimë, ale ty bys měla nést jen dva ne??"
"Taky sem si to myslela, Lady Asmar. Ale dokážu spálit, zmrazit, rozpoutat zemětřesení a vichřici. A to nejni všechno. Možná bych se mohla Kraile postavit sama a pomstít se . . . . . . ."
"Ne Irimë! S Krailou tě nenechám v žádným případě bojovat! Klidně masakruj skřety, upíry, vlkodlaky, ale s Krailou tě bojovat nenechám. Je to jasný?? S Krailou budu bojovat výhradně já"
Emoce se ve mně jenom vařily a asi to bylo i znát, protože Lady Asmar se připravovala, že bude muset zasáhnout. Jenže hodiny sebeovládání se projevily.
"Co to . . . . .???Jakto, že si nevybouchla??" divila se Lady Asmar.
"Vždyť sme vám řikaly, že sem byla v Království Trin. Podstoupila sem tam hodiny sebeovládání. Proto, Lady Asmar, proto.Víte, Lady Asmar, bylo to náročné, ale prošla sem tím a ovládám ta umění te´d velice dobře."
"To nejni možný Irimë, aby ses to naučila za takovou chvilinku. Jak . . . . . ????"
"To je snadný. Když sem tam, tak tady se více méně zastavil čas, nebo aspoň ubíhal hooooooooooooooooodně pomalu. Už chápete??"
"Myslim, že ani. Teda snad." Měla bys jít za Strify a říct jí o sobě pravdu."
Nato sem se rychle rozloučila a vystřelila domů. Do domu se mnou v jedný chvíli vrazil i Nick, na kterýho sem se trochu nedůvěřivě podívala. Nese si kytky?? Hmmmmmm, asi pro Strify. Pro koho taky jinýho. Ale teď musim bejt u Strify v pokoji první . . . . . musim se jí omluvit, vysvětlit jí to . . . . Když sem vtrhla ke Strify do pokoje, kde byla Strify, ale i čttyři vlkodlaci. Neváhala sem. Kouzlem sem je spoutala a docela ledově sem jim řekla:
"Co tu pohledáváte?! Tady nemáte co dělat." a nenápadně sem přitom sahala po Meči světla.
"Odpovězte." zavrčela sem ještě hůř než vlkodlak.
"Nesmíme nic říct." pronesl ten největší.
"Tak to je potom jednoduchý. Chcete Strify. Tak je to. Ale já vám Strify nenechám. A vy za svou chybu, že ste sem vlezli, zaplatíte. Krutě zaplatíte."
A než stih někdo něco říct, setla sem jim všem hlavy Mečem světla. Nikdo z nich to samozřejmě nepřežil. Můj výcvik opravdu nebyk marnej. Venku sem slyšela tichý prásk. Kdo se to sem přemístil?? Samozřejmě, že to byl Estrian.
"Irimë? Irimë! Cítil sem velký výboj energie. Co se děje?? Něco takového respektive takové síly jsem ještě nezažil . . . ." a vlítnul ke Strify do pokoje.
"A . . .pardon slečno. Já jsem Estrian, učitel Irimë. Víš, Irimë, jak si ten výboj energie udělala??"
"To fag nemam . .. já ani newim, že sem nějakej výboj energie způsobila."
"Mno, to je jedno, ale teď tenhle svinčík musíme uklidit. Pojď a ukliď ten Meč . . . "
"Omlouvám se, Strify! Všechno ti vysvětlim, až to uklidim . . . . ." řekla sem na odchodu. Asi byla hodně vyděšená. A cestou sem nickovi šeptla:
"A ty si to v tý hlavě taky ujasni!" a zmizela sem mu z dohledu. Těla sme s Estrianem kouzlem přemístili na planinu za Lasanitem, kde jsou holý skály. Spálili sme je tam a pak se vydali na druhou stranu do lesa . . . . . Bylo tam nádherně, a mam dojem, že sem se zamilovala . . . . doufám, že i Estrian. Bylo nám tam spolu tak krásně, nejradši bych byla, kdyby to nikdy neskončilo. Ale den se chýlil ke konci a my se museli vrátit . . . . Estrian najednou promluvil:
"Irimë, možná mi nebudeš věřit, ale rád bych ti něco řekl. Zjistil sem, že bez tebe nemůžu být a že tě miluju. Prosím, věř mi . . . . ."
Estrian se na mě dívala tak prosebně . . . . .pak sme se políbili na tý mýtince a pak si dali závod až k Lasanitu . . . . . tam sme se udýchání znovu políbili a vrátili se ke Strify . . . . . člověk by neřek, že může najít lásku ve svým učiteli. Jenom díkybohu, že Estrian je jenom o pět let starší . . . .

Výcvik

15. června 2008 v 14:02 | Irimë |  Irimë Andůlinë
V Království Trin byl výcvik sice namáhavej, ale stálo to za to. Pokusim se vám některý pasáže popsat:
Začlo to sebeovládáním, ale tady "uveřejnim" výcvikovej program:
1. studium sebeovládání
2. studium moci Elementů
3. studium každého Elementu zvlášť
4. studium Boje
5. studium Magie
Na tyhle body se soustředil můj výcvik, ale každej ten bod má ještě haldu jinejch bodů, který se člověk musí naučit. Sebeovládání mi docela prospělo jako samozřejmě všechno. Dokonce sem si vycvičila svou imunitu proti kouzlům, takže magie Lady Asmar na mě nebude tak působit . . . . . . . . dokonce sem se tam naučila i jednu písničku :) menuje se Vermillion a možná ji někdo znáte:
".......She is everything to me . . . . the unrequited dream. . . . A song that no one sings.................
She isn´t real . . . .I can´t make her real . . . . . . ." každopádně je to nádherná písnička. Ale zpět k výcviku. Když sem se učila některý tajný umění boje, objevila sem v sobě Zemi. Znám teď v sobě tři Elementy: Oheň, Vodu a Zemi. Jenom newim, kdy naleznu Vzduch. Lady Lana měla pravdu. Snad. Ale fag to vypadá, že v sobě nesu všechny čtyři Elementy. Jestli opravdu, tak je to ohromný! Tohle společenství mě dokonale chápe. Ví, že každej s nějakejma schopnostma si projde několika fázema. 1. odmítáním, 2. zoufalstvím, 3. přijmutím a nakonec 4. prospěšností. Já sem někde u přijmutí a zvolna se přesouvám k prospěšnosti. Nejni nic lepšího někomu pomoct ze svojí vůle. Můj první den výckviku byl tvrdší, než sem si myslelqa, ale to se stává. každej den sme totiž probírali od každýho něco, takže když se člověk dostal konečně k Boji, tak už měl všeho plný kecky a řikal si, jestli to za to stojí. Ale vážně mi ta dřina stála za to. Ještě chvilku učení, a vydáme se na pomoc Lasanitu. Obdržela sem něco, co už sem považovala za dávno ztracený. Jednou si mě Lady Lana zavolala:
"Posílala jste pro mě, Lady Lano?"
"Ano Irimë. Ráda bych ti něco ukázala a potom i dala. Bude se ti to hodit, až se s Lay vrátíme zpět do Království Trin. Je to velice mocný magický předmět a myslím, že ho znáš. Velice dobře znáš." potom mě zavedla do vedlejší komnaty a tam ten předmět byl.
"Bože! To je Meč světla z Al - tsahiru! Lady Lano, kde jste ho našla, vzala nebo tak něco??"
"Kraila jej měla, ale neznala všechny jeho schopnosti. Odebrali jsme jí tento meč a skryli ho zde pro jeho pravou majitelku - tebe, Irimë."
Tohle bylo to nejkrásnější překvapení, co se mi mihlo stát! jenom jediný mi chybí . . . . . . a to je láska :( mno, ale snad se časem najde. . . . . . . . . Ne! Nesmim teď věnovat myšlenky takovým věcem . . . . . musim se věnovat studiu!
"Irimë? Vím, co ti chybí. Vím, že ti chybí láska. Bez lásky je každému smutno a nezvládá to, co by zvládnout měl . . . . . ale na muže musíš pohlížet i jako na kamárády . . . . . ."
V tom ji přerušil mužský hlas, ale nebylo vidět majitele.
"Lady Lano, omlouvám se, že vás vyrušuju z vašeho vzácného klidu" hlas jakoby stoupal po schodech "ale musim vás informovat o tom, že ta dívka, irimë nebo jak se jemenuje, má už teď všechny studijní body probrané. Co teď?? Je mimořádně učenlivá, tak bysme jí mohli zkusit naučit Stínovou magii a Sínový boj. Co myslíte??"
Tohle jsem asi neměla vyslechnout, ale já za to přece nemůžu. Ale Lady Lana se nezlobila a jenom řekla:
"Vstup, Caranthire, Irimë už tě slyšela."
Do místnosti vstoupil doícela zajímavý muž, vzájemně jsme se viděli poprvé.
Caranthir se uklonil Lady Laně a pak mně.
"Proč se mi klaníš??" byla jsem překvapená.
"Jsi nositelka všech Elementů, což tu nikdy nebylo. Je to obrovské štěstí, že tě mohu poznat osobně" usmál se na mě.
"Mno, já si to zrovna nemyslim" smála jsem se a Lady Lana se pouze schovívavě usmívala.
"Ale no tak Irimë. Když si to Caranthir myslí, tak ho při tom nech. Ale dost už vtipům. Takže ty navrhuješ, aby se Irimë začala učit Stínouvou magii a Stínový boj?? Jak jsi na to přišel??"
"Irimë je podle všeho, co jsem slyšel, velice učenlivá a má pro tyhle věci nadání. Žijí v ní Elementy, ona se touto nebezpečnou stezkou může vydat. Elementy ji ochrání."
Najednou ve mně vytrysk odněkud vztek a já sem vykřikla.
"Vždyť ve mně není víc, než je v Lady Asmar! Místo mě by tady měla být ona! Ona si to zaslouží. Já jsem docela zbytečná!" a záměrně jsem vyvolala nepokoj, ale v místnosti místo plánovaného chladu se rozpoutala vichřice. V tu ránu jsem si pomyslela, že sebeovládání se ve mně zrovna moc neuchytilo a jen mávnutím ruky jsem vichřici ukončila.
"To bylo velice působivé, Irimë. Jak jsi k tomu přišla??" vyptával se mě poměrně zvědavý Caranthir. Ale místo mě odpověděla Lady Lana:
"Tyhle schopnosti má Irimë už od narození."
"Kraila mi tvrdila, že . . . . . . . . "
"Ano, ale tvrdila to jen proto, aby před tebou ospravedlnila tvé činy. Chtěla ti říct, že to bylo pro tvoje dobro, což je samozřejmě nesmysl."
V tu chvíli se mi dost ulevilo. Nezemřeli kvůli zlepšení mých schopností. A jsem tomu ráda.
"Chceš se Irimë učit Stínová učení??"
"Samozřejmě. Jak jinak?? Budu to potřebovat k ochraně Lasanitu."
A tak jsem se ještě další týden zdržela v Království Trin. Díky Elementu Země a Vzduchu jsem dokázala sledovat, co se děje či neděje v Lasanitu. Opravdu toho moc neprošvihnu. Ale měla bych se co nejdřív vrátit, budou mě tam asi potřebovat, a to dost brzo. Stínová umění nejsou o Stínu ani ničem takovém, jsou o tom, že jsou součástí Černé magie, ale pomáhají bojovat proti ní. Takže mi to bude velice prospěšné. Tohle jsou moji učitelé Stínových umění:
Zleva: Athelstan, Estrian a Imaugrin
Velice mocní učitelé, tři z pěti lidí (já jsem ta pátá) co umí Stínová umění. Schromáždilo se ve mně vědění spousty lidí, ale nejvíc ve mně uvázlo učení Estriana a Athelstana. Imaugrin je dobrý, mocný učitel, ale nesnaží se, aby ve mně jeho učení zůstalo. Osobně nejblížší mi je asi Estrian, stal se mým velice dobrým přítelem. Když bylo moje učení u konce a já se chystala k odchodu zpět do Lasanitu, vzal si mě Estrian stranou, aby si se mnou promluvil.
"Budeš mi chybět, Irimë, ale dost možná půjdeme všichni tři chránit Lasanit, pokud to bude potřeba. Ale určitě ještě někdy přijď, nebo já příjdu za tebou i s bratry. Všichni tě rádi znovu uvidíme, dítě. Teď jdi a řiď se tím, co si se zde naučila. Nechť tvé oči zůstanou tak jasné, jakou jsou teď" pronesl vznešeně Estrian a políbil mě na rozloučenou na čelo. Tak zkončil můj pobyt v Království a já odcházela společně s Lady Lanou a Lay zpátky do Lasanitu.

Návrat domů...

14. června 2008 v 22:31 | StriFy |  Strify Ghae (zrušeno)
Prošel mezi keři,těsně minul ten se mnou a odcházel směrem k mýtině…Tam si lehnul a zavřel oči.Za chvilku už bylo od pohledu jasné,že spí.V tu chvíli jsem vytáhla deku a přikryla ho.Zavrtěl se,ale spal dál.Sedla jsem si nedaleko něj,trochu jsem se zamaskovala listím a čekala,co se bude dít dál.Přehrávala jsem si dál to,co tam vlastně mluvili.Kraila zřejmě pověřila Leonu,aby měl Niki se mnou děti,aby zničila náš rod.Ale to se jí zřejmě nepovedlo,protože jeden z Nikiho rodičů byl upír…Můžu být klidná a můžu mít s Nikim v pohodě děti,protože i on i já máme upíří pouze krev,což je výhoda.Niki se pomalu začal probírat a vyděšeně se pak podíval na deku,kterou měl přes sebe.Po chvilce se do ní ale zabalil,opřel se o strom a sledoval hvězdy…Pak se postavil,což mě trochu znervóznělo,ale nakonec šel jen natrhat květiny.Pro mě?
Měl velkou kytici bílých květů,složil deku a nechal ji tam ležet,zřejmě počítal s tím,že si pro ni někdo přijde..Když zmizel z dohledu,vzala jsem ji a rychle ji strčila do batohu.Pak jsem rychle pospíchala,abych viděla,kam šel..Zřejmě už mířil domů,protože šel tou cestou,kterou jsem přišla..Musela jsem si to prodloužit a ještě k tomu běžet,abych byla doma první,ale nakonec se mi to podařilo.Sotva jsem zavřela dveře od pokoje,už bylo slyšet,že někdo vchází dovnitř…Rychle jsem na sebe hodila župan a vlezla jsem do koupelny..Když jsem otevřela dveře,tak se po pokoji rozprostřela zima a přede mnou byly čtyři vlkodlaci…

Špatné zprávy... pokračování

14. června 2008 v 22:14 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
...Pomalu jsem otevírala oči. Divila jsem se, že ještě můžu. Očekávala jsem, že nad sebou uvidím hnusnou vlčí tlamu. Místo toho se nade mnou starostlivě skláněl LEX!!! "Díky bohu!" vydechl a vzal mě do náruče. "Myslel jsem, že jsi..." Pak se mírně odtáhl. Věděla jsem přesně, co přijde. A skutečně. Následoval proud otázek, typu: "Co tu vlastně děláš, copak ses zbláznila?!", "Proč jsi mi nic neřekla?!" a podobně. Posadila jsem se a rozhléhla kolem. Bolela mě hlava, ale z toho, co jsem spatřila, se mi ještě zvedl žaludek. "Kde to jsme?" přerušila jsem jeho otázky a výčitky. "V jedné jeskyni, blízko Lasanitu. Dřív ji využívali vlkodlaci." A co jim udělali tihle drobečkové, myslela jsem si. Všud kolem totiž leželi mrtví ptáčci. Vehnalo mi to slzy do očí. Lex mě znovu objal, pochopil, co se mi honí hlavou.
Pak se znovu zeptal, proč jsem mu nic neřekla. Zmohla jsem se jen na hloupé "nevím". Jenže já to věděla naprosto přesně... Jednak jsem věděla, že by mě nechtěl pustit, a jednak jsem měla dojem, že se stále víc vzdalujeme, hlavně díky jedné, nejmenované osůbce.
"Tak proč?!" naléhal znovu. "Protože bys mě nechtěl pustit!" začala jsem se bránit. "A taky proto, že už jsem ti úplně jedno!!!" vypadlo ze mě. Vzápětí jsem se lekla a zakryla si pusu, jako by to nějak mohlo odčinit tu větu. Já to vážně říct nechtěla... Prostě někdy dřív mluvím, než myslím.
Nejdřív se tvářil nechápavě a vyděšeně, pak se ale urazil. "A proč jsem asi teď tady?!" zavrčel. Protože máš výčitky svědomí, myslela jsem si, ale nehlas naštěstí neřekla nic. "Je to kvůli ní, mám pravdu?" zeptal se významě. "Jestli myslíš Irimë, tak ano..." odbověděla jsem potichu a sklonila hlavu. "Co blázníš?!" zvedl mi bradu a podíval se přímo do očí. "Já mám rád jenom tebe, to nevíš?! Irimë je něco jako sestra, nebo tak. Jenom." dodal s patřičným důrazem. Jen jsem na něj koukala. Musela jsem vypadat dost komicky, ale snažila jsem se to všechno pochopit. Zvedl se. "Pojď, půjdeme domů, musíš si odpočinout, promluvíme si pak." Domů??? Doma si budu muset promluvit s Lady Asmar. Jen aby ještě nějaké domů zůstalo...

Annie Corah Rigase

14. června 2008 v 20:55 | Ann

Něco o mě:
Jmenuji se Annie Corah Rigase z Temného města.Původem jsem elfka Světla,což je rod elfů,stvořených z čisté magie.Matka pochází z Asie.Po otci jsem něco jako u kouzelníků metamorfomág.Libovolně můžu měnit vzhled.Obvykle se ale objevuju v těhle podobách:
Byli jsme ve válce s upíry,ale uzavřeli jsme příměří.Předtím na nás bezdůvodně útočili..
o mě je to zatím vše =)

Špatné zprávy...

14. června 2008 v 18:51 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Začínám se pomalu, ale jistě nudit... Po tom, co jsem pomohla Bresině, se tu nic neděje. Ne, že bych měla něco proti klidu, jenže vzhledem k tomu, že tohle je klid před bouří, a to hodně velkou...
Prostě jsem se rozhodla, že udělám svoji první špionskou výpravu. Samozřejmě jsem o tom nikomu neřekla (mírný hazard, no). Prostě a jednoduše jsem si sbalila pár nejnutnějších věcí a vypařila se jako pára nad hrncem.
Přes hradby Lasanitu to šlo snadno. Nikdo se na nic neptal. Pak už to začalo být mírně obtížnější. Absolutně jsem netušila, že na téhle straně je tak obtížný terén. Pokud ne bažiny, tak skaliska, a pokud ani skaliska, tak alespoň vysoké polomy. Míhání nešlo použít. Nikoho jsem nepotkala, dokud jsem nedošla k řece. Její burácení jsem slyšela na míle daleko. Zamířila jsem podél jejího proudu.
Náhle řeka zmizela. Došlo mi, že jsem narazila na vysoký vodopád. Začala jsem postupně seskakovat z jednotlivých kaskád, protože jsem dole uviděla obrovské množství stanů. Nenápadná jsem určitě nebyla, naštěstí však žil tábor vlastním životem a nikdo si mě nevšiml. Konečně jsem seskočila z poslední kaskády. Lepší terém mi umožnil začít s míháním. Téměř bez dechu jsem doběhla až k tomu táboru a schovala se za nějaký kámen.
K mému nepříjemnému překvapení se ukázalo, že tenhle tábor je plný vlkodlaků. Nelíbilo se mi ani trochu, že je tolik vlkodlaků tak blízko Lasanitu. Zaposlouchala jsem se do jejich hovorů. Nejdřív jsem slyšela jen nějaké nedůležité věci o organizaci toho tábora. Pak se přímo přede mě posadila nějaká jejich vlčí šlechta. Nastražila jsem uši, aby mi nic neuniklo. "Kdy to chceš podniknout?" "Nemám ponětí." Teď není nejlepší příležitost, je jich tam moc a my si nemůžeme dovolit moc velké ztráty. Kraila nás potřebuje." "K čertu s ní a se všema upírama! Akorát si z nás dělají poslíčky! Kam se bojí pustit ty svoje krasavce, tam nasadí nás! A co myslíš, že z toho budem mít my?!" "Nech toho. I kdyby nic, tak tu jde o čest. Já hodlám Lasanit zničit! Elfové si hrajou na ještě větší honoraci než upíři!" Chtělo se mi začít křičet, ale ovládla jsem se. "Tak kdy?" naléhal opět jeden z vlkodlaků. "Dnes ne. Pokusíme se dostat Princeznu ven. Třeba do toho druhýho města." "Neboj, o to se postará někdo jinej!" začal se podle smát. "Do týdne zmizí Lasanit z mapy!!!"
Nabyla jsem dojmu, že už jsem toho slyšela dost. Pomalu jsem začala couvat. Náhle na mě padl stín! Zvedla jsem hlavu a přímo nad sebou uviděla hroznou vlčí hlavu s obrovskými tesáky! "Pozor, máme tu špeha. Vypadá jako upírka, ale dám krk na to, že není od nich." Na nic jsem nečekala a začala utíkat. Úplně jinou cestou, než jsem přišla. "Za ní!!!!!!!!!!" ozývalo se za mnou. Slyšela jsem za sebou praskání větviček a udýchané hlasy...
Náhle mě někdo chytil a strhl ke straně za nějakou skálu nebo jeskyni. Chtěla jsem křičet, ale rukou mi přikryl ústa. Ucítila jsem, jak se mi podlamují nohy a točí hlava. Všechno kolem mě se roztočilo, zakymácelo a já omdlela...

Fotky z Království Trin

14. června 2008 v 16:59 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Tady jsou nějaké fotky krajin a lidí z Království Trin.
Hrad El - aramir
Vodní hrad
Les Reborn
oblast při moři Wassar
skály Rochfortu
město Ravnica
tak tohle jsou Dveře na Druhou stranu
obřadní místo Dračích sil
Ariana, Písařka Osudu
padlá Angela, vládkyně Andělů
Alessana, paní Podzimu
Lady Lara o úplňku
Mira, paní Ptáků a Draků
Astara, paní Klíčníků
Fand, královna Tance
Sandra, paní Smutku
Strážce Tajemství Lesa