Červenec 2008

Vyhlášení soutěže!

31. července 2008 v 22:50 | Lady Asmar |  Informace nebo-li ČTĚTE!!!
Tak tady máme konečně vyhlášení soutěže! Ta soutěž byla jen do konce června, tak se nedivte, že tam nemáte ohodnocené některé články a dva žáky zde nemáme vůbec zařazené, protože nastopili až v červenci...
Safira z Palancaru: 39 bodů
Shella Turnerová: -30 bodů
Strify Bloody: 1033 bodů a 141 zlatek(dědictví po Scerr)
Nacilë z Kadeharu: -10 Bodů
Irimë Andůlinë: 622 bodů
Estel Silmarien: 20 bodů
Annie Corah: 40 bodů
Asma Bilqis: 250 bodů
Takže:
1. místo Strify Bloody (získává 120 bodů)
2. místo Irimë Andůlinë (získává 80 bodů)
3. místo Asma Bilqis (získává 45 bodů)
GRATULUJU!!!!!! A VY OSTATNÍ SE SNAŽTE, HLAVNY VY, CO JSTE V MÍNUSU!!!!!!

Rodinné problémy

31. července 2008 v 16:22 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Náš spor se začal docela vyhrocovat v pořádnou hádku a Rich poodstoupil o pár kroků dál. Otec se začal měnit ve vlkodlaka, ale měl smůu, já se proměnila v Aredhel. Začal kňučet, pálila sem....strašně pálila....otec kňučel čim dál víc....až se změnil zpátky v člověka a nevěřícně na mě koukal (to už sem byla zase normální).
"Co..... co to bylo?? Ty jsi démonka, dcero?? Nikdy sem si toho u tebe nevšimnul, vypadáš normálně..."
"Já nejsem démonka, otče. Copak vám Kraila neřekla, že sem nositelka čtyř Elementů?? To vám asi pozapoměla říct, že se tváříš tak vyjeveně. Nikdy si neslyšel o čtyřech Elementech obsažených v člověku?? A to sem tvoje dcera, i když se za to stydim. Trochu ti nedošlo, že tě budu nenávidět za tvou oddanost Kraile co??" potměšile sem se zašklebila.
"To ty jsi ta slavná dívka?? Nikdy jsem netušil, jaká síla se v tobě skrývá... přejdi k nám, budeš mít úžasnou budoucnost.....prosím tě o to, jako tvůj otec..."
"Jako můj otec?? Už jednou sem ti dala najevou, že Krailou i tebou a celou rodinou krom Túriona pohrdám. Ne, na Krailinu stranu mě nedostaneš. Pokoušela se o to i sama Kraila, ale tu sem poslala do kšá, ať si ty svoje nabídky nechá. Já sem v Lasanitu šťastná a nehodlám přestupovat ke Kraile. Já nebudu zrazovat svoje přesvědčení jako vy. Neopustim zdejší lidi, neopustim Túriona ani Richarda, prostě nikoho. Rozuměls mi dobře?!"
Podle jeho výrazu mi bylo jasný, že právě přemejšlel o tom, jestli se má pokusit mě zabít nebo ne. To, co sem mu řekla, bylo pro něj skličujcí a zároveň výsměšný. Smálam sem se mu, to je pravda. Všechno, co sem řekla, ho vlastně odmítalo. Musel z toho bejt špatněj. Ale nakonec se rozhod, že uteče. A já ho nechala. Budem mít příležitos si všechno vyřešit v bitvě. Možná. Pokud se v bitvě setkáme, tak určitě. Tentokrát ho nenechám odejít....Ale to ještě nebyl konec. Čekalo mě další překvápko, ale to až za trochu dýl. Mezitim se vrátil Túrion s potřebnejma věcma. Rich si jenom prohlížel ty věci, byl takovej divnej.
"To byl tvůj...otec?? Řekla si mi, že je mrtvej. A k čemu potřebuješ ty věci?? prones tak hnusným tónem, že sem myslela, že mu vlepim facku. Protože od něj to skoro jako facka bylo. To přece nejni fér! Co sem zas provedla??
"Já myslela, že je mrtvej! To až Túrion mi řek, že všichni kromě mámy žijou! Tak nevim, co se ti zas nelíbí a když seš takovejhle hnusnej, tak ti ani nebudu řikat, k čemu to potřebuju!"
Utekla sem z toho místa do Túrionový skrýše, a slyšela sem jenom, jak na mě Richard volá a omlouvá se mi, že to nemyslel takhle ošklivě a že ho to moc mrzí....
Vylezla sem teda z úkrytu a sledovala Riche, jak ke mně běží a potom sem jenom zavřela oči protože mě objímal a já si tu chvíli usmíření prostě chtěla užít. Až Túrionův hlas nás vyrušil:
"Pojďte radši dovnitř, venku teď kvůli našemu otci neí bezpečno."
Poslechli sme ho, nám oběma se ulevilo. Ale jenom co sme se posadili, tak se mě Rich zeptala znova:
"K čemu potřebuješ ty věci??" a tvářil se ustaraně.
"K vyvolání svojí mámy. Dneska je úplněk, dneska to půjde. Je mi jasný, že se ti to nebude líbit, ale musim to zkusit."
"Proti tomu nic nemam, je to tvoje máma, a ty chceš, aby tu byla s tebou. Hlavně se opatruj."
"Budu." řekla sem prostě a políbila ho. Dost riskuju, to vim. Ale nema z toho Obřadu strach. Chci to zkusit, moje pocity mě k tomu doslova nutěj. Proto se Lady, omlouvám, ale nedokázala bych to vydržet. Musim se poučit sama,m ale Túrion tam bude se mnou, aby mi případně pomoh....

Felerwen z Valinoru

31. července 2008 v 15:52 | Felerwen
Tak to jsem já, Crossbowman Felerwen. Jsem Elf a umím zacházet skoro s každou zbraní. Dokážu však létat, a to tak, že mám křídla, která můžu odčarovat a zase přičarovat. Neumím však moc jiný magie, než magii aur, protože mi to nikdy nešlo a ani mě to nebavilo. Jsem Hraničář a mám taky menší perkusní pušku, kterou jsem koupil od trpaslíků. Nikdo mě moc nezná, ale šipku z mé kuše pocítilo už pár monster. Přišel jsem do města, protože jsem přišel koupit trochu zásob a šipek a nějaký ten čas tady pobýt. Poznat nový bytosti a lidi. Pocházím z Valinoru. Jsem otcem Valgalina, lučištníka. Matka byla švadlena. Šila moc krásné šaty. Bohužel oba jsou už mrtví, jelikož otec padl při obraně města a matku zabili. Nějakou šťastnou náhodou se mi jako malému podařilo utéct z města ven a už tehdy sem zabil prvního skřeta. Byl tam sám a já nevěděl kudy kam, tak jsem ho zabil zezadu. Ani si mně nevšim.

Vlkodlačí tajemství

31. července 2008 v 15:17 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Bylo docela slunný počasí, a tak sem se rozhodla jít podivat za svým bráchou do jeho úkrytu. Dorazila sem na místo dost rychle (ohledně jako vždycky) a zastihla sem Túriona, jak roní slzy skoro větší než kapky deště. Dost mě to překvapilo, nedokázala sem odtrhnout oči.....sklonila sem se k němu a jemně vzala za rameno......otočil se na mě a já viděla výraz naprostého zoufalství. Vydrala se ze mě jenom tahle slova:
"Co....co se ti stalo???"
Túrion se na mě jenom smutně podíval a odpověděl:
"Lhal sem ti o tom, že zbytek rodiny kromě matky je mrtvej. Z otce, Gilrean a Morwen sou taky vlkodlaci a ti se obrátili na Krailinu stranu. Proto sem ti radši řek, že sou mrtví. Myslel sem, že bys to neunesla."
Stála sem zaraženě a celej můj svět se otřásl základech. Můj mozek to nedokázal přijmout.....
"Jak....to....víš....že......že....ostatní....sou...na....Krailiný....straně??" vysoukala sem ze sebe.
"Jak, žijou v jejím táboře mezi těma lepšíma a sou to úplný fanatici. Zvlášť otec. Mam podezření, že se do Kraily zamiloval a usiluje o ni." povzdechnul si smutně Túrion.
Tohle byla pro mě skoro smrtelná rána....Otec miluje Krailu...?! Takovou, takovou šeredu a zvrácenou čarodějnici....nedokázala sem v tý chvíli najít ty správný slova... sesula sem se na zem k Túrionovejm nohám a rozbrečela sem se tak moc, že by mě nedokázalo nic uklidnit....snad jenom objetí mojí mámy......ale ta je mrtvá....sice mi Lady řekla, abych to nedělala, ale zkusit to můžu..... třeba se to povede....Túrion se v tý chvíli zatvářil, jako by mi čet myšlenky a jenom prones:
"Ty chceš vyvolat mámu viď??? Já....s tim souhlasim...máš mou podporu, můžu ti pomoct sehnat ty věci, co na to potřebuješ...." prones tak soucitně, že by to od vlkodlaka nikdo nečekal.
"Ty ten obřad znáš?? Ty víš, co je k němu potřeba??" podivila sem se.
"Vim...slyšel sem o tom od Gilraen.....Když ještě nebyla vlkodlakem..." honem dodal když viděl, že už mi zase z očí padaj slzy.....
"Ona ten obřad zná??" zhrozila sem se a na mysl mi přišlo, že by se mohla pokusit o to samý.
"Znala ho, ale s nástupem vlkodlačího Hněvu jej zapoměla. Zapoměla dost kouzel, ale to je riziko...." poznamenal úlevně Túrion.
"To mi spadnul kámen ze srdce....kdy je nejbližší úplněk??"
"Dneska, pokud o tom nevíš." pravil lišácky Túrion.
"Cože?! Už dneska?? Ale to si nestihnu opatřit věci, který potřebuju...."
"Ale stihneš, sestřičko. Já ti je opatřím, to si piš že jo. Ale dej mi tak hodinku dvě času a přinesu ti všechno co potřebuješ....."
"Takže ty mi zvládneš přinýst všechny tři věci?? Nůž Athame, Pohár a Posvátnej kruh???"
"Samozřejmě. Co sis myslela?? Že ti přinesu jenom jednu věc a zbytek nechám na tobě?? Nene, moje maličká sestřičko. Chci, aby se nám máma vrátila zpátky, tak pro to taky něco musim udělat ne?" usmíval se můj brácha.
"Si zlatíčko, můj velkej bráško." usmála sem se na něj a vděčně ho objala.
"Já vim, Irimë. Sem rád, že sem se vrátil na správnou stranu. Já mizim pro ty věci, co potřebuješ jo???" mrknul na mě.
"Dobře, ale hlavně ať se ti nic nestane...."
"Počkej na mě tady a nikomu ani muk. Mayimálně Richardovi."
"Rozkaz, veliteli!" pozlobila sem ho.
Když odešel, dala sem Arasisovi telepatický echo, aby letěl za Richardem a vyřídil mu, že na něj čekám ve Skrýši za Lasanitem tak ať urychleně přijde.
Když sem čekala na Riche, tak se mi hlaou honily různý myšlenky... třeba jestli mě matka pozná, že sem to já a ne nějakej nepřítel...nebo co mi na to řekne Lady, Rich a ostatní?? Že se pouštim do hrátek se smrtí?? Taky sem si vzpoměla na amulet, kterej mi dala máma... třeba mi ho dala pro tuhle chvíli.... nosim ho pořád u sebe, tak sem ho vytáhla z kapsy a a začala prozkoumávat. Napadlo mě k němu pár věcí: tak za 1. zmírňuje utrpení, to mam vyzkoušený. Za 2. z něj vyzařuje ohromná síla a za 3. je to něco, co v sobě ukrývá nepoznané tajemství. To sem k tomu amuletu za takovou "chvíli" zjistila. To je divný, Rich pořád nikde. Pak sem uslyšela volání a pro jistotu sem vylítla ven jako vítr. Viděla sem něco, z čeho mi přeběhnul mráz po zádech. Poprvé za tu spoustu let sem spatřila, co se stalo z mého táty. Teď už je to pro mě troska, stydim se o něm říct že je to můj otec. Byl pohublej, v očích zlej výraz a smál se jako šílenec a stál proti Richardovi. Měla sem jasno. Rich zvedl oči k obloze a ucítil závan větru. Věděl, že sem mu nablízku a schopná pomoct. Dost mu to přidalo na mysli, což sem taky chtěla. Můj otec to pozoroval s nelibostí a přestával se smát. Nevydržela sem to a objevila se, po Richardovým boku. Ten na to jenom řek:
"Miláčku, odejdi. Skryj se, nesmí se ti nic stát....."
Já jenom odsekla:
"A já zas nechci, aby se něco stalo tobě....sice tahle troska je můj otec, ale poté, co je na Krailiný straně už ho nechci znát. Já toho muže neznám, je pro mě někdo cizí."
Otec na mě jenom vytřeštil oči a prones unaveným a trochu zlomeným hlasem:
"Ty si Irimë Andúlinë?? Kraila trvdila, že si mrtvá, že tě sežrali vlci nebo co...."
"A tys jí uvěřil?? To je k smíchu. Kdysi si byl úžasným tátou, kterýho sem měla ráda. Teď si pro mě zvrácenej vlkodlak co miluje tu ohavnou čaeodějnici Krailu." zasadila sem mu pár tvrdých ran.
"Co.....od koho to víš??" zeptal se ublíženě.
"Od koho?? Od tvýho syna, otče. Od něj. On se přidal na stranu dobra a bude s náma bojovat proti Kraile. Chápeš to?? Bude bojovat proti vám, proti svojí rodině stejně jako já. Smiř se s tim. Si fanatik, otče. A ty já nesnášim. Máš smůlu."
Další tvrdá rána. Stála sem proti němu a dívala se nemilosrdně do jeho očí. Věděl, že mě na druhou stranu nepřetáhne. Byla sem na něj tak naštvaná, a o je ještě hodně slabý slovo.
"Ty...ty půjdeš do boje proti vlastní rodině??? To...to přece nemůžeš...."
"Že nemůžu?? To si jenom myslíš, otče. Já půjdu proti vám a s chutí. Protože vy ste porušili svoje přesvědčení!" probodávala sem ho očima.

Poslední dárek od Aertona

30. července 2008 v 17:34 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Celý den po příchodu z hřbitova jsem strávila doma. Uklidila jsem dopis i obrázek do jedné ze zásuvek svého stolu. Rozhodně jsem nepotřebovala, aby byly na očích. Pak jsem se vyčerpaně natáhla na postel a usnula. Ani nevím, kdy se vrátil pan Hansen, vůbec jsem ho neslyšela přicházet. Prospala jsem celou noc.
Ráno nebyly po mém učiteli ani stopy. Nechal mi jen na kuchyňském stole vzkaz:
"Nechtěl jsem tě budit, přišel jsem dost pozdě. Lex tě pozdravuje a dneska v poledne ho pustí. Myslím, že by byl rád, kdybys za ním přišla a pomohla mu dojít domů, je pořád ještě dost slabý. Také bys mu měla říct o Aertonovi, ale nějak šetrne. Já musím zajet do Alatharu, navštívit jednoho starého přítele, který vdává dceru. Vrátím se buď velmi pozdě večer, nebo až zítra dopoledne. Zatím se tu mějte hezky.
Hansen."
Podívala jsem se na hodiny… Zbývala hodina do poledne. Rychle jsem se nasnídala, oblékla a vyrazila za Lexem. Ihned, jakmile jsem vešla do jeho pokoje, jsem začala pochybovat o slovech pana Hansena, že Lex bude rád, když za ním přijdu. Stál už oblečený u postele a probodával mě pohledem. "Ahoj. Je ti dobře???" zeptala jsem se ho a přistoupila k němu, abych ho políbila na tvář. Zdálo se mi, že se trochu uklidnil, ale nepřestal se mračit. "Co se děje???" pátrala jsem v jeho tváři. "Vrací se mi paměť. Já nebyl zraněn jen tak v boji. Ty jsi mi lhala, Asmo!!!" vykřikl.
"Na co všechno si vzpomínáš?" zeptala jsem se ho. Asi jsem špatne skrývala svoje obavy. Musel to poznat. "Na všechno," zasyčel. Pak přešel do útoku. "Kdo byl ten muž tam vedle tebe?! Znalas ho. A on znal tebe. A podle toho, jak se na tebe díval…," hlas mu selhal. "Kdo to byl?!" "Tak to není, Lexi," odpověděla jsem mu, když mi došlo, co tím myslel. "Byl to… můj dobrý přítel. Řekl mi, že nás chce Kraila napadnout dřív. Zachránil nás. Kvůli tomu ho Kraila zabila." "Jak jste se seznámili?!" "Našel si mě, když ještě sloužil u Kraily…" "Můj bože," zalapal Lex po dechu, "co ti chtěl?" "Abych přešla k nim." Nedokázala jsem mu lhát, takže jsem mu odpovídala úplne popravdě.
"Kolikrát jste se pak viděli?" "Lexi! To má být křížový výslech, nebo co?! Pak za mnou ještě jednou přišel a varoval mě, abychom se připravili na Krailu." Byla to pravda. Přišel za mnou jen dvakrát. "Jen tak, z ničeho nic se změnil a rozhodl se nám pomoct," pravil sarkasticky Lex. "Já nevím, co se mu honilo hlavou." "Ale já ano. Bylo to kvůli tobě. Zamiloval se do tebe," řekl a smutně se usmál. Pak mě vzal za ruku. Teď už nekřičel, jen šeptal. A já si poprvé za celou dobu začala uvědomovat, že na jeho slovech něco bude. "Půjdeme. Nechci tu být ještě další den," prohlásil, jako by se nic nestalo.
Bylo mi úplne jasné, jak musel trpět, když se o mně opíral. Zdálo se mu, že by měl jít hrdě sám. Myslím, že to, co jsem mu řekla, celou situaci ještě zhoršovalo. Pak jsme potkali Lady Asmar. Ani jeden z nás se nepokoušel tvářit nijak vesele a Lady to samozřejmě hned poznala. Lexe dorazilo, když zjistil, že jeho práci dočasně dělá nějaký ňouma. Teď už jeho hrdost dostala poslední ránu. K němu domů jsme dorazili mlčky. Vypadalo to, že je úplne vyčerpaný.
Dovedla jsem ho do jeho postele. Lehl si a začal usínat. Když jsem ho pohladila po vlasech, jen něco zamručel. Potom už jeho dech nabyl pravidelnosti. Sešla jsem dolů a připravila jsem mu nějaké jídlo, kdyby se náhodou probudil.
Vracela jsem se domů. Původně jsem měla v úmyslu pokračovat s panem Hansenem ve výcviku, ale když odjel, musela jsem si vystačit sama.
Trénovala jsem asi dvě hodiny, všechny lektvary, kouzla, míhání,.. Unaveně jsem si sedla na postel. S nějakou zvláštní předtuchou jsem se podívala do zásuvky stolu. Pohled mi padl na obálku. Kromě dopisu byla uvnitř i malá kartička, které jsem si předtím nevšimla. Na ní byl starým upírským písmem napsaný přesný popis nějakého místa a trasa k němu z Lasanitu. Celá tajemná kartička končila slovy: "Cesta k Tvojí rodině."
Tohle byl poslední dárek, který mi Aerton nechal. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Musím je najít!!!

Trápení

30. července 2008 v 17:14 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Přecházela jsem nervozně po svojí pracovně. Stefan mě pozoroval z jednoho křesla. Přišel asi před pěti minutami a řekl, že se Lexův stav zlepšuje, ale že ještě není úplně zdravý. Ozvalo se zaklepání. Vešel muž. Vysoký, štíhlý, světlovlasý, krátkovlasý a ne moc pohledný.
,,Madame," ozval se ,,máme zprávy, že po Kraile není v širokém okolí žádná stopa." celou dobu stál v pozoru
Nechápavě jsem se ohlídla po Stefanovi a on mi odpověděl na nevyřčenou otázku: ,,To je Stan. Nový velitel stáží." Když jsem se nadechovala k protestu rychle dodal: ,,Jen dočasný. Než se Lex úplně uzdraví…"
,,Ještě že tak" řekla jsem tak aby to slyšel jen Stefan a pak se otočila ke Stanovi: ,,Díky za správu Stane. A dám ti radu do života. Nestůj přede mnou v pozoru a neříkej mi madame!" poslední slovo jsem zvlášť zdůraznila ,,Děkuji můžeš jít."
Stefan se zatím dobře bavil. ,,Nebuď na něj tak přísná." zasmál se
,,Řekl mi madame." hájila jsem se
,,Kdo ti řekl madame?" to zrovna přišel Michael
,,Stan" odpověděla jsem naštvaně
,,To si dovolil hodně" usmál se Michael a posadil se na křeslo vedle Stefana ,,Kdo to vlastně je?"
,,Velitel stráží" vysvětlil mu Stefan
,,Dočasný velitel stráží." upřesnila jsem a usadila se také do jednoho z křesel
Kolem okna prolétl zelený drak.
Udělalo to obrovský průvan až práskala okna. Rychle jsem doběhla k balkónovým dveřím a otevřela je dokořán.A právě včas. Přilétl. Ne moc velký, ale na balkon by se nevešel tak strčil hlavu velkými dveřmi dovnitř a prohlížel si všechny přítomné.
,,Ahoj zlato" pozdravila jsem Elvíru ,,Dneska do zelena?"
,,Zeleno-stříbrna" upřesnila Elvíra
,,Takhle ti to sluší" pochválil jí Michael
,,Děkuji Michaeli" usmála se Elvíra ,,Abych nezapomněla jde sem Irimë"
,,Irimë?" podivila jsem se ,,Co chce?"
,,Jak to mám vědět?" řekla dotčeně Elvíra ,,Jsem drak ne empatik"
,,Občas mi lezeš na mozek až moc" usmála jsem se na ní
Za chvíli se skutečně ozvalo zaklepání. Po vyzvání dále vešla Irimë. Něco jí zřejmě těšilo. ,,Lady, potřebuju s váma mluvit."
,,Jistě" odpověděla jsem a dala úsměvem vyzvala Stefana a Michaela aby odešli. Když se za nimi zavřely dveře vyzvala jsem Irimë ať mluví.
,,Lady, našla jsem jistou knížku. Je v ní napsáno jak se dá vyvolat mrtví člověk k životu a…"
Svěsila jsem hlavu a tiše řekla ,,Irimë…"
,,…můžeme tak vyvolat spoustu lidí aby nám pomohli…"
,,Irimë"
,,…je tam sice psáno, že to musí být opravdu silný člověk, ale myslím, že s tím nebudu mít problém…"
,,Irimë"
,,Co?" ozvala se nechápavě
Dívala jsem se na Elvíru a hledala jsem u ní pomoc. Nechtěla jsem Irimë brát tyhle naděje ,,Nevyjde to." řekla jsem na konec dívaje se do země
,,Jsem dost silná zvládnu to!" usmála se
,,Nemyslím že nejsi. Tahle část vyjde." Konečně jsem jí pohlédla do očí ,,Nevyjde ta další."
,,Jak to můžete vědět?"
,,Irimë, ty víš že mám mrtvé rodiče, že?"
,,Jistě. Co s tím má co…?"
,,Téměř všechno." trpce jsem se usmála ,,Ztrátu rodičů jsem nesla velmi těžko. Neříkám že hůř než ostatní kdo o rodiče přišel… Smůla byla, že jsem byla už tehdy silná v kouzlech i ve všem ostatním. A byla jsem velmi…impulzivní. O tom kouzle už jsem předtím slyšela." povzdechla jsem si ,,Šla jsem do lesa. Tam jsem udělala potřebný rituál a skutečně vyvolala otce k životu. Však jaký to byl život? Byl z něj vlkodlak. Však ne dobrý. Nepoznával mě. Nepoznával vlastní dceru a tu to málem stálo život. Byla jsem tak ráda že ho vidím. Vyběhla jsem z kruhu abych ho objala." v očích se mi leskli slzy ,,Zaútočil na mě. Na poslední chvíli tam přiběhl Stefan a kouzlem ho odrazil a zahnal. Kdyby tam tenkrát nebyl, nebyla bych tady ted ani já. Otec odběhl k nepřátelům. Tam ho však zabili."
,,Lady.."
,,Takže to řeknu zkráceně, Irimë. Nemůžu ti zakázat abys to nedělala, ale jestli jsi kdy dala na můj úsudek, tak tě prosím, nedělej to… Už kvůli sobě…"
Tím jsem ukončila náš krátký rozhovor.
Půjdu se podívat za Strify. Dělám si kvůli ní starosti, tak se alespoň odreáguju… Na to co jsem řekla Irimë jsem se pokoušela dlouho zapomenout… Elvíra mi položila hlavu na rameno a řakla ,,Netrap se. To bylo už dávno." a povzbudivě se na mě usmála

Setkání s upíry III

28. července 2008 v 19:55 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
*Nikův pohled*
"Sakra" bouchl jsem pěstí do zdi "Sonya!"
"Kdo?Co?" Al nechápala
"Má tady Strif Elta?" zeptal jsem se na Strifyného draka
"Je v zahradě.Niku,co se děje?" rozběhl jsem se do zahrady, sedl si na Elta. Věděl jsem kam mám namířeno. Za chvilku jsme byli na místě, ale nebýt Elta, nevím, kdy bych se sem dostal. Nechal jsem ho v jedné jeskyni poblíž a rozběhl jsem se do skladu. Když jsem byl na místě, zaklepal jsem na okno.
*Můj pohled*
"Strify?" uslyšela jsem za tím oknem "Strify!!!"
Doplazila jsem se k oknu. Měla jsem úplně krvavé ruce. Nakreslila jsem na sklo srdíčko. Nebyla jsem schopna jediného slova. Ta upírka mě totiž nechala zbičovat. Na zádech mám aspoň sedm ran.
"Pane bože, Strify, co ti provedla?"
Položila jsem ruku na okno a oddychovala. Bylo mi střašně. Pořád jsem ještě vzlykala. Rány mě pálily a bolely, bylo to nesnesitelné!
"Pozor,rozbiju to sklo!"
Ztěží jsem se posunula na stranu. Do okna vletěla cihla a hned se rozletělo na tisíc kousíčků.
Připlazila jsem se k oknu, Nik mi pomohl prolézt. Pak mě vzal do náruče. Rány strašně bolely. Upadla jsem do bezvědomí. Probudila jsem se až za letu na Eltovi.Niki mě pevně držel a plakal.
"Neplač" šeptla jsem
"Strify, lásko, tolik jsem se o tebe bál! Jsi v pořádku? Ublížila ti moc?"
"Pst" řekla jsem a zavřela jsem oči.
Otevřela jsem je až doma v ložnici, Nik vedle mě seděl a nespustil ze mě oči.
"Mohl bys mi, prosím přinést vodu a něco k jídlu?" zeptala jsem se.
"Jasně, hned jsem tu.."
-O dva dny později-
Pořád ještě musím ležet, rány jsou ale čisté, jenže to pořád strašně bolí. Nik říkal, že Sonya už je mrtvá, že ji někdo zabil. Stejně vím, že když jsem na živu, nedají pokoj. I tak.. Jsem ráda, že je všemu konec.. Aspoň teď. Moje láska mě zachránila.. A jak to tak vidím, už mě nenechá jít nikam samotnou...

Setkání s upíry II

28. července 2008 v 19:26 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Uběhlo několik dnů. Myslím, že asi tři. Nevím. Strašně mi třeští hlava. Ještě jsem od toho únosu nic nejedla. Doufám, že mě zabijí hned a ne tak, že mě nechají umřít hladem. Tohle by byl můj konec. Myslím na Nika. Co asi zrovna dělá, kde je. V dlani svírám náš zásnubní prstýnek. Tolik bych chtěla být s ním. Až teď mi dochází, že už ho asi nikdy neuvidím. Ne, tohle určitě nepřežiju! Tohle je konec.. Vážně konec!
*Z Nikova pohledu*
Jsou to čtyři dny, co Strif zmizela. Pořád doufám, že se jí nic nestalo. Musím zajít za Al, zeptat se jí, jestli není u ní. Ale to by mi přece dala aspoň vědět! Stejně tam musím zajít.
-O deset minut pozděj-
"Al!Al!Jsi tu?" volá přes chodbu jejího zámku
"Niku?Co tu děláš?" ozve se za mnou
"Al!Díky bohu.Je s tebou Strif, že ano?" zeptám se nejistě
"Ne, není. Nedorazila ani na naši schůzku. Myslela jsem, že jí třeba nebylo dobře"
"Kde jste měli mít sraz?"
"No ve čtyři u zvonice, nepřišla, opravdu"
"Ale mě říkala, že jsi to přesunula do Linoa do toho lesa tam!"
"Cože?"
*Můj pohled*
Otevřela se velká kovová vrata vedoucí do tohohle podivného sklepa. Objevil se v nich stín. Pak mi to došlo. Byla to ta upírka.
"Ale ale, kdo je to tu vzhůru?" zeptala se a začala se šíleně smát. Myslela jsem, že se mi rozkočí bubínky v uších
"Proč tu jsem?"
"Ty to ale víš, Strify" zasmála se "pro tvou krev.Proto tu jsi" řekla a hodila mi v nohám suchý rohlík a jablko v sáčku. Pak ještě láhev vody. Když jsem se napila, poznala jsem vodu ze studánky, kde jsem odpočívala
"Děkuju" řekla jsem a naházela do sebe všechno jídlo
"Musíš se najíst. A připravit se" zase se zasmála
"N-n-na co-o?" zeptala jsem se plná obav. Věděla jsem, že mě chtějí zabít. Ale už teď?
"Na smrt, Strify, na smrt" řekla a odešla

Na hřbitově

28. července 2008 v 19:06 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Tři dny se Lex zmítal v horečkách. Celou tu dobu jsem proseděla u něj. Čelo se mu každou chvíli orosilo potem a občas i blouznil a křičel. Strašně jsem se o něj bála, protože se za celou tu dobu ani jednou neprobral. Čtvrtý den horečky jako zázrakem ustoupily. Rána byla čistá a nehnisala. Ani nekrvácela. Lex klidně oddechoval, a já věděla, že z nejhoršího už je venku. K večeru dokonce na chvilku otevřel oči.
Patý den jsem strávila ještě celý u něj. Chvilku jsme si spolu povídali. Vůbec si nevzpomínal, co se stalo. Řekla jsem mu jen, že byl zraněn v boji s Krailinými skřety a že Lasanit zvítězil. Zdálo se, že ho to těší. Na to, abych mu řekla celou pravdu, jsem nenašla odvahu. Bála jsem se také, aby to nějak nenarušilo jeho uzdravování.
Následující den jsem usoudila, že se beze mě Lex alespoň na chvíli obejde. Byla jsem hrozně unavená a chtěla jsem se prospat a také si převléct šaty. Doma jsem se ve dveřích srazila s panem Hansenem. "Jak je Lexovi???" zeptal se mě. Několikrát za ním byl a teď se asi chystal znovu. "Už je to lepší. Vypadá to, že se snad brzy uzdraví." odpověděla jsem a chystala se vejít.
"Musím ti něco důležitého říct. Pohřbili jsme ho tady," pravil pan Hansen. Ani jsem se nemusela ptát, o kom to vlastně mluví. "Jeho rodina se ho zřekla, když zjistili, že nás zachránil," pokračoval můj učitel. "Myslel jsem si, že to budeš chtít vědět. Půjdu do města a stavím se u Lexe." Jak ho znám, určitě počítal s tím, že hned půjdu na hřbitov. A nezmýlil se. Převlékla jsem se a vyrazila. S sebou jsem měla i masku, nechtěla jsem, aby mě někdo poznal, a pak s tím běžel za Lexem, nebo kýmkoliv jiným.
Za moment jsem dorazila na hřbitov. Na čestném místě stáli čerstvé náhrobky obyvatel Lasanitu, padlých v boji. Na pohřbu jsem nebyla, konal se ještě v době, kdy jsem seděla u Lexe. Pak jsem si všimla dalšího hrobu, jakoby kousek stranou za houštím. Srdce se mi rozbušilo.
Prostý náhrobní kámen se jménen, nijak na očích. Pod jménem se drobným jménem skvěl nápis "Hero", hrdina. Natrhala jsem čerstvé květiny a položila je na hrob. Náhle jsem získala pocit, že mě někdo pozoruje. Za mnou stál nějaký skřet a upřeně se na mě díval. Pak se uklonil. "Má paní. Věděl jsem, že přijdete." "Co jsi zač?" zeptala jsem se ho. "Pouhý sluha svého pána," odpověděl mi a pohlédl směrem k hrobu. "Ty jsi JEHO sluha?" otázala jsem se roztřeseným hlasem. "Ano, má paní. Myslím si, že věděl, že v boji přijde o život. Řekl mi, že pokud se tak stane, mám vám předat tohle," pravil a natáhl ruku. V ní se bělela obálka a pod ní ležel nějaký balíček. Vzala jsem si od něj věci a rozklepanýma rukama obálku roztrhla. Dopis vypadal takto:
Cítila jsem, jak mě v očích začínají pálit slzy. Po dočtení celého dopisu jsem roztrhla papírem na balíčku. To, co v něm leželo, mi vyrazilo dech snad ještě více než dopis. Obrázek, nádherná olejomalba.
Okamžitě jsem poznala svoji i jeho tvář. Nikdy se nic podobného nestalo (s výjimkou jedné divné noci), ale on to přesto dokázal mistrně nakreslit. Nezmínil se, že umí tak skvěle kreslit.
Pak jsem otočila obrázek. Stálo tam jen: "Navždy sbohem." "Má paní, odpusťte, že vás ruším v této chvíli, ale měl bych už jít, než mě někdo objeví," ozval se znovu skřet. "Chápu. Běž. Sbohem," odpověděla jsem mu. "Doufám, že se nikdy už nepotkáme. A pokud ano, tak ať to není v boji." Poklonil se a pomalu odcházel. "A díky," zavolala jsem ještě za ním. Ohlédl se a smutně usmál.
Nasadila jsem si znovu masku a odcházela domů. Trápil mě stesk po Aertonovi. Také mi docházelo, že Lexovi se brzy vrátí paměť a začne se ptát. A já mu nedokážu odpověděť...

Knihy

27. července 2008 v 16:46 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Teď mam trochu času, tak vám řeknu (nebo spíš napíšu:o)) něco o těch knihách.
Kniha Piece of mind je v černých kožených deskách, podle hmatu a vzhledu je to dračí kůže. (Kdo moh bejt tak krutej, že zabil draka a pak z něj stáhnul kůži?!) Je psaná zčásti v elfštině, zčásti v lidském jazyce (nebo spíš Lasanitském). Jsou v ní zachyceny ty nejzaímavější myšlenky ze všech učení nám známých i neznámých. Tak třeba jedna myšlenka z Učení Smrti (slyšeli ste to někdy?? já teda ne...):
"Smrt je jen transformováním do jiné dimenze, ale vždy jde člověk takto transformovaný vyvolat zpět buď jako duch, v některých výjimečných případech i jako upír, vlkodlak nebo i normální živá bytost. Nedoporučuje se však tohoto provádět, jelikož člověk musí silným býti nad rámec normálního člověka alespoň třikráti, což málo jest takovýchto jedinců. Proto slabším radíme, by ponechali tuto metodu silnějším, jenž mohou takto člověka vyvolat. Zde uvádíme návod, jak vyvolati potřebného člověka, ale radíme k největší opatrnosti při provádění úkonů, neb by si vás mohla vzít sama Smrt do svého království, neboť jen velmi nerada pouští někoho, kdo už v jejím království byl. Toto vyvolávání musí se stát zásadně jen o úplňku, kdy jsou Brány smrti nejvíce otevřené (krom jediného dne, Samhainu, kdy jsou Brány smrti otevřené dokořán. Tento den nastává 2. dne měsíce Lurnu- v lidské časomíře je to druhý den měsíce listopadu). Je třeba si nachystat posvátný kruh, nůž Athame a Pohár a na straně k měsíci nakresliti vyvolávací pentagram. Od této chvilky nesmí člověk vystoupit z kruhu až do konce obřadu, neboť by se vystavil smrtelnému nebezpečí, které si pravděpodobně nechcete přivoditi. Teď je třeba dáti trochu své vlastní krve (k tomuto účelu, tedy naříznutí některé žíly, či jen proříznutí kůže v blízkosti žíly či tepny slouží nůž Athame) a tuto poté nakapati do Poháru. Krví pokropiti musíme vyvolávací pentagram a šestkrát vysloviti celé jméno vyvolávané osoby. Poté směřovati část (nejlépe třetinu) své životní energie do vyvolávané osoby. Ta, pokud jste dost silní, objeví se v některé z podob zmíněných výše. Poté, když vyvolaná osoba je již zhmotněna, je třeba naproti pentagramu vyvolávacímu nakresliti pentagram zapuzovací pro zapuzení zbylých duší a Sil. Teď je obřad téměř u konce, jen je potřeba ověnčiti se kouzelnými ochranami, neboť nikdy nevíte, dokud nevystoupíte z kruho, co číhá mimo jeho bezpečí. A hlavně nevíte, jakého stavu těla dosáhla vámi vyvolaná osoba. Pokud je vyvolána do podoby ducha na zemi, vlkodlaka či upíra, daná osoba je nesmrtelná, jen upíra a vlkodlaka lze zabít, ale žádný z těchto tří nesejde přirozenou smrtí, protože jsou Nemrtví. Obyčejná živá bytost, tedy člověk nebo elf, (toto už závisí na tom, jaké rasy vyvolaný člověk byl) se řídí též zákonitostmi své rasy. Nejvíce byste se měli obávati vlkodlaků či upírů, neboť se objeví a budou míti hlad. Vlkodlaci, jak je známo po lidském mase a upíři po lidské krvi. To jest prokázaným faktem. Radíme, buďte v provádění tohoto rituálu, pokud se do toho pustíte, velice opatrní a nezanedbejte žádné riziko. Pro případ vyvolání nemrtvého si nachystejte pro vlkodlaka nejlépe lidské maso a pro upíra nejlépe lidskou krev. Toť vše k tomuto zvláštnímu a velice nebezpečnému rituálů vzkříšení."
Tohle je úryvek z knihy Piece of mind (asi se vám to bude špatně číst, ale přece sem nemohla napsat jen půlku obřadu pro ty, co rádi experimentují). Teď přichází na řadu kniha A matter of life and death, přeju hezký čtení :o) :
Tahle knížka je o něco míň obsáhlá než kniha předešlá, ale sou v ní dost zajímavý věci. Kdo má zájem si počíst, tomu knihy ráda půjčím, ale nesmí mi je zničit! Byla by škoda ztratit tolik vědomostí pouze kvůli lidské (či jiné rasy) neopatrnosti. Je obalena v rudý kůži, patrně z ohnivého démona. (Démoni mi nevaděj, ty si klidně masakrujte pokud jsou proti nám, což kvůli svýmu přesvědčení opravdu sou).
"Dění života a smrti je největší záhadou dnešního bytí. Nikdo se zatím živ nevrátil z krajin Smrti, neradan někoho vysílá zpět. A když někdo takovýto na zemský povrch opravdu přijde, zásadně nikdy nemluví o svých zážitcích v tomto Království, neboť mu jsou tyto vzpomínky vymazány z mysli a obnoví se mu teprv tehdy, když se vrátí zpět do tohoto chmurného místa. Odhadujeme, že jednou se někdo vrátí živý z těchto míst, ale to již budeme my po smrti a nebudeme moci tohoto člověka vyzpovídati. Proto, jestli někdo takový je a čte tuto knihu, ať sepíše vše, co zažil v Království Smrti a tyto svitky skryje na místo nálezu této knihy. Jen lidé (či jiné bytosti) kteří jsou nějak silně nadaní, mohou tyto svitky nalézt a donésti kompetentním místu. Je známo, že Smrt vždy vychází ze svého království, když umírá velké množství bytostí, či když umírá (či již zemřel) někdo mocný, význačný. K ostatním případům vysílá své služebníky, někteří sluebníci ale žijí a pracují v samotném Království smrti. Nevíme, kolik takovýchto služebníků smrti pohybuje se po zemi, ani kolik jich žije v samotném Království. Tyto věci jsou opředeny mnohými tajemstvími, ale velice pevně doufáme, že jednoho dne se najde někdo, kdo tyto otázky dokáže zodpovědět. Nyní však ještě nenastal čas, a proto o těchto věcech nevíme téměř nic."
A ještě jedno proroctví z knihy A matter of life and death:
"Jen dívka chráněná služebníkem smrti může prokázat tak velkou sílu, že dokáže obnovit mír v zemi. Její jediný žíjící příbuzný jest její bratr, který se stal nedobrovolně záhadným tvorem noci. Její život bude propojen s životy jiných natolik pevně, že ji podrží i v rozhodujících okamžicích pro tuto zemi. Musíme tedy pozdvihnouti zbraň a následovat ji, jenž hodlá kráčet v prvních řadách po boku těch nejstatečnějších mužů i žen z toho kraje. Nestydí se za svou výjimečnost, ale má s ní trochu potíže, jenž jí její přítel s bratrem pomáhají překonávat. Je záhadná, ale snaží zodpověděti se otázky jak sama sobě, tak ostatním. I jiní a jiné jsou předurčeni k velikému úkolu, ale největším úkolem jest obnovení míru v této zemi. Proto nesmí býti odsuzována, ona se snaží pouze chránit a pomáhat, neboť ztratila sama domo a nehodlá dopustit, by ztratili domov a své milované jiní. Její Lady, tak mocná, bude diviti se, co tato dívka způsobí a čeho dosáhne. V této zemi mají zvláštní úkoly převážně dívky, neb skrývají v sobě víc, než by člověk čekal."
Snad o každé z nás z Lasanitu i Barson tam něco je. Ne nechci vás tim mučit, tak vám tu knihu prostě pučim a vy si to přečtěte samy pokud máte zájem. :) Už je to povídání opravdu dlouhý, tak aby si to vůbec někdo přečet, tak radši zkončim a napíšu až zas něco příště....

Nálezy okolo Lasanitu

27. července 2008 v 12:43 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Mam takovej divnej pocit...asi pocit viny...protože sem propásla bitvu......ale aspoň že to nebyla ta hlavní....ale teď se asi z Lasanitu nehnu na krok, abych mohkla bojovat po boku ostatních lidí, co tu žijou....nechci, aby se toho tady zmocnila Kraila.... poslední dobou dost trénuju, snažim se ovládnout všechny svoje schopnosti.....Rich mě pouze pozoruje, ten trénovat nepotřebuje..... ale já dost, díky Túrionovu Hněvu sem teď silnější a přešly do mě některý vlkodlačí schopnosti bez toho, abych byla sama vlkodlak....už hodněkrát sem mu za jeho dar děkovala, ale podle něj to nic není oproti tomu, že mě našel....je to docela překvapující, po tolika letech.....ale to je jedno, hlavně že sme se zase našli....nebo spíš on našel mě :)...... Túrion je teď nejtajnějším obyvatelem Lasanitu, skoro nikdo o něm neví....... a za to sem ráda, protože by ho lidi v Lasanitu odsoudili a nejspíš i zabili..... a to bych potom zabila já je..... ale teď je Túrion v bezpečí. Prozatim. Rozhod se, že do příští bitvy půjde s náma, nehodlá jen tak nečinně sedět a přihlížet, jak obyvatelé Lasanitu umírají..... asi cítí k Lasanitu ochranitelskouý povinnost (stejnou jako já) a proto nechce jen tak někde sedět v koutě jenom proto, že je vlkodlak. Bratr mi připadá velice statečným, tohle se až tak často nevidí, ale potom, co sme si oba prožili je to podlě mě i pochopitelný. Ráda bych se někdy do Al - tsahiru vrátila a kdybych mohla, tak bych tam i žila. Jelikož teď umim všelijaký mocný magie, tak by nebyl problém vrátit naše sídlo do původního stavu..... je to moje dávný přání, chci se vrátit domů....kde sem strávila svoje raný dětsví.......ale nejdřív musíme zničit Krailu, ochránit Lasanit i ostatní země....nemůžeme tu nechat to zlo, jenž by nás později mohlo znovu napadnout a případně i zlikvidovat.....To prostě nejde. Zrovna teď poslouchám písničky, myslim že se ta kapela menuje Emigrate a je to takový povzbuzení. Hrajou příjemně, docela mam chuť si i zpívat :) ale to je jenom v mým volným čase, kterýho zrovna moc nejni....ale občas si tu chvilku nahjdu, obzvlášť na moji milovanou písničku Temptation. Užívám si každou sekundu tý písniě, protože je možný, že už ji taky nikdy nemusim slyšet....kdo ví, jak dlouho budu ještě žít?? Třeba za hodinu dvě zemřu....proto se snažim žít tak, abych neměla čeho litovat....Zapoměla sem se zmínit, že Estrian je vážně po smrti, jak prorokoval Rich.... a dobře mu tak. Já sem hrdá a nebudu trpět někomu, že mě podvádí, zvlášť ve chvílích, kdy by si měl dělat starosti co se mnou je. Ale tohle tady teď nebudu rozebírat....Stejnak to asi nikoho nezajímá....A akorát bych ztrácela čas....Mno, ale teď poslední dobou dost trénuju....a Richard se na mě jenom kouká, on trénovat nepotřebuje.....Se má, ale já se zas učim ovládat svoje nový schopnosti, který sem dostala od Túriona. Za jeho dar sem mu už hodněkrát děkovala, ale on to prostě odmítá s tim, že já bych to pro něj udělala taky a že pro moje bezpečí (relativní bezpečí) udělá všechno. A má pravdu, udělala bych cokoliv pro to, aby byl v bezpeč...sme jediný dva, a tak si musíme pomáhat apod. Je to dost důležitý, nechci být jediná a Túrion podle všeho taky nehodlá být posledním z rodu. Chápu ho a on chápe mě...sme sehraná sourozenecká dvojka :). Jelikkož mam náš legendární Meč světla zpět, tak sem se rozhodla pořídit si k tomu nějakou stejně mocnou zbroj, případně štít, helmici atd..... takže k tomu legendárnímu Meči světla sem si ještě ppořídila stejně legendární Adamantitovou zbroj a Adamantitový štít. Při mých toulkách kolem Lasanitu sem objevila knihu Piece of mind (Část myšlenky) a zvláštní náhrdelník (Rich říkal, že se menuje Nauglamír nebo tak nějak...). Ale to není všechno. Na nálezy mam prostě nějak štěstí (tak aspoň budu mít co dělat se zkoumáním těch zvláštních předmětů než znova zaútočí Kraila). Další můj nález byla znova kniha.Tahle ale byla kapku jiná, tahle se menovala (a pořád ještě menuje :)) A matter of life and death (Dění života a smrti). Tak si mam aspoň co číst. Richard tvrdí, že ty knihy ukrývají tajemství, které může odhalit jenom ten, co je k tomu předurčen. Tak doufám, že o zase nebudu já. Ale pravdou je, že když si ty knihy půjčil Rich, tak mu unikal smysl těchřádků a pravil, em ty knihy nemaj smysl. Prostě mu to uniká. Nechápe to.....ale když mu to vysvětluju, tak začíná být netrpělivej atp. Nelíbí se mu to. Zvlášť se mu nelíbí, s jakou vervou ty knihy čtu. Je v nich hlubší smysl, kterej ne každej pochopí. Teď du znova trénovat, tak až budu mít víc času, tak vám sem o těch knihách napíšu víc nebo sem napíšu rovnou ty nejzajímavější úryvkly...se ještě uvidí :)

První dny po boji

26. července 2008 v 20:36 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Po týdnu naprosté letargie jsem konečně získala pocit, že se vracím zpátky do reálného života. Konečně vám tak můžu povědět, co se za tu dobu stalo. Nemám ponětí, jak dlouho jsem seděla opřená o nějakou zeď, když pak Lexe odnesli do nemocnice. Náhle jsem si všimla Lady Asmar. Dívala se mým směrem a bavila se se svým bratrem. Instinktivně jsem vycítila, že se ptá na Lexe. Nejistě jsem se usmála a vstala. Ani nevím proč, ale zdálo se mi, že se musím zvednout a něco udělat. Tady nejsem nikomu nic platná, napadlo mě.
Vběhla jsem do první uličky a ohlédla se. Lady už tam nebyla. Utíkala jsem tou uličkou, ani jsem nevěděla kudy vede. Dostala jsem se na náměstí a rychle se zorientovala. Za chvilku jsem stála před místem, kam nosili zraněné. Lex už měl vlastní pokoj.
Vstoupila jsem tam a rozhlédla se. Byl prostě vybavený, malý stolek, židle, váza na květiny,... Lex ležel na posteli a vypadal hrozně. Ten pohled mě bolel o dost víc, když jsem si uvědomila, že za to můžu já. Pořád na sobě měl šaty ve kterých bojoval, na levé straně hrudníku roztržené od meče a potřísněné krví. Tvář mu zšedla, jednak prachem, jednak ztrátou krve. Vlasy se mu slepily a těžce oddechoval. Sedla jsem si na židli a vzala jeho ruku do dlaní. Na chvíli se mi zdálo, že otevřel oči, ale asi jsem byla jen příliš unavená.
Po chvíli přišla nějaká ošetřovatelka. Musela jsem asi usnout, protože když jsem si jí všimla, stála už nad Lexem a dávala mu nějaké léky. Chápavě se na mě usmála a naznačila mi, že bych měla jít domů. "Zůstanu tady," odpověděla jsem, "pokud by to nevadilo." Jen pokrčila rameny. "Mám něco přinést?" zeptala jsem se. "Čisté šaty. Tyhle budou muset dolů, abych mohla pořádně ošetřit ránu." Mezi řečí nožem rozřízla košili a mně se naskytl pohled na hnusnou ránu s roztřepenými okraji.
Omluvila jsem se a vypadla z pokoje. Měla jsem pocit, že se nedokážu nadechnout. Chvíli jsemjen tak stála před budovou a lapala po dechu. Pak jsem se rozeběhla k Lexovu domu. Za chvíli už jsem stála zpět v pokoji, i s čistým oblečením. Lex už měl ránu vyčištěnou a čerstvě zavázanou. I přes silnou vrstvu obvazu jsem zahlédla drodnou skvrnu prosakující krve. Sedla jsem si znovu na židli a uchopila jeho ruku. Byla ledová a smrtelně bledá.
Tohle bude dlouhá noc, přemítala jsem. Nešlo mi usnout. Pořád jsem kontrolovala jeho dech.

Rozloučení

26. července 2008 v 17:44
Když jsem odjížděla ,dostala jsem od Alien obrázky mých přátel z Domova.Jsou kreslené jen uhlem,nebo tužkou,tak je to nejhezčí.Od Fawna jsem dostala růži ,která nezvadne.Když jsem se chtěla rozloučit s Tuanem,přemluvil mě,abych ho vzala ssebou.Bylo to docela nebezpečné,protože utajování draka bylo zakázané.Mohl by to být zvrácený drak a uprostřed společnosti by mohl být hodně nebezbečný.Já věděla že tuan není,proto jsem o něm skoro nikomu neřekla.Podařilo se to ,když jsme jeli okolo nějakých skal,chtěla jsem ho pustil,ale on nechtěl.Řekl že pojede se mnou.
Tady jsou nějaké obrázky od Alien:
To jsem já a Tuan
To je jednorožec Rose
Fawn
Růže¨,která nezvadne

Setkání s upíry...

25. července 2008 v 17:20 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
"Lásko, kdepak jsi?" zakřičela jsem do našeho domu a hledala Nikiho
"Tady" řekl a usmál se, když se objevil ve dveřích kuchyně "zrovna vařím večeři" dodal a políbil mě..
"Zní to dobře, ale jistě mě teď omluvíš, mám schůzku s Al. Do večera jsem tu"
"Dobře,ale dávej na sebe pozor, prosím"
Vyšla jsem z domu a prošla několik lesů. Nohy už mě děsně bolely, měly jsem velký hlad a hlavně žízeň.Po celou cestu jsem prozatím neviděla ani jednu studánku ani borůvky,maliny nebo ostružiny. Začala jsem si přát,aby tu byla Äuby. Jenže tu nebyla. Prodírala jsem se zrovna trnitými keři, když jsem uslyšela hukot nějaké vody. Šla jsem tak rychle, že jsem měla krvavé celé nohy,jak mě je poškrábaly trny z těch keřů. Ale byla jsem ráda, že jsem našla vodu. Nohy jsem si tam omyla, osušila jsem se a chvilku jsem si odpočinula. Lesem se najednou prohnal chlad a začaly se stahovat mraky. Postavila jsem se na nohy a rychle jsem utíkala na předem smluvené místo, kde jsem se měla s Alissou setkat. Už tam na mě čekala. Byly tam s ní ještě nějací dva chlapi.
"Vypadá to na velkou bouřku,Al, nepůjdeme raději někam jinam?"
"Taky tě ráda vidím, Strify" řekla a nuceně se usmála. Moje jméno řekla s pohrdáním.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se jí, nic jsem totiž nechápala.Proč se tak chová? A proč vlastně přeměnila místo naší schůzky? Jak to mluví? A proč nechce jít jinam? Co tu vlastně dělají ti dva?!
"Nic se nestalo, Strify" zase to opovržení "Jen.. je mi to líto, ale já nejsem žádná Al" strhla ze sebe šaty a paruku.Začala se hlasitě a pronikavě smát. Já jsem měla na tváři vyděšený výraz a nebyla jsem schopna slova. To není Al! Je to nějaká upírka!
Její zuby se blyštily všude na okolo. Pomalu jsem se otáčela. Pak jsem se dala do rychlého běhu. Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla a jak nejrychleji to šlo. V lese plném stromů to jde s těží, protože se ještě musíte vyhýbat stromům, které se vám připletou do cesty.
Ten útěk byl asi největší chyba mého života. Nevěděla jsem, proč vlastně vůbec utíkám, protože bylo nemožné upírům utéct a to jsem moc dobře věděla.
"Ty děvko!" zařvala za mnou ta upírka "rychle,chopte se jí" přikázala jim. Byla jsem ztracená. Byla jsem jako myš chycená v pasti. Nebyla možnost útěku,nebylo možno uniknout jim. Ať jsem sebevíc přemýšlela, nic mě nenapadlo. Stále jsem běžela, i když jsem věděla,že za chvilku mě chytnou. A taky jsem věděla, že budu potřebovat síly. Nakonec jsem ucítila ruku na rameně. Hrubě mě stáhla k zemi. Praštila jsem se o kámen. V tu chvíli jsem upadla do bezvědomí…

Moji mazlíčci

24. července 2008 v 21:28 | SHASEA |  SHASEA z Panthera

Moji mazlíčci

Protože jsem ze země plné zvířat,tak i já jich pár vlastním(8).
Modrého fénixe Bluen.
Ohnivého fénixe Firena.
Vlčici Šenu.
Bílého tygra Sinryho.
Modrého jednorožce Shilu od mé sestry Irwen.
Černého pegase Shamira od otce.
Černého jednorožce Black Devila,kterého jsem si sama ochočila.
A poslední můj "mazlíček" drak Black Fire.

Moje rodina z Panthera

24. července 2008 v 20:15 | SHASEA |  SHASEA z Panthera
Moje rodina je hodně rasově různorodá.
Z mojí rodiny zatím žijí všichni až na babičku,dědečka a matku.
Babička byla napůl elfka a napůl temný anděl.
Dědeček byl upír.

Jejich fotky:

1.Mamka Selena byla elfka,ohnivá víla a čarodějka.Moc se mi chybí!
2.Otec Shamor je napůl elf,napůl upír a napůl temný anděl.
3.Starší sestra Arien je ohnivá víla a čarodějka.
4.Mladší sestra Irwen je elfka a čarodějka.
5.Nejstarší bratr Smir je čaroděj s vlastnostmi ohnivé víly.
6.Mladší bratr Moran je upír a temný anděl,ale bez křídel.
7.Nejmladší bratr Oris je elf se schopnostmi čaroděje.

Něco o mě

24. července 2008 v 17:22 | SHASEA |  SHASEA z Panthera
Moje celé jméno je SHASEA Nacilë z Panthera.Jméno Nacilë jsem dostala poté co jsem v jedné bitvě v mé zemi dokázala přemoci krutou vládkyni Sliien.Jméno Nacilë v překladu znamená Vítězka.
Jsem čarodějka s rysy elfky s krví upíra a povahou Ohnivé víly.Vše jsem zdědila po svých předcích.
A těd stručně:
Věk: 17
Narození: 26.3
Výška: 175
Váha: 45kg
Barva očí: normálně hnědá,ale mám schopnost měnit jim barvu
Barva vlasů: červená ,ale také mám schopnost měnit jim barvu
Oblíbené barvy: červená,krvavě červená,černá a modrá
Další choposti: umím měnit podobu,rozumím řeči zvířat,jsem odolná proti ohni,mrázu a magii,,dobře ovládám magii i černou a léčitelskou.
Jsem nekromantka ( umím vcházet do smrti a zase se vracet,když není pozdě dokážu přivést mrtvého do života)

Moje rodina

24. července 2008 v 13:20
Moje matka než se vdala
Moje mamka se mnou
Fawn
Moje Prababička,když ještě žila.Byla to velká kouzelnice

Jak začíná krásný den..

24. července 2008 v 12:52 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
"Strif, miláčku?" šeptnul krásným hlasem do ložnice Nik.Otevřela jsem oči a dostala na líčko polibek. Pak se na mě tak sladce usmál. Posadila jsem se a on mi do klína pokložil tác se snídaní. Ve vázičce byly nádherné bílé kopretiny, na talíři míchaná vajíčka obložená zeleninou a ve sklenici můj oblíbený borůvkový čaj. S chutí jsem se bez jediného slova pustila do té úžasné snídaně.
"Víš, lásko, přemýšlel jsem o nás dvou" najednou jsem přestala jíst. První, co mě napadlo, bylo to, že mě chce opustit!? Tohle bych vážně nepřežila
"Je to už nějaká doba co jsme spolu" pokračoval
"Rok a tři měsíce, lásko" napověděla jsem mu, ale tohle asi věděl
"Ano, no a tak jsem si říkal" odmlčel se a zašmátral v kapsy. Myslela jsem, že omdlím úžasem. Vytáhl malou červenou krabičku ve tvaru srdíčka. Už jsem ho chtěla obejmout, tak jsem tác odložila na noční stolek, ale Nik se ke mně nahnul, políbil mě a pokračoval
"Říkal jsem si, jestli už třeba není doba... Cítím, že je ten správný čas, Strif. Položil mě tu krabičku do dlaní a zase se na mě tak krásně usmál. Otevřela jsem to. Najednou se přede mnou vytvořila záře. Vytáhla jsem nádherný prstýnek z bílého zlata s bílým kamenem uprostřed, přesně takový, na jaký jsem se dívala ve městě ve zlatnictví. Nik mi pak ukázal stejný prstýnek, jen větší a bez kamene. Usmál se na mě a spustil.
"Strify, lásko, zasnoubíš se se mnou?" jeho oči se tak leskly radostí. Cítila jsem, že tohle je ta chvíle, kdy mám říct ano..
"Ano, miláčku, ano" řekla jsem a vrhnula jsem se mu kolem krku. Dlouho jsem ho nepustila... Popravdě jsem si přála, aby ta chvíle nikdy neskončila. Chtěla jsem být pořád v jeho objetí. Nikdy už jsem ho nechtěla ani na pár vteřin opustit...
"Oblékni se, lásko" řekl mi.. "Čekám na tebe dole"
Oblíkla jsem se a upravila..Sešla jsem schody, dole na mě čekal Nik s náručí růží a venku na nás čekaly dva pegasové..

Moji přátelé z Domova

24. července 2008 v 9:38
Moji přátelé z Domova
Měla jsem jen pár přátel v údolí kde jsem žila.S alien jsem se přátelila už od dětství.Je to dobrá kamarádka.Její matka byla ohnivá víla a otec lesní elf.Spolu jsme trávili většinu času.Často jsme spolu seděli na Mýtině.Ona uměla nádherně kreslit a tak malovala všechno co kolem sebe viděla,já jen pozorovala zvířata a povídala si snima.Často jsem si povídala s Tuanem,to bylo dračí mládě o které sme se starali s Alien,jelikož přišlo o rodíče ve válce s obry.Byl to černý drak krásný a roztomilí.Ale jemu se na Mýtině nelíbilo,chtěl vidět svět.On byl potomek divokých draků,ne ochočených elfy,ale chováním se podobal našim drakům.My dvě s Alien a můj profesor sme byly jediní kteří věděli o Tuanovi a muselo to tak zůstat jinak by ho okamžitě začli učit a osedlávat,musel tedy zůstat.Proto, když se k nám někdy přidala Iena ,musel zůstat schovaný.Iena byla motýlí víla,proto tak ráda tancovala.Ale měla jsem přátele více mezi zvířaty než mezi elfy nebo vílami.Asi nejlepší zvířecí přítel byl hned po Tuanovi byl jednorožec,já jsem mu řikala jen růže nebo rose,protože pěstoval růže,jeho pravé jména jsem neznala a on mi ho neřekl.Někdy jsem mu pomáhala s růžemi,bavilo mě to,a vždycky sme si u toho popovídali.Můj dar,schopnost mluvit se zvířaty,není mezi lesními elfy nijak neobvyklá.Zdědila jsem ho po své prababičce která nedávno zemřela.Ona mě naučila ovládat svou mysl,ovládat ji tak jak ani můj profesor neuměl.Dokud jsem ji neuměla pořádně ovládat,často jsem si omylem zjistila odpověď na otázku kterou mi položil,za to jsem se mu vždy omluvila.Říkal že je dobré když si umím získat informace ,které potřebuji.
Iena
Alien-nejlepší kamarádka
Růže