Září 2008

Příchod Paní

29. září 2008 v 22:09 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
*z pohledu Richarda*
"Vím, co máte na srdci."
"Jakto???" podivil sem se.
"Na tom nezáleží. Ale měli byste zakročit proti tomu, co vás zde straší. Musíte to udělat. Jinak vás to všechny dožene k šílenství."
"Ale co je to?? Vlkodlak nebo upír??" vpadla do rozhovoru Irimë.
"Je to upír. Touží po krvi. Ale netuší, s kým se dostal do konfliktu. Jeho jméno zní Kalisian. Sídlí poblíž. Takže zakročte. Ale varuji vás, musíte být obezřetnými. Jinak krutě doplatíte. A jestli se vám nezdaří upíra zničit, bude to velkým problémem pro všechny, protože jinak on zničí vás."
"Dobře. Jde nám vlastně o přežití, co?? Tenhle svět už neni to co bejval..." povzdechnula si Morwen.
"Lidi, přestaňte tady kecat a poďte sehnat nějaký cesmínový bodce nebo tak něco...." začínal se vztekat Túrion.
"Dobře. Zapracujte na své záchraně. Zde je pro vás tak potřebný ten kůl z cesmíny a ještě stříbrný bodec. To vám bude stačit." pronesla Paní.
"Děkujeme vám, Paní." zašeptal sem.
"A teď jděte a konejte!" s tím Paní zmizela.
Sebrali jsme se a šli to v okolí prohledat. V hájku za domem byla skrytá krypta a v ní čekal Kalisian.
"Čekal jsem." zavrčel a hodil divný pohled po Irimë.
Nelíbilo se mi to. Jako by... jako by z ní chtěl udělat taky upírku...a s tim sem měl pravdu. Snažil se po ní skočit, ale stihnul jsem jej probodnout stříbrným bodcem a Túrion kůlem z cesmíny. Těsně sme všichni stihnuli uhnout. Málem sem byl Zero/upír. Hnusná představa. Měli jsme štěstí. Nikdo nebyl pokousán. Ale stalo se něco, co nebylo očekáváno. Z krypty vyšel ještě někdo.
Upírka. Neohlášená návštěva. Proč to Paní zatajila?? Napadá mě jedině, že chtěla, aby se někdo stal upírem. Nebo abysme byli... ne nic. Vyřítila se na nás, Túrion zareagoval ve zlomku sekundy. Změnil se ve vlkodlaka, a začala "bitva". Rozsápal ji. Ale na paži měl kousanec. A začal se měnit. Ztmavnul, oči mu zpurpurověly a nebyl jen vlkem. Byl napůl. Jeho dvojitá krev způsobila, že byl napůl vlkodlakem a napůl upírem. Vzácná to krev.
"Co tak koukáte?? Je to prostě tak, jak to má být. Upírka je mrtvá a já sem pořád živý. Jen to je podstatné."

Velké změny!!!!

28. září 2008 v 20:58 | Lady Asmar |  Informace nebo-li ČTĚTE!!!
K dneštnímu dni opustily Lasanit (neboli byly dlouho neaktivní, ani po upozornění se neozvaly a byly vymazány) tři studentky. Je to Estel Silmarien, Nacilë z Kadeharu a Shela Turnerová. Tímto také prosím Evangelin at je dá na hřbitov. Rovou měním heslo! Upozornuji že všichni kdo ho budou chtít vědět mi musí napsat na mail! Nikomu ho nebudu posílat! Takhle se aspon ukáže kdo je aktivní a když někdo bude chtít začít být znovu aktivní musí mi napsat!!!!
S přáním lepšího zítřka

Lady Asmar

Pach krve

28. září 2008 v 20:06 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Cítim to ve vzduchu... Túrion to pojmenoval "Pach krve". Pach krve?? To se mi zrovna nelíbí... co by to mohlo věstit?? Pach krve... při těhle dvou slovech se mi vybaví upír a vlkodlak. Nic jinýho. Takový dvě příšerky. Šílenství. Je tu jen krátký most, mezi rozumem a chtíčem. Pár kroků a člověk se může ocitnout na druhé straně.... Najdu tě.....To se mi stává pořád...zase semtam slyšim hlasy... Jsi cítit tak dobře......Občas mě to i děsí. Dravec, křičící hlady.....Jdu za tebou....Nechci to slyšet a přesto to slyším. Je mi z toho čim dál tim hůř. Mám tě.....Bojim se už i sama ve svým vlystním domě... sem klidná jenom v Richardově náručí.... Největším peklem je, když někam musim jít...asi začnu mít fobii z cizích lidí....
"Zlato, co se děje?? Vypadáš čim dál tim utrápěnějc..."
Nevidíš, jak za tebou most hoří....
"Irimë! Co je ti??"
"Poslední dobou slyšim hlasy...mam z toho husí kůži..."
Stopa se táhne po mostě.....Najdu tě....
"Slyším něco jako: Šílenství......Najdu tě.......Jsi cítim tak dobře......Dravec,křičící hlady......Je to pořád dokola!Richarde, já se vážně bojím!"
"Tak to začínáme bejt dva....Vypadá to, jako by tě někdo chtěl zabít..."
"Nebo naverbovat mezi vlkodlaky" vmísil se do hovoru Túrion.
Cítím tvůj pot, tvou horkou krev....
*z pohledu Richarda*
Hm, něco se mi tu nezdá. Irimë je zamlklejší a zamlklejší, nikoho sem nechce pouštět až na pár světlejch výjimek....Voníš tak dobře.....Irimë zdá se nejni jediná, kdo tohle slyší... teď už i já.....Brrrr. Nechci, aby se tady někomu něco stalo. Je to od toho neznámýho fakt hnusný. Nejdřív Irimë vyděsí a pak jí ještě ublíží nebo tak něco......
Takže měli bychom všichni spojit v tomhle domě síly. U večeře jsem se zeptal:
"Taky slyšíte ten divnej hlas??"
Všichni smutně přikvli. Pak se ozvala moje "tchýně":
"Víš, Richarde, tady je jeden velkej problém. Tenhle dům je na zlomu. Magickém zlomu. Střetávají se tady veškeré magické síly a nelze tomu nijak zabránit. To je vlastně jako prokletní. Přizvala sem dnes Paní, mohla by nám pomoci."
"Jak....?? Paní ti ponechala vzpomínky a dovolila ti s tebou komunikovat?? To je dost zvláštní..."
"Já vím. Ale to je teď nepodstatné. Jestli paní doopravdy přijde, musíme jí vše sdělit."
V místnosti zavanul Pach krve. A zjevila se Paní. "Vím, co máte na srdci."

Zrada

27. září 2008 v 16:38 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Za okny se blýskaly blesky, vítr mlátil okenicemi a přes déšť nebylo slyšet vlastního slova. Takhle ohromnou bouřku jsem zažila jen jednou v životě, když jsem přišla o bratra. A tak jsem začala přemýšlet, že tahle také nebude věstit nic dobrého. Přeběhl mi po zádech mráz, do náruče mi skočila moje kočička a schoulila se do klubíčka. Posadila jsem se do křesla a dívala se do prázdna za oknem, vypadalo to, jako bych chtěla zhypnotizovat déšť a přinutit počasí, aby okamžitě přestalo pršet. Byla jsem docela unavená, takže jsem po chvilce v křesle usnula a probudila jsem se až ráno, do tváře mi svítilo slunce a po bouřce nebyla nejmenší památka. Nějak jsem to nechápala, ale přestala jsem to řešit. Pokoušela jsem se nad tím nepřemýšlet. Po nějaké době jsem se zvedla a odešla jsem do kuchyně, chtěla jsem si dát něco ke snídani. Nakonec jsem se rozhodla jen pro kukuřičné lupínky, protože jsem stejně neměla nějak moc velký hlad. Po snídani jsem umyla nádobí a šla znovu do obýváku a lehla jsem si na pohovku, na které se rozhodně spalo líp než v křesle. Probudila jsem se po třetí hodině, slunce dost pražilo, ptáci si prozpěvovali. Počasí bylo, jako by bylo léto. Celé mi to nějak nehrálo, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Krátce po čtvrté hodině jsem vyšla do ulic města a přemýšlela jsem, kam bych zašla. Doma mě to totiž opravdu nebavilo, opravdu ne. Zase jsem byla nějakou dobu zavřená v tom velkém domě, sama, jen se svou kočkou. Nějak mi chyběla společnost. Stavila jsem se k Irimë, ale ta bohužel nebyla zrovna doma, tak jsem Richardovi řekla, že se stavím někdy jindy. A dost jsem přemýšlela, kam teda půjdu. Dlouho už jsem neviděla Zacka, ale že by se mě chtělo jít až na druhý konec Lasanitu, to teda ne. Tak jsem nakonec usoudila, že bych se mohla stavit za Alissou. A taky že jsem se za ní stavila. Šla jsem pomalu, nic mě nepohánělo, bylo jen krátce po páté hodině, takže ani nebylo kam spěchat.
Cestou jsem potkala několik celkem známých tváří, zastavila jsem se s maminkou Äuby, kterou už jsem strašnou dobu neviděla, stavila jsem se do cukrářství na zákusky a šla jsem rovnou k zámku Alissy. Zanedlouho jsem stála u velkých mohutný tmavě hnědých dřevěných dveří. Chytla jsem velké mosazné klepátko a několikrát zaklepala. Ozvuk zněl strašidelněji než jindy. Po nějaké chvilce mi přišla otevřít Marianna, komorná Alissy. Oznámila mi, že Al se jela projet na Alfovi, jejím pegasovi, ale že jela už před hodinou a musí být každou chvílí doma. Takže jsem šla dál, podala jí zákusky a šla na Al čekat do její komnaty. Po několika minutách se otevřely dveře a v nich stála Al, přišla ke mně, obejmula mě a vyzvala Mariannu, aby přinesla víno a zákusky, které jsem přinesla. Pak si na moment odskočila, převléknout se. Prohlížela jsem si nový obraz, který jí visel nad sedací soupravou a obdivovala jsem toho malíře, že dokázal nakraslit všechny detaily tak krásně.
U Alissy jsem byla asi hodinu. Celou dobu jsme si povídaly, takže jsme se ani jednou nenapily, ani jsme si nedaly žádný zákusek. Takže na to teď přišla chvíle. Když jsem dojedla, napila jsem se vína. Zatočila se mě hlava a v tu chvíli jsem omdlela....

Když jsem se probudila, nevěřila jsem vlastním očím. Nebyla jsem v žádné komnatě, ale ve sklepení.... A přede mnou........

Prokletý medailon

24. září 2008 v 21:13 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Sluneč paprsky nového dne se mi pokoušely otevřít čka. Chtěla jsem ještě chvilku ležet, ale pak jsem se zarazila. Takhle vysoko přece ještě slunce být nemůže, aby mi svítilo do očí, napadlo mě. Přes tvář se mi mihl něčí stín. Už jsem na nic nečekala, vyskočila jsem a vytáhla meč. Přede mnou stálo nějaké stvoření a prohlíželo si Bresinin medailon. Jeho odlesky mě před chvílí probudily. "Okamžitě to pusť a zmiz!" zavrčela jsem na nezvaného hosta. Odtrhl oči od medailonu a zvědavě si mě prohlížel. Zřejmě zvažoval, jestli jsem schopná mu useknout hlavu (v tom lepším případě). Pak asi usoudil, že není ve formě a dal se do běhu. Při tom naštěstí medailon upustil. žně jsem neměla chuť na kondič cvičení takhle poránu.
Shýbla jsem se pro přívěsek. Náhle jsem za sebou uslyšela hrozný křik. Rychle jsem se otočila a uviděla příšerně ječí Bresinu. Málem jsem si musela zakrýt uši. "Nekřič tolik, copak ses zbláznila?!" napomenula jsem ji. "Stojíš nade mnou a mácháš mečem jako cvok, tak se nediv, že křičím," zasípala, protože tím jekotem málem přišla o hlas. Pak strnula, když si všimla předmětu v ruce. "Jak ses k tomu dostala?" zeptala se podezíravě a upřeně se na mě dívala. To už je dneska druhá, napadlo mě.
"Měly jsme nezvaného hosta. Nejspíš ti to sebral, když jsi spala," odpověděla jsem. Jen mávla rukou a sedla si. "Kde je Arets?" divila se, když se rozhlédla kolem. Držela si teď hlavu v dlaních a tupě na mě zírala. Usoudila jsem, že je to buď důsledek šoku, nebo její placatice s "nápojem na uklidnění". Ale až teď mi došlo, že tu není ani tajemný Pan elf, ale ani Bresiny pegas. "Nemám poně," pokrčila jsem rameny. To už se ale Bresina natahovala po medailonu.
"Zdá se, že nám ten host prokázal službu…" prohlásila, když si přívěsek prohlédla. Naznačila mi, abych se na něj podívala. Chvíli jsem neviděla nic, ale pak jsem spatřila malinkou škvíru. Medailon byl napůl otevřený! Okamžitě jsme ho otevřely úplne.
Zevnitř tam byla vyryta nějaká veršovánka. Ovšem její písmo jsme neznaly ani jedna. Přišlo mi ale, že ho odněkud znám… Hlavou mi bleskla myšlenka a vytáhla jsem malé zrcátko. Okamžitě byl nápis perfektně čitelný.
"Koho zklame letní vánek, komu nedopřeje soumrak spánek. Najdi tuto osobu, sestup k až do hrobu." "Brrrrrr, moc se mi to nelíbí," prohlásila jsem, "navíc mě nenapadá, co by to mohlo znamenat." "To vymyslíme," řekla Bresina, "určitě to bude nějaká metafora…" "To druhé je asi jasné. Je to někdo, kdo je aktivní v noci." "To první je také jasné. Letní vánek zklame někoho, kdo raději zimu. Třeba vlkodlaka…" napadlo Bresinu. "Tak se mi zdá, že ty kresby v písku nebudou náhoda." Bresina jen zakývala hlavou. Zjevně o něčem přemýšlela. Pak se konečně rozhovořila.
"Kdysi jsem zaslechla něco o "hrobu vlkodlaka". V podstatě jde to skalní převis nad mořem, většinou s velkým a náhlým přílivem. Takže je to dost nebezpeč. Pár lidí už se z takových míst nevrátilo." "Jenže tady je jenom písek a voda, ale žádné skály," oponovala jsem . "Ještě jsme neprošly celý ostrov. Navíc část se skalami může být teď pod vodou." Nezbylo nám nic jiného, než sbalit věci a prohledat ostrov. Nechaly jsme vzkaz pro Aretse, ale osobně jsem moc nevěřila, že by se ještě ukázal…

Šla jsem jen tak kolem a napadlo mě, že bych se stavila...

21. září 2008 v 21:31 | Scerr Ghae |  Scerr Recia Ghae (zrušeno)
Kráčela jsem zase po ulicích Lasanitu, jako bych nikdy neodešla. Jo, docela dost věcí se změnilo: slyším tu nová jména, vídám plno neznámých lidí... ale jinak? Vy jste ale fakt nepoučitelní! Já už sem vůbec nepatřím, ale stejně pořád znám heslo! A protože ho po tomto upozornění asi změníte, tak se půjdu ještě podívat za svou holčičkou.
Jo, věděla jsem, že mě nepozná. Nikdo mě nepoznal. Pozornost jsem na sebe přitahovala dokonale, ale nikdo by nevěřil, že jsem to já. Černé vlasy, bílá plěť, fialové šaty... Někteří Zerové svoji podobu mění tak často, že pak zapomenou na svou původní podobu a stratí svou první osobnost. Já se tomu vyhýbám... Chvíli mi trvalo, než jsem našla svůj... teda, teď už Zackův dům. Po celou dobu, co jsem byla ve městě, jsem jeho jméno nezaslechla ani jednou. Bydlí tu ještě vůbec?
Nic se nezměnilo. Dokonce tu ještě byl můj tajný otevírací vylepšovák (ve stěně je kolík, kterým otočíte a on vám vychlípne západku, takže se dveře otevřou). Okna jsem pojistila proti otevření a rozbití a dveře jsou dost pevné (kvůli těm potvorám, co mě málem zabili). Jinak se dovnitř dostat prostě nedá! Byla jsem rozhodnutá se se Strify setkat, i kdyby zrovna nebyla doma- počkám si na ni! A tak jsem vešla...

Návštěva u Irimë

21. září 2008 v 15:03 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Nedávno se mě Irimë ptala, jestli bych za ní někdy nechtěla zaskočit, takže dneska, když bylo trochu obstojné počasí, jsem se za ní vydala... Cesta mi trvala chvilku, dost jsem se na Irimë těšila, protože jsme se už celkem dlouho neviděly. Neprocházela jsem lesem ale městem, které bylo pořád tak stejné jak si ho pamatuju z minulé návštěvy. Jen pár obchodů už bylo obnovených. Ale nějak jsem neměla na nakupování pomyšlení, takže jsem jen zašla do cukrárny a koupila jsem dort, abych nešla na návštěvu s prázdnou. Pak jsem už šla rovnou k Irimë.
Celkem mě překvapilo, kolik málo obyvatel Lasanitu jsem potkala cestou. Bylo jich jen pár, pět, možná šest. Jindy jsem potkávala velké skupiny lidí, děti, dospělé i starce. Dnes tomu bylo jinak, potkala jsem jedno dítě, zbylích pět lidí byli dospělí. Všechno je tu teď jiné. Nebo aspoň já to tu vidím jinak... Ale já vidím všechno černě od té doby co... Však vy víte....
Stála jsem před krásným domem, který patří Irimë a zaklepala jsem na dřevěné vyřezávané dveře. Irimë mi otevřela během chvilky, obejmuly jsme se, přivítaly, dala jsem jí dort a za chvilku už jsme seděly na pohovce, popíjely čaj a jedly k němu ten dortík. Potom za námi přišel Richard, kterého mi Irimë konečně představila. A pak jsme se šly projít. Hodně jsme si popovídaly, mluvily jsme o všem možném, probraly jsme snad všechno, co šlo. Za městem jsme potkaly Al, která se k nám na chvíli přidala a protože jsme se dlouho neviděly, byla ta chvíle dlouhá aspoň dvě hodiny. Potom nás pozvala k sobě. Takže jsme si u ní daly druhý čaj a asi po hodině jsme se rozloučily.
Venku už se pomalu začínalo stmívat a já jsem si začala uvědomovat, že za chvíli budu muset být sama zavřená v tom domě, který mi tak trochu, no dobře hodně, hororový dům z filmů. Irimë nakonec ještě navrhla večeři, takže jsme šly do restaurace narohu ve městě a po dobré večeři jsme se rozloučily. Den to byl vážně krásný, ale rychle to uteklo a já jsem zavřela dveře domu a jsem zase sama....

Další možnost

20. září 2008 v 16:26 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Je u ještě další možnost. Může to být zrada, šance jak mě dostat z Lasanitu. To by mohlo být dost pravděpodobnější. Budu si to muset ještě rozmyslet. Kdokoliv, koho mám ráda, by se dokázal o sebe postarat i v rý nejhorší situaci. Takže je tu jenom ta druhá možnost - vylákat mě na delší dobu z Lasanitu. Přiloudila sem se opatrně k Richardovi a zeptala se ho:
"Richarde, zlato, nevíš, co je zač ten klan Vyznavačů???"
"Vyznavači?? To je taková nedobrá banda. Proč se ptáš?? Ty někoho od nich znáš nebo co??"
"Ale..." a vyprávěla sem mu svůj sen.
"Takže proto se ptáš... Já bych v tom viděl spíš zradu a lest než opravdový poselství. A že by tě pojmenovali Nyss, to se mi nezdá. Nyss je jméno, který před dávnými časy pro tebe vybrali Ochránci. Ochránci byli čtyři: Sarion Aufanglir, nyní se jmenuje jenom Anfauglir. Pak Amasilion Thar´lac, teď Baron von Tarkin; Rulion Charallier, teď Sharasir a poslední, nejmladší z nich - Alac Sarmilion, který se teď jmenuje Carohan Osgirlin. Všichni si změnili jména, aby ochránili svoje rodiny. To oni předpověděli tvůj příchod a pojmenovali tě Nyss, a ne ty zlotřilí Vyznavači. Od všeho, co Vyznavači dělaj a říkaj se radši drž dál. Zůstaň tu v Lasanitu, prosím tě o to. Dějí se dnes špatné věci, a nechci, aby ses něčemu zbůhdarma vystavovala."
Ráda jsem souhlasila a pak když přišel shagan, nemile jsem ho překvapila. A Rich, když ho spatřil, skoro vykřiknul.
"Co se děje, miláčku?? To je jenom Shagan...."
"Jenom?? To je teda dobrý. Shagan byl vůdce Krailiných vlkodlaků, než se mu nějak podařilo stát zpátky člověkem. Nevíš o tom něco, Irimë??"
Provinile sem se zadívala do země.
"To...já....můžu...za to....že je zpátky...člověkem...odpusť....důvěřovala sem....mu." a hněvivě sem se na Shagana podívala a natáhla mu pěstí.
"Já ti věřila! Proč já mam takovouhle smůlu??" a nakopla sem Shagana.
Zůstal stát a chvíli se na mě vyjeveně díval. Pak to vzdal a jenom tiše řek:
"Vzdávám to. Byl sem v Krailiných službách, to je fakt. Ale když zjistila, že sem tady častějc než bych měl, pohrozila mi, že jestli tě nevylákám z Lasanitu, tak mě zabije."
"Tvoje smůla. A teď vypadni, než se rozhodnu, jakm tě zabiju já!"
Shagan zůstal jako přimrazenej a nebyl schopnej se hnout. Ztuhnul strachem.
"Svůj čas jsi promarnil!" a vytáhla jsem svůj Meč světla a ohnala sem se po něm. On vytáhnul Ragnarok a už sme se mlátili. Já to vyhrávala, měl spoustu zranění. Ale než sem ho stihla zabít, tak na něj skočil Túrion a zabil ho jednou ranou tlapy.
"Zasloužil si to, zmetek. To on nás násilím držel u Kraily." prohlásil znechuceně.
Kouzlem sem sice s velkou námahou ale přece jenom přemísstila jeho tělo za hradby Lasanitu a už sem měla vcelku klid v duši. Napevno sem se rozhodla, že nikam nejdu a pohodlně se usadila do křesla.

2. část mé cesty

20. září 2008 v 16:02 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Střídmě jsem posnídala a vydala se nahoru do kopce... Hora byla vyskoká... Možná tři dny cesty k vrcholku.... Nic moc se nedělo... Jen začínalo být vedro. Ještě tady nebyli žádné ohnivé vodotrysky ani horké páry, ale cítila jsem blízkost toho... Šla jsem už druhý den. Bylo skoro poledne když jsem se usadila, že se trochu najím. Najednou jsem uslyšela kroky. Určitě to nebyl sktřet ani nic podobného, ale raději jsem se schovala za kámen. Skoro jsem nedýchala. Kroky se zastavii před mým úkrytem. S hruzou jsem si uvědomila že jsem nezahladila stopy. Pomalu jsem sahala po meči. Zpoza skály vykoukla hlava starého muže. ,,Jestli se přede mnou chceš schovat, milá Asmar, měla by ses víc snažit!" řekl tvrdě a pak se rozesmál a pomohl mi na nohy. byla jsem úplně ztuhlá..... Kdo je ten muž?! Na skutečnost že někdo zná mé jméno jsem si už zvykla. Když jsem se ho na to zeptala odpověděl se smíchem: ,,Ještě jsi to neuhádla? To jméno znáš tím jsem si jist.... A i jsi mě kdysi viděla.... Dokonce jsi mě kdysi vídala velmi často. I když to si nejspíš nepamatuješ."
Najednou mi svitlo! ,,Endaras!"
,,Pro tebe Endar." poklonil se
,,Ale co tady děláte.... Já to nechápu. Nic poslední dobou nechápu."
,,Je to těžká doba." odpověděl, když mi pomáhal sbírat věci ze země a opět je dávat před skálu. ,,Mnoho lidí věci nechápe a já ti nemám za zlé že jsi mezi nimi. Ale co tady dělám já? Nemyslil na mě tvůj bratr poslední dobou?" když zachytil můj udivený pohled řekl ,,Cítím a vím mnoho věcí a neptej se mě jak..." Pak se postavil přede mě a já ho poprvé spatřila v jeho plné moci a síle. Tedy mohlo se zdát že je to plná moc a síla, protože se vám nechce věřit že může být někdo tak mocný jako je on. Přes to sem cítila že mnoho své moci schovává.

Tvrdý a milosrdný zároven. Rychle se rozesměje a rychle zas rozhněvá. Mocný a přece nevíš o jeho plné moci... Zůstala jsem sedět na jídlo déle než jsem si původně myslela. Vlastně až do večera. Dlouho jsem si s ním povídala. Pak večer řekl: ,,Měla by sis jít lehnout. Ráno musíš pokračovat."
,,Nepůjdeš se mnou?" zeptala jsem se i když jsem znala odpověd
,,Ne dítě. Nemůžu. Tohle je tvá cesta. Nikdo nemůže jít s tebou." povzbudivě se usmál
,,Já vím." odpověděla jsem tiše ,,Ale mám strach. Co když nedokážu najít cestu? Nevím jak to tam vypadá. Dostanu se vůbec přes ty ohnivé vodotrysky?"
,,Jestli ty nenajdeš cestu nebnajde jí už nikdo." řekl ,,Tvá matka jediná jí znala a předala to tobě."
S tím jsem šla spát. Ráno jsem se probudila a Endar nikde. Na batoh mi ale položil cedulku se vzkazem. Šel navšívit mé tety... Je to tak nezvyklé jim říkat.... Nkdy jsem si nemyslela že nějaké mám.... Šla jsem dál. Poháněl mě nedostatek času. Další den má mělo být zatmění, to jsem musela být nahoře a měla jsem před sebou ještě pořádný kus cesty.velmi jsem spěchala. Přešla noc a vycházelo slunce.Viděla jsem i měsíc... Zatmění se blíží. Okolo mě šlehaly plameny. Šla jsem velmi opatrně. Přesto jistě. Vedla mě nějaká síla, kterou neumím pojmenovat. Došla jsem až tam, kam mě ta zvláštní síla vedla. Nic okolo nebylo. Říkala jsem si jestli jsem sem opravdu nešla zbytečně. Ohlédla jsem se. Zatmění bylo skoro dokončeno. Najednou se přede mnou objevil jakýsi kamenný stolec a na něm zářící koule. Byla to Sahra sabnam, Zářící kapky rosy! Klekla jsem si. Ukazovala mnohé věci. Ted jsem však neměla čas je prozkoumávat. Pokud se nemílím zmízí hned jak přejde zatmění, pokud jí tam nechám.
Vzala jsem jí do ruky a zabalila do kusu látky. Pomalu jsem šla zpátky. Bezpečně jsem dorazila na cestu. Pokud se tomu ovšem dala říkat cesta. Dolu to šlo rychleji než nahoru. Dva dny pochudu, když jsem došla k jeskyni kde jsem předtím spala. Tam na mě čekal Endar, Zurah i Mahtab. Se Zurah i Mahtab jsem se rozloučila se slibem že se za nimi příjdu podívat a Endar pokračoval se mnou.
Po několika denním pochodu jsme konečně v dáli spatřily Lasanit a za dva dny jsme k němu došli. stefan i Michael mě objali a pak když si všimli Endara velmi se podivili koho jsem to přivedla, když jsem jim ale řekla o koho jde Stefan se zaradoval a přivítal Endara snad ještě vroucněji než mě.

Poslední ze čtyř dnů

19. září 2008 v 22:43 | Irimë |  Irimë Andůlinë
Zbývá jen vylíčit vám můj poslední den, kdy za mnou přišel Shagan. Zase ráno. Noc byla neklidná, zdál se mi opravdu realistickej sen:
Vzbudila sem se a vstala z postele, která ale nebyla moje. Nebyla jsem ve svém pokoji, neznala jsem to místo. Netušila sem, kam jsem se dostala. Byl to ale moc krasný pokoj. Cítila jsem něčí přítomnost. Bylo to ale zvláštní. Kdo by na mě čekal?? Někdy uprostřed noci?? Rozkoukala a zaregistrovala sem skoro v koutě postavu. Muž. Elf. Co tu asi chce??
"Konečně."
"Co konečně?? Nechápu. Co tu dělám, co tu děláš ty, co se to děje??" byla sem dost udivená.
"Víš, musíš něco vykonat. Jedné tobě blízké osobě hrozí nebezpečí. Vydá se na horu, kterou najdeš instinktivně. Nemusíš znát její jméno. Musíš jí pomoci. Není zbytí, Irimë Nyss Andúlinë z Al-tsahiru."
"Proč jsi dal do mého jména Nyss?? A kdo jsi ty??"
"Je to tvé jméno mezi námi, Vyznavači. Já jsem Sh'gal Laurien, vůdce Vyznavačů." a kamsi odešel.
S tim sem se probudila a uvažovala, co se asi tak může stát. Ráno u mě seděl zase Shagan a já mu vyprávěla svůj sen.
"To je zajímavý, o tomhle muži mi včera večer vyprávěl Baron von Tarkin. Že se něco děje, čemu Baron nerozumí, že budeš muset ochránit nějakou ženu před smrtí, musíš toho tolik.... být výjimečný má prostě svoje nevýhody.... Ale netrap se tím. Máš toho před sebou hodně, všechno co prožiješ, by se ti teď zdálo být neskutečným či nemožným. Takový už je život. Proto se s tim už smiř Irimë Nyss."
"Odkud víš, že mě ten chlap pojmenoval Nyss??" zeptala sem se podezřívavě.
"Můj Baron je velice moudrý a starý člověk, on byl jedním z těch, co tohle jméno vybrali. Ale neptej se mě, co to jméno Nyss znamená, nevím o něm zhola nic. Jen to, že jsi jej dostala ty, Irimë. To je všechno."
"Zvláštní. Ale nevadí. A nevíš, kam že to mam jít a koho to mam ochránit??"
"Oboje víš, jen si to neuvědomuješ. Najdeš ji instinktivně. Přitahuje tě to k sobě, obsahuješ v sobě oheň, který je podstatou toho místa. Máš na to tři týdny. Potom už bude pozdě. Tak jdi a bojuj! Za Lasanit, za všechny lidi v Lasanitu, pomsti mrtvé, bojuj za Lady Asmar, za Barson i za celou stranu dobra! Kraila a Absolutní zlo musí být poraženo. Není možno, abyste existovaly obě nadále vedle sebe."
"Mam na tebe jen dvě přání. Obstarej mi pořádný vybavení a pak ještě upros Barona von Tarkina, aby vyslal vojsko na pomoc Lasanitu. To je všechno."
"Vojsko už je na cestě, za dva dny tu bude. A vybavení nejni problém. Seženu ti tohle: jako zbraň sekeru Ragnarok, helmici Mequu, zbroj Norodii, boty z tý nejjemnější dračí kůže, pak taky ještě dvě dýky Kalimy, náloketníky z tvrzený kůže, chrániče kolenou z karmilu. Stačí??"
"Ale jo, mně by stačila jenom ta sekera a ty boty. Zbytek si klidně nech."
"Jak chceš, ale teď už musim jít. Jdu ti sehnat ty věci cos chtěla jo?? Tak zatim."
To bylo všechno. Zůstala sem ležet v posteli a celej den mi utek mezi prsty......

Dědictví po Umaim

19. září 2008 v 11:22 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
*Před třemi týdny*
Skoro celý týden trvaly přípravy na můj odjezd. Jak jsem již řekla vědělo o tom jen pár nejbližších lidí. pak jsem se konečně vydala na cestu. V mém snu bylo i zatmění slunce a to je za necelé dva týdny. Brzo ráno ještě pod rouškou tmy jsem vyrazila. Nikoho jsem cestou nepotkala, jak byl ovšem můj záměr. Vyšla jsem z brány, kde byli o mým odchodu informováni. Dala jsem se cestou kterou mi poradil Stefan. Šla jsem dlouho. Ve dne šla, v noci odpočívala. Čím víc jsem se blížila k tomu místu, tím mi krajina kolem připadala tajemnější. Pomalu mi docházelo, že tímto směrem jsem nikdy nešla. Je to zvláštní. Nikdy jsem ani nemyslela na to jít tímhle směrem. A to jsem si mysleal že to tu znám dobře. Ach, jsem to ale naivka..... Nebo to bylo nějaké kouzlo? To se asi nedozvím.... Už jsem u úpatí vysoké hory. Podle kouře nahoře hádám že je to Strakata. Blíží se noc. Kolikátá od mého odchodu? Pátá? Šestá? Nebo sedmá? tak nějak.... To bylo ovšem vedlejší. Musela jsem si najít místo ke spánku. Pokud možno bezpečné. Našla jsem jeskyni. byla částečně zakrytá, takže i trochu chráněná. Lepší místo jsem neměla šanci najít, tak prozatím stačilo. Vešla jsem dovnitř. po prozkoumání jeskyně a zjištění, že není domovem žádného medvěda ani ničeho podobného jsem lehce povečeřela. Ohen jsem raději nezapalovala. Nevěděla jsem co od této končiny mohu čekat. Usnula jsem....
S trhnutím jsem se probudila v nějaké místnosti. Nevěděla jsem co se děje. Byla jsem dokonale zmatená. Ozval se hlas: ,,Neboj se paní Akram!" ten hlas se ozval za mnou. rychle jsem se otočila. Ze stínu dveří vyšla žena s blondatými vlasy v bílém obečení a za ní jí velmi podobná žena. Měla ale zrzavé vlasy a rudo-černé oblečení.
,,Kdo jste?" zeptala jsem se ,,a jak jste mi to řekla?"
,,Pokud jde o tu první otázku, tak to by bylo dlouhé." řekla ta se zrzavými vlasy ,,Pokud ti ale prozatím stačí jak nám říkají, prozradíme ti to. Mě říkají Zurah, Venuše a toto je má sestra Mahtab, Měsíční zář." ukázala na blondýnku ,,Tebe jsme nazvali Akram, Velkorysá. to je jméno jenž jsme pro tebe vybrali již před dlouhými věky."
,,Dlouhými věky?" podivila jsem se ,,Ale na tom ted nezáleží. Co tady dělám? Usnula jsem v jeskyni. A ted jsem tady..."
,,Přeneslo tě sem kouzlo tvé matky." odpověděla Mahtab ,,Byla to velká kouzelnice. Ale bylo jí souzeno od nás odejít. Šla za svým štěstím....."
,,Ehm.... Od vás odejít?"
,,Tvá matka, Eleanora jak jí nazvali obyvatelé Lasanitu" ujmula se vysvětlení opět Mahtab ,,Umaima, Mamička byla naše sestra."
,,Má matka ale neměla sourozence." odpověděla jsem však nejistě
,,Ale měla."usmála se Zurah ,,My jsme toho živoucí důkaz." přešla k černému závěsu na zdi a odhrnula ho. Úplně jsem oněmněla.... Na obraze byla skutečně má matka.

,,Tento obraz byl vytvořen už dávno." řekla smutně Zurah ,,Kdysi jsme věřili, že její jméno Umaima neboli Matka znamená, že miluje přírodu, což skutečně milovala. Mysleli jsme že je to Matka příroda.... Ale když se sem jednou zatoulal tvůj otec Erik. Byl raněn a tvá matka ho vzala do péče. My jen sledovali jak se zamilovává a jak i on nachází zalíbení v ní. Byli jsme smutné, protože jsme věděli že nás brzy opustí."
,,Ale nevykládej si to špatně" rychle řekla Mahtab ,,Velmi jsme jí to přáli... A ona nás chodívala navštívit i s tebou a se Stefanem. Ale většinou chodívala sama."
,,Nepamutuju si žádnou návštěvu u vás." namítla jsem. Nevím proč ale důvěřovala jsem těm dvoum.... Oni mě nechtěli oklamat. To sem poznala.
,,Tak jest." usmála se Mahtab ,,Nebylo to ovšem tím že jsi byla moc malá.... prostě to tak muselo být."
,,Asi bychom měli přejít k tomu proč jsi tady." prohlásila Zurah ,,Nemáme moc času"
,,Vy víte proč jsem tady?" podivila jsem se
,,Jistě" odpověděli
,,Ten sen ti seslala tvá matka...." řekla Mahtab ,,Před tím než zemřela..... Cítila že zemře a nemohla s tím nic udělat. Ani ona ani my. Proto učinila pár opatření."
Mahtab i Zurah odešla každá do jiného (protilehlého) kouta místnosti. Když se vrátili měli v ruce krabičku. Obě byli dřevěně hnědé. Odemkli zámek na krabičce a každá se rozsvítila jiným světlem. Ty světla obklopila i je samotné. Otevřeli krabičky a vylétli z nich malí dráčci
Po chvíli jakoby kolem vyrostla tráva a odněkud zezhora začalo svítit slunce. Mahtab se ujala řeči: ,,Na počátku našich věků žily dva draci. Červený a bílí. Milovali rosu a její třpyt. Každé ráno vylétali ze svých jeskyní a prolétali se nad třpytící se loukou. Litovali že nevydrží věčně. Že se třytí jen ráno a pak ustane."
Pak promluvila Zurah: ,,Dlouho přemýšleli, jak rosu udržet. Pak je něco napadlo. Zbírali rosu a donesly si jí do jeskyně. Tam sice vydržela déle, když jí daly do kamenné prohlubně, ale netřpytila se."
Opět promluvila Mahtab: ,,Nakonec přišli na magii, která v nich byla ukrytá. Naučili se jí používat, jednoho rána vylétly ven, nasbírali rosu a kouzlem do ní nachytali paprsky slunce. Už nebyla tak tekutá, protože paprskama zhoustla...."
Dál mluvila Zurah ,,Pořád se jim někam vytrácela. Rozhodli se tedy jí dát nějakou podobu.Společnou magií jí zakulatili a zpevnily. Dali jí dračí vlasnost. Je tvrdá jako dračí šupiny."
Pak se ujala slova opět Mahtab. Nebyli při tom však pozorní a dali do ní i svou další vlastnost. U draků velmi vzácnou, ale ti dva jí měli. a to předvídat budoucnost. Nebo alespon její část."
Draci opět vlétli do krabiček, oni je zavřeli a zamkli. Odnesli je zpět do svých rohů a když se ke mě vrátili řekla Mahtab ,,Budoucnost je nejistá věc. Draci to vědí, proto se nechlubí tím že mají tu moc jí nazírat."
,,Draci můžou vidět mnohé." pokračovala Zurah ,,Věci které jsou, budou nebo by mohli být. A všechno tohle vložily do rosy. Příliš pozdě si to uvědomili. Nemohli jí už rozbít. Vždyt jí dali vlastnost dračích šupin!"
,,Proto mezi elfy vyvolili několik strážců toho klenotu a nazvali to Sahra sabnam, Zářící kapky rosy." řekla Mahtab ,,My jsme poslední zasvědcení do toho tajemství. Příchází totiž doba, kdy to tajemství přijde na svět... Kdy už bude potřebné."
,,Takže to mám najít?" zeptala jsem se zoufale ,,To po mě chcete?"
,,Ne my ne." usmála se Zurah ,,Tvá matka chtěla abys to našla ty...."
,,Ale kde to mám hledat?"
,,To víš ty." odpověděla Mahtab ,,My sice také, ale v tomhle ti nemůžeme pomoci. Jen tohle ti můžeme dát." a dala mi do ruky řetízek s nějakým přívěskem ale neviděla jsem na něj... Bylo šero. ,,Ted si ale odpočin..... Na cestu se vydáš až zítra"
Ráno jsem se probrala zase v jeskyni. Byl to snad jen sen? Ne..... Mám v ruce řetízek s přívěskem... Dědictví po matce...

Cesta do Inestu 1

18. září 2008 v 22:56 | Felerwen zvaný Pariah
Cesta do Lasanitu

Ještě před tím než jsem došel do Indestu a pak sem do Lasanitu tak jsem musel přejít přes hory.Vyšel jsem z Adenu a šel směrem na východ.Aden je hlavní město a Valinor pod něj kdysi spadal něž ho goblini vypálili.Je to krásné,čisté a dost opevněné město vysoko na kopci.Město vzniklo kdysi když vojáci se bránili před gobliny a troly a na kopci zvaném Aden se ubránili a všechny srazili ze skály. Velitel zde založil věž a tvrz a rozrostlo se to na město.Věž se čtyřikrát přestavěla: dřevěná na železnou a ze železa na kamennou a z kamenný na kameno-železnou a tvrzenou zespoda dost silnejma základama. A to už měla 100kroků v průměru. No a potom se stala středem královského paláco-pevnosti. Je lesklá z bílého mramoru.To je jen obklad. To by se jinak královna Anoriel nedoplatila J. Sám sem v paláci nikdy nebyl ale je prý překrásný. Na jednu stranu plné květin. A na druhou plno zbraní. Královna totiž vlastní největší sbírku zbraní.Z věže je vidět hodně do dálky až na samé vrcholky nejvzdálenějších hor Argabinien.
Z Adenu jsem vyšel časně z rána s přítelem Bargardem, abychom v horách byli co nekratší dobu.Povídalo se že jsou velice nebezpečné.Šli jsme pěšky, na koně jsme neměli.vyšli jsme do hor a vystoupali na první vrchol a spatřili jsme údolí v horách

Cesta byla moc dlouhá když jsem došli přes údolí a vyšli na další kopec tak už byla tma. Nic jiného nám než se utábořit. Pokračování bude……………

Strakata a Endaras

18. září 2008 v 10:56 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
*Před měsícem*
Stojím na vysoké skále. Je zatmění slunce. V mysli mi vychází dvě věci. Spíš jména. Strakata. Endaras. Strakata. Endaras. Strakata. Zdájí se tak povědomé a přece tak vzálené.... Co mi jen říkají? Nevím. Nedokážu se soustředit. Kolem mě šlehají ze země horké páry a ohen....
Trhnu sebou. Ležím ve své posteli. Byl to je sen, říkám si. A přece tomu zcela nevěřím. Strakata a Endaras...... Ty jména už jsem slyšela.... Ale kde? Ted na to nechci myslet. Oblékám se.
Jdu do své pracovny a probírám se papíry.... Pořád mi hlavou vrtá to jméno. Ozve se zaklepání. Do místnosti vešel Stan. ,,Mad- ehm totiž Lady, přijely slibované posily. Pán stefan pro Vás posílá. Chce abyste přišla na nádvoří."
,,Děkuju za minutku jsem tam" odpověděla jsem a Stan odešel.
Když jsem přišla na nádvoří. Zády ke mě stál Stefan s Michaelem a čelem ke mě kapitáni vojs měst a osad, které slíbili pomoc. Když mě viděli hned všichni padli na koleno. Zvedla jsem oči v sloup. Na takové zdvořilosti si nepotrpím. V tom jsem prý po matce. Řekla jsem jim že můžou vstát. Řekli že nemohli dřív přijet. Dlouho scháněli vojsko. Mnoho mužům se nechtělo bojovat když slyšeli jak obrovské vojsko proti nim jde. Mnoho mužů zase jelo jen proto že slyšeli pověsti o tom jak je Lasanit překrásný a jak mocná je jeho paní. Michael a Stefan vedle mě se pousmívali, protože oba věděli jaktakovéhle řeči nesnáším.... Pak se konečně dostali k tomu, že se usídlili v táboře který jsme pro ně připravili, a kde už byli usídleni Lesní elfové. Pak odešli.
Šla jsme s bratrem a Michaelem do společenské místnosti. Usadili jsme se na křeslech a čakali na snídani, protože nikdo z nás ještě nesnídal. Když jí donesli a já se trochu posílila míchanými vajíčky něco mě napadlo.
,,Stefane?" zeptala jsem se
,,Ano sestřičko?" usmál se
,,Neříká ti náhodou něco jméno Strakata?"
,,Jistě a tobě by mělo taky"
,,No mě to něco říká, ale nemůžu si vzpomenout co." odpověděla jsem ,,Kdo je to?"
,,Spíš co je to." usmál se Stefan ,,Ty si vážně nevspomínáš? Je to hora, kam tě brávala matka, než zemřela. Mě s sebou vzala jen jednou, protože se mi tam nelíbilo. I otec byl proti tomu aby tě tam brala. Úplně nahoře byla skála. A ze země vytryskávaly plameny a horká pára. jen matka věděla jak tam bezpečně projít. Říká se že se pod tou horou narodila a nejspíš tam i nějaký čas žila. Ale nevím co je na tom pravdy...." zamyslel se
Byla jsem překvapená. ,,Ehm... Poslyš Stefane... A Endaras? To je taky nějaká hora?"
,,Kdepak!" odpověděl ,,To byl velmi dobrý přítel matky. Kdysi pobíval v Lasanitu, ale je to už dávno co odešel. Ani na něj si napamatuješ?"
,,Ehm..... ne"
,,A proč se na to ptáš až ted.... jak ti to vyvstalo na mysl? ptal se Stefan
Chvíli jsem uvažovala jestli má cenu zastírat. Pak jsem usoudila že ne a vylíčila jsem jemu i Michaelovi, který celou dobu naslouchal, můj sen... ,,Ale co když to není jen sen?" uvažovala jsem nahlas
,,Tak na to ti nejpíš nikdo nedá odpověd" prohlásil Michael ,,Myslím že by bylo nejrozumější, kdyby jste dali vědět tomu Eldarovi a uvidíme co nám řekne on..."
,,To nejspíš nepůjde." prohlásil Stefan ,,má mysl se k němu nejednou v poslední době obrátila a snažil jsem se poslat posli do všech možných koutů světa, ale všude o něm už dlouho neslyšeli..."
,,Pak nezbývá nic jiného než abys šla na tu Strakatu..." prohlásil Michael
,,Myslíš to vážně.... neřek bys že sem pošetilá atak?" podivila jsem se, ale Michael mě vzal za ruce ,,Znám tě Asmar. Vím že nebudeš mít klid dokud nezjistíš co měl ten sen znamenat..."
A tak začali velké přípravy k mému odjezdu. michael i stefan se nabídli že pojedou se mnou, ale já to odmítla. tohle musím zvládnout sama..... Cítím to..... vědělo jen pár lidí že odjíždim.... nechtěla jsem to moc rozhlašovat..... Jen jsem dala vědět Margaretě... Myslím, že jí budu zanedlouho potřebovat.

Ve městě se toho od té doby mnoho změnilo...

3. září 2008 v 12:37 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Sedím na pohovce v malém obýváku a v ruce svírám snubní prstýnek, jedinou památku na Nika. Stále nemůžu, nebo spíš nechci, věřit tomu, že zmizel. A není lehké být v tak velkém domě sama. Když jsme byli dva, tak se dům chvilkami zdál až malý. A teď, je tak prázdný, bez života, prostě opuštěný velký dům. Něco jako ty velké hororové domy z různých filmů, které určitě znáte.
-Všechno zase bude dobré-
Nechápu jednu věc. Proč zmizel zrovna Nik a Äuby. Město je plné jiných lidí, elfů, víl. Proč zrovna oni dva, to je pro mne a dalších několik lidí zcela záhadou. Pořád to nechápu. A nechci to chápat. Protože oni byli ti dva nejdůležitější. Oni pro mne byli celým mým světem. Nik byl ten, kdo mi ukázal lásku, Äuby byla ta, která mi ukázala pravé přátelství. Oni dva byli ti důležití, nejdůležitější!
-Nikdo neříkal, že to bylo lehké-
Nedokážu tu dál být, musím odtud pryč. Aspoň na chvíli, jen malou chviličku. Z tohoto domu jsem nevyšla už aspoň měsíc, už tam dál být nemůžu. Přemýšlela jsem, za kým jít. Jako první mě napadla Äuby, samozdřejmě. Ale za tou jít nemůžu, protože je pryč.
-Ne, nebudu plakat-
Za kým jít, zůstalo mi otázkou. Al je někde u pratety Beatriss na jejím panství, zbývá Molly, snad bude moci. Nasedám na draka, kterého jsem zastihla u jezera v lese, a letíme za ní. Snad bude doma, jinak se mi rozpadne hlava.
-Je těžké začít zase odznovu-
Naštěstí byla doma, takže jsem propustila draka a šly jsme do města. Skoro jsem to tu nepoznávala. Na jednom rohu opuštěný pes, na druhém muž s houslemi v ruce, přes ulici pobíhaly děti bez bot, spousta obchodů bylo prázdných.
-Dětský smích, dětský pláč-
Pár obchodů jsme prošly, ale nic moc jsme si nekoupily. Dokonce ani Molly, která nakupování miluje, si moc věcí nekoupila. Pár triček, jedny boty, dvoje šaty. U ní je co říct. Já jsem si koupila jedny šaty, bohatě mi to stačí.
-Loučení, objetí, samota-
Nakonec jsme se rozloučily a bylo po všem. Ale stejně jsem byla ráda, že jsem aspoň na chvíli vypadla z hororu, který prožívám.
Otevřela jsem dveře, chtěla jsem pozdravit, ale než jsem to udělala, pozdravila mě samota. Kamarádka, která se ode mě nechce hnout.