Říjen 2008

Stěhování

30. října 2008 v 22:05 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Bylo dost těžké opustit místo, na které máte vzpomínky, ať už hezké nebo ty méně hezké... A já jsem na náš domeček měla oboje dvoje... Nemohla jsem odejít, nešlo to. Nějak mě nezajímalo, že mi hrozí nějaké nebezpečí, třeba že bylo smrtelné. Nevnímala jsem to, jediné, co jsem chtěla, bylo zůstat tu. Nik mě přemlouval pořád dokola, prosil, sliboval, zkoušel úplně všechno... Nakonec se mu to přece jen podařilo...

"Přece mě nenecháš trpět tak jako jsi trpěla ty, když jsi nevěděla, jestli jsem ještě naživu nebo ne... Nenechej mě, prosím, prožít to taky" řekl a tvářil se smutně... A tak jsem nakonec povolila a odjela jsem...

U Nikových rodičů je to nádherné, vážně se mi tam líbí... Ale přece jen to nikde nebude takové jako u nás doma, v našem domečku, na pláži nakraji Kondesu, nikde nikdo... Vedle nejkrásnější les ze všech... A najednou kvůli mé krvi všechno tohle pokazí nějaká Sonya, která si usmyslí, že mě zabije i kdyby ji to mělo stát cokoliv... A i když je teď už mrtvá, přece jen tu po ní zůstali další upíři, kteří ji chtějí pomstít a tak mají ještě větší důvod k tomu zbavit se mě... A to jsem nic špatného neudělala... Jde jen o pitomou krev...

"Strify, pojď na večeři" zavolala na mě Nikova matka
"Už jdu, jenom si umyju ruce"

Když jsem přišla do jídelny, ucítila jsem vůni večeře a hned jsem dostala hlad... Nikovi rodiče pořád nechtěli chápat proč že to ani jeden nejíme maso, jenom jsme se na sebe usmáli a jedli jsme spokojeně dál... A pak jsem řekla, že nemůžu jíst něco, co ještě před chvilí žilo...

Po večeři jsme se odebrali společně s Nikem do ložnice a to mělo znamenat konec dneška a konec bydlení v Kondesu... Ať už jsem chtěla nebo nechtěla, kvůli Nikovi jsem musela... A tak jsem si lehla do postele a usnula...


Setkání

30. října 2008 v 18:53 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Amelia od Vodopádů byla skutečně mou dávnou kamarádkou 'Am'. Bylo to radsotné setkání.
"Ale měla by sis pamatovat na ostatní, my všichni jsme byli nejlepšími přáteli a jsme tu taknějak víceméně stejně staří. A tobě přece není kolem osmnácti. Je ti dvaadvacet. Všechno se tehdy pro tebe posunulo, proto jsi byla vlastně přesvědčená, že jsi tak mladá."
Tím mě Am hodně překvapila. Že bych byla už dvacítka?? Nikdy mi to tak nepřišlo. Ale to vůbec nevadí. Někdy je sladká nevědomost přece jenom lepší.
"Koho bych ještě měla znát?? Pamatuju si jen na tebe, Amelio...."
"Všechny, co jsou v týhle místnosti. Tvůj nejlepší kamarád byl přece Valinalo...."
"To si mě vůbec nepamatuješ??" skočil Amellii do řeči Valinalo.
"Vůbec ne..... Holt jak mi někdo upravoval vzpomínky, tak mi vás asi vymazal..." posmutněla jsem.
"A nechceš si to všechno vynahradit??" mrkla na mě Amelia.
"Proč ne!" rozesmála jsem a všichni jsme vyrazili jak divá voda do okolí.
Amelia nám zapózovala u zdejších krásných vodopádků.....





Tak tohle je moje nejlepší kamarádka z mládí, věčně ztřeštěná Amelia.... Dováděli jsme všichni jako puberťáci. Skvěle jsme se bavili. Ale já si vzpoměla na Lasanit a trochu se mi zastesklo... Co se asi děje?? Musím tam vyslat dopis... Chtěla bych se dozvědět novinky... Hned sem svůj návrh dala 'do placu' a ostatní s tím souhlasili, že jim musím o Lasanitu něco povyprávět, že vědí jen to, že vedeme dlouhou válku s Krailou... BNa Krailu jsem úplně zapoměla. A co vlastně moje rozpolcená rodina?? Najednou jsem pocítila, že jsem je jakoby opustila. Měla bych se vrátit... Ale nejdřív napíšu dopis....

"Richarde, miláčku, co se děje v Lasanitu?? Vím, že jsem zmizela bez ohlášení, ale všechno ti to můžu vysvětlit. Jsem ve svém rodném Al - tsahiru, kam jsem se dostala pro mě nepochopitelnou náhodou. Prosím odepiš mi ihned! Stýská se mi a brzo se vrátím.

Tvoje Irimë"

Smotala jsem to do ruličky a odeslala to po nějaké sově. Tu jsem požádala, aby to donesla Richardovi do Lasanitu a přinesla mi zpět odpověď.

Zlá zpráva

30. října 2008 v 17:35 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
"Iliane!" zavolala jsem, když jsem doběhla blíž. Objala jsem draka kolem krku. "Jsi v pořádku?" pátravě jsem se na něj podívala. "Samozřejmě," odpověděl mi, ale uhnul pohledem. "Co se stalo?!" vylekala jsem se. "Pamatuješ si ještě na toho netopýra, kterého jsi posílala se vzkazem?" "Jistěže. Jak o něm víš?" "Jsem přece drak," odvětil mi. "Tak ten netopýr za mnou přiletěl, protože tebe nemohl nikde najít." "Měl odpověď?" přerušila jsem ho nedočkavě. "Neměl to ani komu doručit," odpověděl. "Jakto?!" zůstala jsem stát jako opařená. "Řekl mi, že Lasanit ovládlo nějaké kouzlo. Všichni jsou prý jako mrtví. Čas se tam zastavil…" "Jak mrtví?! Takže Lex a pan Hans a všichni z Lasanitu?!" vyděsila jsem se, ale zatím se dokázala ovládat. "Já nevím, mluvil dost zmateně. Tvrdil JAKO mrtví, ale prý dýchali." "A co Lady Asmar?! Musí něco udělat! Nebo je taky… Já se tam vrátím a hned!!!" Asi jsem mlela páté přes deváté a křičela jako pominutá, takže mě Ilian musel uklidnit. "Ničemu bys tím stejně nepomohla. A ten netopýr rád přehání. Určitě to bude jinak, než jak říkal…" "V tomhle by nelhal," zavrtěla jsem rezolutně hlavou. "A Kraila nám nemůže zapomenout tu poslední porážku. Určitě je to její dílo…" několikrát jsem zamrkala, abych zastavila příval slz. "Najdeme Bresinu, dokončíme svůj úkol, a pak se tam vrátíš. Do té doby bude všechno v pořádku," uklidňoval mě Ilian. "V to pevně doufám," dokončila jsem a utřela si slzy, které se mi přes všechnu snahu nepodařilo úplne zadržet.
Mezitím přišel Andrew. "Něco s Bresinou?!" lekl se, když mě uviděl. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Půjdeme ji hledat dál," prohlásila jsem. Dál se nevyptával a já mu byla vděčná.
"Seženu Xamita a po Bresině se podíváme také," ozval se Ilian. Zakývala jsem hlavou, ale pak jsem se zarazila. "Kde se setkáme?" "Projděte tohle údolí, a pak…" "Vrátíme se ke mně do bytu. Možná tam bude," přerušil Iliana Andrew, protože ani nevěděl, že něco říká. Neměla jsem námitky.
Prošli jsme celé údolí. Samozřejmě, jen skály, voda, a pro změnu zase skály…
Bresina nikde. "Jsem v koncích," povzdechl si Andrew. "Může být úplne kdekoliv…" svíral si hlavu v dlaních. "Najdeme ji," položila jsem mu ruku na rameno, i když jsem věděla, že má pravdu. "Nemá to cenu. Nemám ponětí, co se ji honilo hlavou, když se přemisťovala…" "To ví asi jenom ona sama," odtušila jsem. "Půjdeme k vám. Možná ji našel Ilian nebo Xamit." "Snad," prohlásil a zvedl se.
Vraceli jsme se k němu domů. Ne stejnou cestou, tentokrát jsme pokračovali podél řeky. Stejně nám to nebylo nic platné. Po Bresině ani stopy.
Oba jsme už byli úplne vyčerpaní, když jsme dorazili k němu. "Nechcete jít dovnitř? Je to tu dost velké a jednou už jste tu nocovala, ne?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. "Počkám venku. Kdyby se objevili draci, vzbudím vás." "Díky." Odemkl dveře a pak kývl směrem ke mně. "Dobrou. Snad ji najdeme." Nepatrně jsem se usmála a uvelebila se v co nejpohodlnější pozici.
Vzduch pročíslo šumení křídel. Přilétal Xamit s Ilianem. Vběhla jsem do domu a dostala pořádný šok. V pokoji proti sobě stáli Bresina a Andrew.

Usmíření

28. října 2008 v 21:02 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Pokračovali jsme neznámo kam. Cesta pod námi se klikatila a stále jakoby smršťovala. Za chvíli z ní zbyla jen malá pěšinka mezi příkrými skalami a prudkými srázy. Pak skončila i ta pěšinka . Za ní už byl jen kamenný schod a několik metrů vzduchu… Dole se rozprostíralo hluboké údolí s dravou horskou říčkou. Normálně by se mi tu líbilo, ale za těchto okolností…
"Kam teď?" ozval se Andrew po dlouhých hodinách mlčení. Jeho tón nebyl zrovna přívětivý. "Jak to mám vědět?! Doma jste tu vy, ne já!" odsekla jsem mu. "Nikdy jsem tady nebyl. Celé tohle území je mnohem větší, než si umíte představit," prohlásil nakvašeně.
Něco se v té chvíli ve mně hnulo. Pravděpodobně svědomí, nebo něco takového. "Promiňte," omluvila jsem se. "Co prosím? Asi jsem se přeslechl," vytřeštil na mě oči. "Řekla jsem "promiňte", a také jsem to tak myslela. Prostě jsem se k vám nechovala úplne nejlépe. Ne že byste si to nezasloužil, ale nemusela jsem na vás hned tolik křičet." "To je v pořádku. Také jsem se choval jako blázen. Takže mír?" podal mi ruku. Vděčně jsem ji stiskla. Náhle to tu bylo mnohem snesitelnější.
"Kam půjdeme dál? Mohli bychom slétnout opatrně dolů. Ale vy nemáte křídla…" pokrčil rameny. "To nebudeproblém, myslím," usmála jsem se. Energetický výboj mě vynesl do vzduchu. Chvíli jsem počkala a pak se začala pomalu snášet dolů. Moje nohy se brzy dotkly pevné země na břehu řeky.

Andrew přistál chvilku po mně. "Nevěděl jsem, že to umíte. Tohle je typické pro upíry?" "Ani ne. Já ale nejsem upír." "Já vím, Bresina mi říkala, že vaše matka je čarodějka." Zajímavé… Neměla jsem ponětí, že Bresina zašla ve vyprávění tak daleko. Asi mu musela hodně důvěřovat. Zeptám se jí na to, tedy až ji najdu. "Víte něco o tom, co se stalo v té vodě se mnou a Il… ehm, tím drakem?" vyzvídala jsem. "Nemám tušení. Pravděpodobně za to vděčíte Aretsovi. Já za to vážně nemůžu!" zvolal, jako by si myslel, že mu to chci vyčítat. "Proč jste tak rychle zmizel a nechal nás tam s Tanksem?" pokračovala jsem. Nechtěla jsem ho obviňovat, jen jsem si potřebovala pár věcí ujasnit. "Mám důvěru ve vaše a Bresininy schopnosti," usmál se poťouchle, ale pak zvážněl. "Mám malou sestru a bratra. Dvojčata. Starám se o ně, protože rodiče už zemřeli," v očích se mu objevil smutek, "Tanks mi prostě řekl, že jim ublíží, pokud okamžitě nezmizím." "Chápu. Bresina to snad pochopí také…"
Najednou jsem v dáli zpozorovala pohyb. Něco velkého a černého. Rozbušilo se mi srdce. Rozeběhla jsem k "tomu" a nechala tam stát Andrewa s nechápavým výrazem.

Zmizení Bresiny

28. října 2008 v 19:19 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Bresina seděla na chladné podlaze a snažila se dát si všechno dohromady. Nemohla jsem jí v tom nijak pomoci. Pak se jí ale vrátila rozhodnost. Tanks přistál na stěně, naprosto ochromený. "Musíme najít bránu samy," podotkla Bresy nezúčasněně. Pak rychle vyšla ven. Dohnala jsem ji, ale nevypadalo to, že by se se mnou chtěla bavit. "Tudy," konstatovala a vykročila. Začaly jsme se pomalu nořit do vody. Po předchozích zkušenostech jsem k téhle vodě neměla moc velkou důvěru… "Kde přespíme?" zeptala jsem se. "Při troše štestí v Margonu," odpověděla mi povýšeně. Za normálních okolností bych jí hezky od plic řekla, co si myslím o celé téhle cestě, ale teď to nešlo. Bresina zažila pořádný šok. Zradu někoho, komu věřila… A nejen jednoho člověka…
Náhle se Bresy otočila. Já ani nezaregistrovala postavu, sledující nás už dobrých pár minut, a ona se s ní, nebo lépe řečeno s ním, hádala.
"Klid, to jsem já, Andrew," snažil se Bresinu uklidnit, když proti němu vytáhla meč.
"Já vím," odsekla mu. Její meč se nepohnul ani o píď. "No tak, nechceš dát ten meč dolů?" prosil ji tichým, ale klidným hlasem. "To je jedno," zavrčela a začala se vyptávat na Aretse. "Chce vládnout Margonu za každou cenu," odpověděl. Na Bresinu toho už bylo opravdu moc. Začala na Andrewa rozčileně křičet. Vzal ji konejšivě kolem ramen. Pak mě na chvíli oslepil oslnivý záblesk světla. Když moje oči konečně zaostřily, uviděla jsem Bresinu ležící o pár metrů dál.
V první chvíli jsem se lekla, že jí ublížil, ale pak se ke mně unaveně otočila. "Asmo? Jestli to bude takhle pokračovat, vrátím se domů." To byla její poslední slova, než s dalším zábleskem nenávratně zmizela v dáli.
Andrew se ke mně nechápavě obrátil. Mně už to ale došlo. Bresina právě poznala teletransportování. Vždyť je to poloviční upír, napadlo mě. O téhle schopnosti asi zatím nevěděla a objevila jen proto, že se rozzlobila. Andrew na mě stále nechápavě civěl… A mě to vytáčelo. Dneska mi prostě chybělo obvyklé sebeovládání.
Facka dopadla přesně na jeho tvář. Pod její tíhou se zaklonil a chytil si rudé místo. "Proč?" ptal se ukřivděně. Dostala jsem záchvat zuřivosti. "Proč?! Protože jste všechno zpackal!!! Neumíte ani dodržet slib a ještě jste mi lhal!!! A nejen mně, ale hlavně Bresině!!! Myslíte si snad, že vám bude k vám bude pociťovat něco jiného než odpor, po tom všem?!" hystericky jsem na něj křičela. Pak jsem se ale uklidnila. On se snažil potlačit slzy. Dobře jsem viděla jeho lesklé oči a chvějící se bradu. "Co budeme dělat?" vydechl bezmocně. "Nevím, co budete dělat VY, ale JÁ ji jdu hledat," odpověděla jsem sarkasticky, teď už ledově klidná. Otočila jsem se jako na obrtlíku a vyšla neznámo kam. Po pár krocích mě dohnal. "Jdu taky," prohlásil se skálopevnou jistotou. Jen jsem pokrčila rameny. Dál už jsme mlčeli oba. Na nevraživou atmosféru mezi námi nebylo potřeba slov.

Přivítání

28. října 2008 v 14:49 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Vydaly jsme se další, úplně jinou chodbou. Z dálky už bylo slyšet halas z nějaké síně. Lamian rozrazila dveře a všichni za nimi naráz ztichli. Bylo tam mnoho tváří, nikoho jsem nemohla znát. Ale přece jenom jsem pociťovala přítomnost někoho známého. Zvláštní. Všichni, co tam byli, si mě jen udiveně (nebo mně to tak aspoň přišlo) prohlíželi a já si zas prohlížela je. Lamian si šla sednout na své místo a všichni už jen čekali, co udělám já. Začal sem si plně uvědomovat, že jsou zvědaví. Na mě zvědaví. Prohlížela jsem si místnost a u stěny na konci stolui stálo křeslo. Najednou jsem pocítila únavu a tak jsem se prostě sebrala a do toho křesla si sedla. Všichni zkameněli, jako by se zastavil čas. Povstal jeden mladík a s lehkou úklonou pravil:
"Vítej na hradě Al-tsahiru, Irimë Nyss Andúlin, dědičko tohoto místa."
Menší šok. Al-tsahir přece vypadal jinak a byl vydrancován. Nebo nakonec ne?? Že by to byla další lež stejně jako lež o mojí rodině?? Ale proč tohle všechno?? Proč jsou v mém životě pořád jen samé lži?? Pro jednou bych taky chtěla vědět pravdu!
"Tohle přece není Al-tsahir! Nebo snad ano??" znejistěla jsem. "A ráda bych znala vaše jména."
"Já jsem Valinalo z Lesa Rebornu." představil se onen mladík. "A tvoje vzpomínky byly z určitých důvodů upraveny. Toto je opravdu Al-tsahir, věř mi! Já ti nelžu. Tady Lamian už znáš, dále tu jsou Claire ze Zlatého domu (ukazujíce na mladou vílu), Darien z Berenienu (určitě zdatný válečnk), Sirion od Vodopádů a jeho sestra Amelia, Andria z domu Smutku, Erutan Revol a Lenwë Astariad se svým bratrem Serienem." představil mi všechny, co tam seděli. Pak se ujala slova Amelia od Vodopádů:
"My a ještě další tvoříme Astracha-dim-Borgir. Spravovali jsme a chránili toto místo, dokud si pro něj jeho dědička, tedy ty, "nepřišla". Nyní zde může vlát tvá zástava a my se odebereme zpět do míst kam patříme." zakončila a všichni se začali zveda k odchodu.
"Moment! Než odejdete, chtěla bych vás zde pozdržet. Nabízím vám místo zde. A co znamená Astracha-dim-Borgir??" snažila jsem se je pozdržet.
"Rádi tuto nabídku přijmeme. A Astracha-dim-Borgir je starobylý řád." ozval se Erutan Revol.
"Jaký řád??" vyzvídala jsem dál.
"Řád, jenž čeká na sůj den,
jenž při dnech zkázy nevydá sten.
Jenž s přírodou a Elementy zbrojí,
proti Zlu samému zbrojí." zaveršoval si Erutan.
Nejdřív jsem nechápala. Ale musela jsem se taky snažit to pochopit, ale díkybohu mi to docvaklo. Poslední dobou totiž nechápu prakticky vůbec nic. Ještě chvilku jsem si prohlížela tváře a vzpomínala na jména, až jsem si uvědomila, koho znám.
"Am! Jsi to ty?? Nevím, nejsem si jistá.... hrávaly jsme si spolu jako malé, než jsem musela... ehm, odejít."

Opět spánek...

27. října 2008 v 19:37 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Opět jsem se probudila ve svém pokoji. Tentokrát však bylo krásné slunečné ráno... Oblékla jsem se a rychle jsem vyběhla z pokoje. První na koho jsem narazila byl Michael: ,,Dobré ráno lásko!" a políbil mě na čelo
,,Musím s tebou mluvit." řekla jsem udýchaně
,,Tak mluv..." usmál se
,,Ne..." zavrtěla jsem hlavou ,,I se Stefanem. Kde je?"
Michael se nechápavě zamračil, ale na nic se neptal ,,V sálu" chytla jsem ho za ruku a skoro ho tam dotáhla
Dveře jsem div nevyrazila ,,Stefane?!"
,,Tady sem.." ozval se jeho hluboký hlas z rohu místnosti a vyšel mi naproti s veselým usměvem. Pak mu ale zamrzl a ozval se mu za zády Lex: ,,Co se děje?"
,,Musím s váma mluvit."
,,Asmar, rád bych, ale musím tady něco dodě-" začal Stefan
,,HNED!" vykřikla jsem a všichni se raději posadili na křesla. ,,Jde o Krailu. Ona-"
,,-nic nepodnikla už skoro 10 dní." připoměl mi Stefan
,,No právě." chytla jsem se slova ,,Není vám to divné? Kdy naposled nic nepodnikla takhle dlouho?"
,,No-" začal Lex
,,To byla spíš řečnická otázka Lexi." přerušila jsem ho ,,Chtěla jsem tim říct: jak si můžeme být jistí že je to to skutečné? Co když spíme?"
Všichni se rozesmáli ,,Poránu ráda rozesmíváš lidi, že?" prohlásil Stefan. Když ale viděli můj výraz, došlo jim že nevtipkuju.
,,Co se děje?" zeptal se starostlivě Michael po tom co mi stefan sáhl na čelo a zakrputil hlavou, jako že nemám horečku.
,,Kraila na nás nejspíš svrhla nějaké kouzlo." řekla jsem vážně ,,Na celý Lasanit."
,,Myslím že tomu úplně nerozumím." prohlásil Lex
,,To ti nemám za zlé." odpověděl Michael a Stefan přikývl
,,Seslala na nás Inventea, uspávací kouzlo. To nás dostalo do naší vlastní mysli. Mysli lidí v jedné místnosti jsou propojeny, aby to tak dávalo pocit že skutečně žiješ. Ale nemůžeš vidět něco co jsi nikdy neviděl a neviděli to ani lidé v té místnosti. Třeba knihy!" vysvitlo mi ,,Třeba kniha..... hmm..." prohlížela jsem si knihovničku a všichni na mě zírali. Nevěděli jestli mi mají skutečně věřit. Pak jsem si všimla knihy na stolečku. ,,Třeba kniha Lopneatus..."
,,Počkej!" ozval se Stefan ,,To je eldarova kniha. Zakázal nám do ní náhlédnout" pomalu jsem přikývla. Stefan se pomalu usmál
,,Jsi geniální o tom nepochybuju, ale nevíme jestli ta kniha nemůže být začarovaná a neukáže vůbec nic nikdy..." prohlásil Lex
,,Zákazy jsou od toho aby se porušovali." usmála jsem se ,,nebo ty jsi to nikdy neporušil?" otočila jsem se na Stefana
,,Vyrůstal jsem s tebou... Jak bych to mohl neporušit? ty jsi mě nadobro zkazila"
,,Děkuju......to je povzbudující" ušklíbla jsem se na svého bratra a otevřela tu starou těžkou knihu. Stránky byli většinou prázdné pak jsem došla na jednu, ktrá byla plná. Byly na ní nakresleny obrázky s draky. Byli detailně popsaní od toho co žerou, přes stavbu jejich těla a udržování jejich kondice po všechna možná kouzla... To byla stránka, kterou jsem si kdysi prohlížela já. Na dalších 100 stranách byly popisy bitev, které proběhli tak před třemi tisíci let. ty byli rovněž velmi propracované. Nebyl však čas je číst. jen sme je prolistovali.
,,Pokud jde o mě," řekl Michael ,,věřím ti a nepotřeboval jsem na tohle tuhle knihu." objal mě a políbil
,,Také ti věřím, ale co ted po nás chceš?" zeptal se celkem věcně Stefan a Lex namě nasadil tázavý pohled.
,,Abyste mi pomohli přesvědčit tak půlku Lasanitu... Jo, půlka by měla stačit."
Chvíli bylo ticho, které prolomil Stefan: ,,Mám to ale nenáročnou sestřičku..."
,,Asmar, lásko, nechci tě podcenovat, ale vážně si myslíš že najdeš knihu, kterou žádný člověk nečetl? Chceš jim snad ukázat tuhle?"5ekl Michael ukázal prstem na knihu Lopneatus ,,Myslím že ne... A kdybys přecijenom nějakou našla, budou ti věřit?"
,,Nejspíš ne..." ozval se Lex ,,Ale kde je Eldar ted by nám mohl pomoct...."
,,Už tak 10 dní jsem ho neviděl" řekl Stefan
,,Na něj kouzlo nepůsobí. Bdí nad našima spícíma tělama" odpověděla jsem jim
,,Tak jak to chceš udělat?" zeptal se Michael
,,Mám plán" usmála jsem se a v duchu děkovala Elvíře.

Samé nepříjemnosti

26. října 2008 v 8:20 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Oběma z očí létaly blesky, ale nemluvili. Bresina se začala o něčem dohadovat s Andrewem. zaměřila pozornost na Tankse. Netvářil se zrovna přívětivě. Pak náhle oba vyběhli ze dveří. Ohlédla jsem se po nich, a pak se kolem mě mihlo něco lesklého. Tanks stál přímo proti mně a jeho meč se téměř dotýkal mého krku. Nahlas jsem polka a couvla o krok. Tanks se podle rozesmál. "A co uděláš teď, upírko? Ale bude tě škoda, to mi věř." Zjevně ho to dost pobavilo. Čekala jsem, co udě, až se přestane smát.
Pak ho upoutal pohyb na druhé straně místnosti. Bresina se vracela. Panebože, proč nezůstala venku, napadlo mě. Zjevně si nevšimla toho meče. ho ovšem cítila dosti patrně a neměla už kam couvat. "Je pryč," prohlásila na adresu Anderwa. Myslím, že si to s ním ještě pak vyřídím.
Potom si Bresina všimla meče. Právě včas. Tanks se sehnul vytáhl malou dýku a hodil ji po Bresině. Ta naštěstí s vyděšeným pohledem uhnula.
Vlastně nám tím příchodem oběma zachránila život. využila času, kdy se Tanks soustředil na Bresinu, a vytáhla svůj meč. S úlevou jsem jedním úderem odstranila Tanksův meč z blzkosti svého hrdla. To ho ale rozzlobilo. S nelidským výkřikem se na mě vrhl. Ozvalo se řinčení kovu a jeho meč odletěl směrem k Bresině. Ta ho zvedla a pevně sevřela v ruce. jsem zatím namířila svůj meč na Tankse. Vida, jak rychle se role vyměnily. Odplazil se ode mě. Na čele se mu leskl pot a nahlas dýchal. Choval se jako krysa (nic proti krysám, ale lepší přirovnání mě v tu chvíli nenapadlo), zahnaná do kouta. Hnusil se mi.
"A teď se trochu představíš Bresině, co ty na to?" řekla jsem výhružně. Bresina na mě nechápavě koukala. "Co jsi zač, Tanksi?!" "Nájemný vrah," vydechl. "Proč jsi nás měl zabít?!" "Kvůli medailonu," kvílel. "Jakou roli v tom měl Andrew?" "Měl donést medailon, i za cenu toho, že vás zabije," rozvázal se mu jazyk, když jsem trochu víc přitlačila. Slyšela jsem, jak Bresina tiše vzlykla. "Proč to neudělal?" "Je to srab," ušklíbl se. "A zamiloval se do !" ohlédl se na Bresinu. Stála, klepala se po celém těla a její oči se podobaly dvěma otazníkům. pokračovala. "Proč teď tak náhle zmizel?!" Neodpověděl. "Tak proč," rozkřikla jsem se na něj. "Vydíral jsem ho," vydechl. " Kdo tě platí?" "Lidé z vesnice." "Přesněji?" "Pan Arets." Myslím, že v chvíli by se v nás obou krve nedořezal. Bresina se se zaúpěním svezla na zem. I mně se podlamovala kolena.

Někdo je tu zrádce...

26. října 2008 v 8:17 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Tanks měl smůlu, už jsem tušila, co je zač, takže nějakým jeho řečem o pozemcích jsem nevěřila. Doufala jsem jen, že Andrew splní, co slíbil, a čekala na Tanksův příchod. Nebála jsem se o sebe, protože neveděl, kdo přesně jsem, spíš jsem měla obavy o Bresinu.
Vrátil se asi o půlnoci. "Ještě nespíš?" houkl na mě do místnosti a hlasitě zívl. "Jen jsem čekala, kdy přijdeš." Pusa se mu roztáhla do širokého úsmevu. Přistoupil ke mně a vzal mě za ramena. "Co jsi vlastně zač? Elfka?" "Nebudeš mi to věřit, ale polovič upír," odpověděla jsem s jedovatým podtónem a o krok ustoupila, aby se mě nemohl dotýkat. "Ale jdi ty," rozesmál se a snažil se mě vyprovokovat tím, že do mě začal strkat. V příštím okamžiku přistál na protější stěně. Nijak tvrdě, jen jsem si chtěla pojistit svoje bezpečí pro dnešní noc.
Seděl u zdi a vyděšeně na mě zíral. Nemohl se moc praštit, spíš ho to vylekalo. "Zřejmě jsi mi nelhala," vymáčkl ze sebe nakonec. "Nelžu, pokud to není nezbytné. Přeji ti dobrou noc," odpověděla jsem a zavřela za sebou dveře prázdného pokojíku. Mož jsem se neměla tak rozzlobit, napadlo mě. Teď už tuší, že tu nejsem jen tak… Kdyby mě tak viděl Lex. Sama v domě s elfem, o němž mě varovali, že je najatý zabiják. Navíc vcelku pohledný elfem… Ještě jsem zkontrolovala pevnost dveří. Konečně jsem se chtěla vyspat.
Ráno jsem se vzbudila dost brzy. Okno bylo zaprášené, ale přesto jsem viděla, že je ještě hodně šero. Něco okolo pěti hodin. Otevřela jsem dveře. Tanks nejspíš ještě spal. Nakoukla jsem k němu do pokoje. Ležel natažený na něčem, co kdysi bývalo pohovka a pravidelně oddechoval.
Vrátila jsem se do "salónku" a zapálila pár svíček. Hodlala jsem něco posnídat, zrovna ve chvíli, kdy se do místnosti vřítila Bresina ve stylu a velká voda. Tím povykem určitě musela vzbudit Tankse. "Asmo!" vrhla se ke mně, jako by měla strach, že jsem jenom přelud. Pravda, také jsem byla ráda, že je v pořádku. "Kde je…" snažila se zeptat, ale jsem ji přerušila. "Vedle," kývla jsem směrem k Tanksovu pokoji. To už ale bylo zbyteč, protože on stál ve dveřích a naštvaně si měřil celé osazenstvo pokoje včetně mě. Pak ovšem svou pozornost zaměřil na Andrewa.
"Nepůjdeš ven?" ozvala se vedle mě Bresina tiše. Kývla jsem hlavou a následovala ji. "Moc hustá atmosféra," pronesla a se jenom napůl ubránila sarkastickému úšklebku. Kdyby věděla, jaká tu byla atmosféra včera, napadlo mě. "Co Tanks?" provokovala. Nechtěla jsem být jízlivá, ale nemohla jsem si pomoci. "A co Andrew?" Naštvaně se na mě podívala, takže jsem si ještě přisadila: "A Arets?" Zamrzelo mě to, jen co jsem to dořekla. Bresina se ode mě otočila. Ještě než jsem se stačila omluvit vykročila zpět ke dveřím se slovy "Jdeme dovnitř, třeba už budou v pohodě."

Záhadný mnich...

25. října 2008 v 15:18 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Stalo se to zrovna, když jsem stála u plotny a vařila jsem sobotní oběd... Polévka už krásně voněla po celé kuchyni, brambory se vařily a zelenina už byla hotová. Bylo krásné, slunečné odpoledne, malým oknem do kuchyně prostupovala sluneční záře a paprsky prosvětlovaly celou místnost.. Nik seděl v obýváku a něco četl. Najednou se ozvalo zaklepání.

"Jdu tam" zakřičela jsem směrem k obýváku a zamířila jsem přes chodbu ke vstupním dveřím. Venku stál malý muž v otrhaném hábitu, s ušpiněnou tváří a bosýma nohama.

"Strify Bloody?" zeptal se
"No, teď jsem Ghae, ale ano, jsem Strify" řekla jsem mu a podivila se, jak zná mé jméno
"Hledám vašeho.. eh, snoubence... Eh, Nikolase" řekl
"Pojďte dál, zavedu vás za ním"
"Ne, zavolejte ho sem, spěchám"
"Tak chvilku počkejte, hned tady bude"

Prošla jsem chodbu, otevřela jsem dveře od obýváku a řekla Nikovi, že má návštěvu

"Mnich?" zeptal se mě když jsem domluvila
"Ano, aspoň tak teda vypadá" přikývla jsem zamyšleně

Nik odešel, za chvíli se celý vyděšený vrátil... Měl nepřítomný pohled...

"Co chtěl? Kdo to byl? Co se stalo?"
"Říkal, že jsme tu v nebezpečí... Kondes je prý plný upírů, kteří nás chtějí dostat stůj co stůj... Odplata za Sonyu..."
"My...Musíme odsud pryč?" zeptala jsem se ho po chvilce
"Měli bychom..."
"A?"
"Já myslím, že musíme...že musíme pryč..."
"Ale... Kam chceš jít?"
"K rodičům... Jdi si sbalit, Strify... Musíme odejít co nejdřív..."


Tanks

23. října 2008 v 20:59 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Pak Marbel přinesla nápoje. Nenápadně jsem si čichla ke svému grogu, ale necítila jsem nic. Žádné stopy po jedu. Všechno bylo ještě záhadnější. "Tak, proč jsi tady, Asmo?" pokračoval Tanks ve výslechu. "Hledám svoji přítelkyni." "Mohl bych ti pomoci," div se nepřetrhl. Celý přetékal ochotou. "To není nutné. Myslím, že se brzy objeví," odmítla jsem jeho nabídku. "A jak jsi přišla k tomu zraně?" "Spadla jsem ze stromu, když jsem ji vyhlížela." Byla to první výmluva, která mě napadla, a ještě ke všemu dosti hloupá, ale zdálo se, že tomu uvěřil. Ve lhaní pomalu získávám praxi… "A co ty, Tanksi?" stočila jsem řeč na jeho maličkost. "Nudný život obyčejného vesničana," pravil se šibalským úsmevem. To určitě, myslela jsem si. Vypadáš opravdu na to, že vstáváš za kuropě, kopeš do hlíny a chodíš spát se slepicemi…
Dopili jsme a se začala zvedat k odchodu. "Díky Tanksi. Už to zvládnu sama. To je za ten grog," položila jsem na stůl drobné mince. "Tak to prrr," chytil mě za zápěstí,"jsi můj host. tě v takovém stavu nikam nepustím. Půjdeme, ale oba, a ke mně," prohlásil rezolutně. Nechal na stole peníze v hodnotě mnohem převyšující celou útratu.
Ve dveřích do mě neurvale vrazil nějaký muž. "Omlouvám se, madam," řekl zkroušeně. Všimla jsem si, že nás vyděšeně pozoroval od doby, kdy jsme vešli. Teď mi ještě ke všemu vtiskl do ruky nějaký kus papíru. Doufala jsem, že si ho stihnu brzy přečíst.
Poštěstilo se mi to až přede dveřmi Tanksova bytu. "Moc se mi to tu nelíbí," prohlásil. "Zkontroluji to. Počkej prosím tady," zmizel ve dveřích. Nedočkavě jsem pohlédla na papír. "Nechoďte nikam s Tanksem a nedůvěřujte mu. Je to nájemný vrah! teď nějakou velkou zakázku, prý jde o nějaký medailon. Pokud s tím máte cokoliv společného, utečte! Dávejte na sebe pozor. Prosím!" Vzkaz samozřejmě nebyl podespaný, ale jeho obsah mi bohatě stačil. Musela jsem se však dozvědět něco víc. Snad je Bresina v pořádku, strachovala jsem se. K ničemu jinému jsem se nedostala, protože se Tanks vrátil. Papír jsem zmuchlala a nedala na sobě nic znát. "Všechno je v pořádku. Byl to asi jen vítr." Vešla jsem. Byt byl hodně honosné slovo pro to, co jsem uviděla. "Není to tu nic moc, vím," řekl Tanks, "ale nic lepšího nemám. Budu rád, když se tu budeš cítit jako doma. Někde tu bude něco k jídlu a snad najdeš i místo ke spaní. musím jít. Zkontrolovat své pozemky, však víš." Poslední slova dořekl už venku, a pak se vypařil…

Návrat mezi živé

23. října 2008 v 20:58 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
"Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaau!" zaječela jsem, když jsem znovu nabrala vědomí. Do hlavy mi bušilo snad tisíc permoníčků. Předměty přede mnou se komíhaly a poskakovaly. Poté naštěstí usoudily, že toho bylo dost, a ustálily se na jednom místě a pouze v jednom vydání. Permoníčci si také dali pauzu. Tím jsem ovšem začala silněji vnímat bolest v noze. Krása, napadlo mě s notnou dávkou ironie, když jsem začala zkoumat její příčinu. Čistý řez, asi tak deset centimetrů dlouhý. Ještě pořád trochu krvácel.
Utrhla jsem kus látky ze sukně a jala se ránu zavazovat, když se v mém zorném poli objevil neznámý příchozí. V nebi asi nebudu, usoudila jsem. Jediné, co mi dělalo starosti, bylo to, že jsem nikde neviděla ani Bresinu, ale ani Iliana. Modlila jsem se, aby byli všichni v pořádku…
"Co tu děláš, krásko?" pravil příchozí s úsmevem od ucha k uchu, když si mě všiml. Další, co mi tyká, pomyslela jsem si, ale neměla sílu to nějak řešit. Pak ovšem postřehl podobu mého lýtka. "Jak se ti to stalo?" zhrozil se. "Když dovolíš, ošetřím ti to," nabízel se. "To je v pořádku," zavrtěla jsem hlavou. "Já jsem Tanks, a ty?" vyzvídal dál. "Asma," povzdechla jsem si. Někdo jeho ražení mi tu žně chyběl… "Tak tedy Asma," usmíval se, "pojď, neseď proboha tady na zemi. Můž přespat u mě, pokud chceš. Ještě jsi mi neřekla, jak ses tu vzala." "Dlouhá historie," odpověděla jsem a pokoušela se vstát. Podepřel mě. Vrhla jsem na něj nenávistný pohled, ale on mě nepustil.
"Kam mě to vedeš?" rezignovala jsem. "K sobě. Ale nejdřív se stavíme v jednom místním podniku. Potřebuješ se zahřát, jsi úplne ledová." Napadlo mě, že to nebude jen tou vodou, ale mlčela jsem. Dorazili jsme k nějaké vesnici. Před dveřmi budovou s dřevěným vývěsným štítem se zastavil. "Tak, tady si dáš něco k pití a můžeme si povídat." Vešel první. Postřehla jsem, že lokál okamžitě ztichl a užasle nás pozoroval. Nejprve mě napadlo, že takhle civí na mě, ale chyba lávky, veškerá pozornost patřila mému společníkovi. Stačil však jeden jeho ledový pohled a hovor se opět rozproudil. "Pro mě jednu kořalku a tady pro slečnu grog, Marbel," houkl na ženu za barem. Přikývla a sklopila oči. Moc se mi to nelíbilo.

Nehoda, nebo něčí záměr???

22. října 2008 v 19:42 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
"Nezlob se," ozvalo se po chvíli za mnou. Bresina na mě upírala zkroušený pohled. Nechápala jsem, proč bych se na ni měla zlobit. "Za všechno může ten medailon," odtušila jsem a pokrčila rameny. "Co?" podívala se na mě udiveně. "No tvoje chování a podoba, přece. Málem jsi kvůli tomu medailonu zemřela. Jak dlouho to bude trvat? Co ještě přijde? A co Andrew?" nemohla jsem ten příval otázek zastavit. "Tohle mě napadá skoro pořád." "A k čemu jsi tedy dospěla?" "Nevím," pokoušela se vymyslet odpověď," ten medailon mi komplikujue život, a nejen on…" odmlčela se. "Je ze mě zrůda!" vykřikla náhle a odvrátila se. jsem však zahlédla slanou krůpěj na její tváři. Jenže v tuhle chvíli jsem pro ni nemohla nic udělat. Snad jen…
V příštím okamžiku moje místo vystřídal Andrew. Doufala jsem, že aspoň něco se vyjasní. Přistáli jsme na kraji nějakého lesa. Rashida už nemohla dál, jednak byla úplne vyčerpaná a jednak stromy stály moc blízko u sebe. Přivázala jsem ji a pokusila se ji provizorně opatřit něco k jídlu a vodu. Naštěstí stromy tvořily dobré přístřeší před sluncem i deštěm. Rashida spokojeně zafrkala. Přesto jsem neměla dobrý pocit, že ji tu nechávám samotnou, když nevím, kdy se vrátím a jestli vůbec. Napsala jsem proto rychlý vzkaz do Lasanitu. V lese byla pravděpodobně nějaká jeskyně, protože hned na první zapískání přiletěl netopýr. Dala jsem mu vzkaz a poprosila ho, aby našel buď pana Hansena nebo Lexe. Byl velice ochotný a slíbil, že přinese i případnou odpověď. Poděkovala jsem mu a rozběhla se za Bresinou a Andrewem.
Dohonila jsem je až téměř na kraji lesa. Větvemi prosvítalo světlo. Před námi se však objevilo zvláštní druh draka, trochu podobný koni.
Hlavou se mi míhaly bolestné vzpomínky…
Bresina začala dráčky krmit sušeným masem. Vzpamatovala jsem se a učinila totéž. "Nemusíš se bát. Však ty ho najdeš," zaslechla jsem náhle, jako by něčí myšlenku. Rozhlédla jsem se kolem, ale Bresina byla plně zabraná do hlazení a krmení svého draka a Andrew pořád nedůvěřivě dráčky pozoroval. Pak mi to došlo. Podívala jsem se do chápavých očí "svého" dráčka. "Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho. Samozřejmě v jeho jazyce. "Říkej mi třeba Ilian. Vyrazíme?" "Neznatelně jsem kývla. Bresina s Andrewem a jejich drakem už také vyjeli. Dorazili jsme k vodní ploše. "Teď musíme pod vodu. Ale dám pozor, aby se ti nic nestalo," uklidňoval mě Ilian. Byl to moc hodný drak. Přemýšlela jsem, jestli by se se mnou nevrátil domů, až tohle všechno skončí
Pod námi byl několikametrový sráz. Pevněji jsem se chytla. Ilian se rozběhl a skočil. Náraz na vodní hladinu jsem ani necítila. Pozorovala jsem měnící se "krajinu" a plně důvěřovala Ilianovi. Určitě to tu zná moc dobře a pozor na všechny vodní proudy…
Nějaká neznámá síla nás oba odhodila na skalní stěnu. Z rány na noze mi crčela krev a barvila vodu pod námi. Vykřikla jsem bolestí. Ilian nevypadal o moc lépe, ale alespoň nekrvácel. "Jak se to mohlo stát?" ptala jsem se ho. "Nemám poně. Nikdy tu nic takového nebylo. To není náhoda!!! Musíme dávat…" nedořekl už, protože nás další, mnohem silnější náraz, rozdělil. Viděla jsem jen, jak Ilian mizí někde v dáli. Pak mnou proud smýkl na ostrou skálu. Otloukala jsem se o její čnělky. Potom jsem se uhodila do hlavy a můj svět pohltila temnota.

Spánek

22. října 2008 v 9:29 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Dlouho jsem odpočívala a abych řekla pravdu nechtěla jsem nic víc dělat. Bylo mi tak dobře. S Michaelem jsme si byli snad bližší než dřív, Stefan se zdál relativně klidný a našla jsem matčina dávného přítele. I počasí se zdálo jako když Kraila usla a už by se neměla probudit.

Jednoho rána jsem se však probudila do mlhy. ne té mléčně bílé, ale šedě šedé. Všechna idylka minulých dnů jako by se rozplynula. Do pokoje přišel Endar. ,,Díkybohu!" vyhrkl, když mě viděl stát u okna. Z jeho tváře byla jasně znatelná únava.

,,Endare, děje se něco?" zeptala jsem se nejistě

,,Jestli se něco děje?" podivil se ,,Jistěže se něco děje, jinak bys ty i celý Lasanit neprospaly bezmála deset dní."

,,Co?" nechápala jsem ,,O čem to mluvíš?"

,,Ale samozřejmě, ona o tom neví. To jistě patří do kouzla" řekl spíš pro sebe a pak se otočil na mne ,,Pojď za mnou."

Vyšla jsem z pokoje a vstoupila za Eldarem do společné místnosti. Leknutím jsem málem omdlela. Stefan ani Michael nejevili známky života. V tu chvíli mi bylo velmi slabo. Eldar na mě pohlédl a řekl: ,,Jen spí. I když nevím jak ještě dlouho..."

,,Co se děje?" pípla jsem vyděšeně stojíc vedle křesla ve kterém spal Michael

,,Na to se s Elvírou snažím přijít už deset dní a devět dní jsme se snažili vás vrátit k životu... Marně. Až dnes ty..."

,,Elvíra nespí?" zeptala jsem se s nadějí a rozhlížela se po sále jako by tam někde byla.

,,Ne, dítě, nespí." usmál se Eldar ,,na draky tyhle kouzla nepůsobí. Ale tady ted není..."

,,Proč nespíš ty?ů

,,Nevím. Možná že znám a používám starší a mocnější magii než sem poslal ten dotyčný..."

,,Takže tady působí kouzlo.... Víš jaké?"

,,Kdybych to věděl tak by nespali." řekl ostře, ale pak zmírnil ,,Jsi ukvapená. Vím jen že to kouzlo pochází od Kraily...."

,,Jak jinak..."

,,...a většinu svých sil ted využívám na obranu města proti dalším kouzlům...."

,,Proto jsi vzbudil mě."

,,Ne já tě nevzbudil. Už dlouho jsem se nesoustředil na tohle kouzlo."

,,Takže kdo?" podivila jsem se

,,Měl bych tip, ale nemůžu ti ho říct. Zatím ne." a zatvářil se velmi podivně. V tu chvíli jsem porozuměla. ,,Co mám udělat?" zeptala jsem se opatrně.

,,Nevím jistě jestli to vyjde. A je to i riskantní.."

,,Co mám udělat?" opakovala jsem zatvrzele.

Endar si povzdechl ,,Řeknu ti to. Ale nemusíš to dělat. Urči jen podle svého rozumu jak budeš jednat."

Usmála jsem se ,,Víš že to musím udělat, protože musím chránit svůj lid." pohlédla jsem na Michaela a Stefana ,,A neopustím své blízké. Co mám udělat?" řekla jsem pevně

,,Musíš se vrátit do toho očarování. Nevím jestli budeš mít šanci se znovu probudit... Myslím si, že když přesvědčíš svůj lid nebo aspoň jeho část, bude to síla z těch lidí, kterou to kouzlo můžu zrušit."

,,Udělám to." rozhodla jsem pevně, i když jsem byla rozhodnutá už dlouho před tím co udělám. V ten moment vlétla do okna Elvíra.

,,Ahoj." usmála se na mě. ,,Letěla jsem sem co jsem mohla, abych tě ještě zastihla. Dám ti radu. Použij Zářící kapky rosy!"

Nejprve jsem jí nechápala. Pak jsem si to uvědomila. Usmála jsem se na ní a poděkovala. Lehla jsem si do křesla vedle Michaela a usla.

Mezi Astracha-dim-Borgir

18. října 2008 v 17:06 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Když sem se probrala z mdlob, už sem nebyla v tý odporný bažině nebo co to bylo, nýbrž na docela pohodlný posteli v nějaký místnosti. Zvedla sem se pomalu, protože mi nebylo úplně nejlíp. Procházela jsem tou dlouhou místností, ani nevím, jak dlouho jsem šla. Bolela mě hlava. Po nějaký době jsem se vymotala z toho bludiště a stanula na mně neznámém místě.



Bylo to tam docela krásný, ale mně se tam až tak nelíbilo z jednoho důvodu. Netušila jsem, jak daleko jsem od Lasanitu a od všech, který mam moc ráda. Ale nejdřív bych se měla poohléednout po něčem k jídlu nebo po někom, kdo by mi to všechno osvětlil. Takže jsem se otočila a šla zas zpátky do toho hradu. Bloudila sem ani nevím jak dlouho, když se v dáli něco pohnulo. Konečně. Z toho mrtva tady se mi dělalo ještě víc zle, než mi bylo předtim.

"Vítej mezi Astracha-dim-Borgir, Irimë Nyss Andúlinë."
Snažila sem se zaostřit, neznámý byl velice daleko. K mýmu překvapení to byla neznámá.


"A ty jsi kdo?? A co tady vlastně dělám já??" dívala sem se na ní a šla trochu blíž.
"Já patřím mezi Astracha-dim-Borgir a mé jméno je Lamian . A tebe sem přinesli Ka-assil-Mar. Bezejmenní. Chápeš?? A neboj se, tady si odpočineš od okolního světa a zpátky se vrátíš s klidnější myslí."

Nechápala jsem. Nikdy jsem neměla tušení o tom, co tu je. A nikdy jsem o Astracha-dim-Borgir ani o Ka-assil-Mar neslyšela. Co to vůbec je a co to ten zvláštní název znamená??

"Pojď, vezmu tě mezi ostatní." a mírně se usmála.
"Ale nejdřív tě musím řádně připravit a obléci, aby tvé prostě šaty neurazily."

Tohle mě dorazilo. Aby mé prosté šaty neurazily?? Do čeho mě chce proboha navlíct?! Vzala mě za ruku a trochu mě táhla směrem k nějakým dveřím. Ocitly jsme se v té místnosti, ve které sem předtim spala. Lamian se začala přehrabovat v šatníku a hledala pro mě nějaké vhodné šaty. Jedny mi podala a já se do nich navlékla.


Hororvý dům už není hororový

10. října 2008 v 22:34 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Nik se otočil. Podíval se na mě. Byl překvapený. Díval se na mě jako na někoho, koho v životě neviděl. Až pak mi došlo, že jsem vlastně úplně jiná od té doby, co zmizeli.

"Stirfy?" řekl
"Ano, lásko, jsem to já" řekla jsem a rozběhla jsem se za ním
"Nezapomněla jsi"
"Jak bych jen mohla"
"Už tě nikdy nenechám samotnou, přísahám" políbil mě na čelo. Pak se na mě usmál. Byla jsem šťastná jako nikdy před tím.. Alex měl pravdu, tohle překvapení se mi opravdu líbilo... Bylo nejúžasnější jaké jsem kdy zažila.

Podívala jsem se směrem k místu, odkud jsem před chvilkou odběhla. Alex už tam nebyl. Chtěla jsem mu ještě poděkovat, ale asi měl naspěch. Znovu jsem se obrátila k Nikovi. Pevně jsem se k němu přitiskla a nic jsem neříkala... Nechtěla jsem, aby ta chvíle skončila. Najednou se ozval z lesa nějaký zvuk. Otočila jsem se a čekala, co z toho vzejde. K mému překvapení odtamtud vyběhla Lila s Alexem na zádech.

"Je tvoje, Strify. Viděl jsem, že se ti na ní lítání líbilo"
"Líbilo, ale už jsem dostala to, co jsem si nejvíc přála. Víc opravdu žádat nemohu. Děkuji Alexi"
"Lila je tvoje, to je mé poslední slovo"

Seskočil dolů, usmál se na nás, rozloučil se a pak už nepřišel. Ale přišel za náma jiný upír, hnědovlasý, tmavooký. Chtěl mluvit s Nikem. A já jsem šla za Äuby. Obejmula jsem ji. A ona mi pak začala vyprávět, co se stalo....


Cesta pokračuje...

8. října 2008 v 21:45 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Následující události mě ale měly vyvést z této domněnky. Přestávalo mě bavit dělat někomu krýt záda, natož mu dělat chůvu. Trvalo snad celou věčnost než Bresina velice efektivně přistála. Jako by to uměla odjakživa. Po chvíli na zem dosedl i náš "host". V očích se mu zračily obavy. Nejspíš si myslel, že si Bresina zase namlátí.
Pozvolna kráčel k , s tím oním výrazem… Naposledy jsem něco podobného viděla na Lexově tváři… Moment! Náhle mi došlo úplne všechno. V tu chvíli ale už Andrew držel Bresinu v náručí a líbal ji. Moje svědomí mi nedalo a vydala jsem se k nim. Nebudu jim bránit, ale až po tom, co si něco vyjasním s panem Tajemným.
Chtěla jsem na sebe nenápadně upozornit, ale než jsem to stačila udělat, zaskřípal mi písek pod nohama. Bresina se s provinilým výrazem vytrhla z Andrewova objetí. Pak zmizela v jeskyni.
Chystal se vyrazit za , ale jsem ho zadržela. "Na moment," vysvětlila jsem mu. "Co potřebuješ?" zeptal se s netrpělivě a podupával při tom nohou. Ani nevím, co mě rozčílilo víc, jestli jeho nedočkavost, nebo fakt, že mi tykal… "To je zajímavé," pronesla jsem jedovatě, "odkypak si tykáme?" "Omlouvám se," řekl zkroušeně. "Ano, máte pavdu, POŘÁD se omlouváte!" neodpustila jsem si ironické rýpnutí. "Asi mi teď chcete říct, abych ji nechal na pokoji," tvářil se ještě hůř než předtím..
"Chci vám říct, že mi nevadí váš zájem o ni." Viditelně pookřál, ale to jsem neměla v úmyslu. "Má před svatbou," pokračovala jsem. "Takže bez šance?" úsmev mu na rtech viditelně pohasl. "Ne tak docela. Jejího nastávajícího nemám zrovna v lásce, takže budu spíš podporovat vaši snahu, než jeho… Ale dávejte si na mě pozor. Zkřivíte jediný vlásek a vás bez váhání probodnu a vystavím si vaši hlavu jako trofej." Trochu se zamyslel… "S tím souhlasím. Můžu už jít za ?" zeptal se váhavě. "Jděte. Ale dávejte si pozor na své chování. Budu si vás hlídat. Velice dobře hlídat!" dokončila jsem.
Bresina už stála před jeskyní. Doufala jsem, že neslyšela náš rozhovor. Nerada někomu vyhrožuji, ale když to musí být… Nebyla jsem si však jistá, jak by si to vyložila. "Vyrazíme?" zeptala se potichu. Kývla jsem a raději nasedla na Rashidu. Cesta pokačuje…

Tajemný "host" se vrací

8. října 2008 v 21:44 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Vyšla jsem směrem, kde jsem tušila něco jiného než jen písek. Pak jsem se zarazila. Otočila jsem se a málem vrazila do Bresiny! Ale její podoba mě žně zarazila. Úplne změnila podobu, ledově modré oči, černá křídla a nápadně delší zuby. Proti své vůli jsem zaječela. Bresina se vrhla ke mně a zacpala mi pusu. "Pssst, někdo tu je!" sykla a zahalila mě do svého pláště. Přemýšlela jsem, jestli se úplne nezbláznila, vzhledem k jejímu vzhledu. Rashida se splašila a chystala se utéct. Bresina ji kouzlem přivázala ke stromu, ale to už ranní host stál skoro u nás. Konečně jsem si ho mohla pořádně prohlédnout.
Seskočil z koně a kápě mu spadla. Zahlédla jsem i cíp černých křídel bez peří. Očekávala jsem nějakou obludu, ale vypadal jako úplne normální temný elf. To ovšem nijak nezmírnilo moji zlost. Vytáhla jsem dýku, protože meč mi předtím spadl. Bresina zareagovala stejně a v ruce držela malý meč. Elf sklopil hlavu a klekl si před nás. "Odpusťte," vydechl. Měla jsem chuť ho v chvíli probodnout. Bresina asi vytušila, co se mi honí hlavou a zadržela mě. Alespoň jsem mu naznačila, že nemám v úmyslu mu odpouštět. Bresy ho však požádala o pomoc. Hned se zaradoval a málem se mohl přetrhnout.
Z údivu jsem nevyšla ani potom, protože Bresina zamířila do jeskyně s tím, že je unavená a chce si lehnout. Nečekaný host, který se ještě ani neráčil představit, ji hned ochotně následoval. Nezbylo mi než je následovat. Konečně jsem se dozvěděla, že náš "milý" společník se jmenuje Andrew.
Náhle, jakoby kouzlem, mi začla těžknout čka. Svezla jsem se pod deku. Doufala jsem, že Bresina není takový blázen, aby také usnula. Svět kolem mě se halil do mlžného oparu a zvuky zněly jako pod vodou. Tohle ne, pomyslela jsem si. Vší silou jsem se snažila zůstat vzhůru a poslouchala tlumený hovor. Bresina řešila s Andrewem jeho příchod. Nepřestával se omlouvat. Už jsem si myslela, že se přece jen oddám spánku, když jsem zaslechla něco jako "Pojďme se proletět." A Bresy SOUHLASILA! Nechápala jsem vůbec nic. Bylo mi jasné, že moje otupělost vůbec není náhoda. Pořád mu jde o ten medailon… Setřásla jsem ze sebe poslední zbytky spánku. Vyšla jsem před jeskyni. Byla už skoro tma. Andrewa jsem nikde neviděla, ale Bresina se vznášela pár metrů nad zemí. Pak s náhle něco trhlo a ona padala. Nestihla jsem ji zadržet. S velkou ránou tvrdě dopadla na zem. Chtěla jsem se k rozběhnout, ale to už vstávala a kulhala k nejbližšímu stromu. Velký kus skály mi poskytoval bezpeč úkryt. Doufala jsem, že se moc nezranila, nestihla jsem však ani vyrazit, neboť na zemi hladce přistál Andrew. "Zkus to znovu," prohlásil směrem k Bresině. Vůbec se mi nelíbil ten jeho pohled, ani způsob, jakým ji chytil za ruku. Byla by mi snad milejší nějaká zášť, nebo něco takového, ale tohle… Musím přestat fantazírovat, zlobila jsem se sama na sebe. Přece mu jde jen o ten medailon…

Dlouhá cesta...

8. října 2008 v 17:35 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
"Opravdu nemůžu vědět, kam to vlastně jedeme?" zakřičela jsem na toho upírá, když jsme vzlétli
"Ne, jinak by to nebylo překvapení. Ale určitě se ti bude líbit" řekl a usmál se na mě. V tu chvíli mi přišlo, jako bych ho odněkud znala. Ovšem nemohla jsem si vůbec vzpomenout odkud by to mohlo být a tak jsem nad tím víc nepřemýšlela. Užívala jsem si tu svobodu a volnost letu, Lila uměla výborně létat, mrštně se vyhýbala všem překážkám. Nikdy jsem neletěla na tak výborném letci. Cesta byla dlouhá, opravdu dlouhá. A když si s nikým nepovídáte, je to ještě delší. Přišlo mi, jako bychom letěli nejmíň den. Ale Alex, jak se mi poté ten upír představil, říkal, že jsme letěli necelé dvě hodiny. Lila potom odletěla i se zbylými dvěma draky někam na druhou stranu.

"Alexi, prosím, kam to jdeme?" vyloudila jsem ze sebe krátký úsměv
"Nebylo by to překvapení"
"Začínáš mě děsit, víš to?"
"Strify. Musíš mi věřit. Já ti vážně nechci nic udělat!"
"Já vím, ale stejně. Jsi takový tajemný"
"Neříkej, že ti nikdy nikdo neudělal žádné překvapení. Vždyť to se nesmí prozradit"
"Když já... Nevěřím tomu, že by se mi ještě něco mohlo líbit." povzdechla jsem si
"Proč?" podíval se nechápavě
"Protože... Vždyť je to vlastně jedno" řekla jsem a v očích mě začaly pálit slzy
"Jak myslíš. Ale neříkej nic dopředu, abys pak nebyla víc překvapená, než je zdrávo"

Šli jsme, tedy spíše jsme se prodírali lesem, asi deset minut. Potom jsme zastavili.

"Pojď za mnou a nikoho se neboj. Nikdo ti nic neudělá, neboj se" řekl "NIKDO" zdůraznil nakonec. Přikývla jsem, i když jsem byla plná strachu a napětí. Nevěřila jsem tomu, že by mě mohlo něco udělat šťastnou. Teď už ne... Prošli jsme keřem a vyšli jsme někde do tábora. Znejistěla jsem, hodně jsem znejistěla. Podívala jsem se na Alexe. Měl na tváři úsměv. Díval se před sebe a občas někoho pozdravil. Byli jsme v tábořišti upírů. Nebo jsem si to aspoň myslela. Všude kolem se míhaly vysoké, pohledné tmavovlásky v černých nebo rudých šatech. U jednoho stanu, nejspíš velitele celého tábora, stála skupinka upírů popíjejících krev z broušených sklenic. Cestou se Alex zastavil s jedním černovlasým klukem a pak už neřekl ani slovo. Bylo na něm vidět, že čeká, jak zareaguju na to, co mi chce ukázat.

Podívala jsem se na něj. Odhrnul větve nějakého keře a kývnul hlavou, abych ho prošla. Vyšla jsem na nějakou louku, spíš možná mýtinu. A pak jsem se podívala před sebe. A myslela jsem, že umřu štěstím, radostí.

"Niku!? Äuby?!" zakřičela jsem a s očima plnýma slz jsem se rozběhla za nimi...


Nikdo

8. října 2008 v 16:33 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Poslední dobou sem uvažovala jaký to je bejt "nikým". A dostalo se mi na to překvapující odpovědi. Stalo se to takhle:

Procházela jsem se v okolí Lasanitu a jen tak si broukala mou oblíbenou písničku. Zase jedno jsem pocítila Pach krve. Nejni to zas tak dlouho, co je Túrion poloviční. Musí to bejt děsný, náležet k oběma nemrtvým rasám. Ale je silnější než obě rasy a myslim, že toho bude moct využívat v boji proti těm nebo oněm. Prostě sem se procházela a pociťovala ten pach. A za sebou sem uslyšela tichý hlas:

"Dnes jsem špinavý, chtěl bych být krásný...Vím, že zítra budu zase špína..... Bojte se bezejmenných, chtějí mít jména.....Jsme mrtví, víme, že jsme navždy špinaví. Včera jsem byl špinavý, chtěl jsem být krásným... Vím, že budu navždy špínou... Jsme bezejmenní... chceme mít jména.....Jsme mrtví, ale víme, kdo jsme....."

Prudce sem se otočila. Nikde nikdo. Ten hlas se mi asi jenom zdál..... Tak sem zas pokojně vykročila dál, ale zase ten hlas:

"Dnes jsem špinavý, chtěl bych být krásný...Vím, že zítra budu zase špína..... Bojte se bezejmenných, chtějí mít jména.....Jsme mrtví, víme, že jsme navždy špinaví. Včera jsem byl špinavý, chtěl jsem být krásným... Vím, že budu navždy špínou... Jsme bezejmenní... chceme mít jména.....Jsme mrtví, ale víme, kdo jsme....."

Tentokrát sem to už nevydržela se neozvat:
"Je tu někdo? Haló!"
Z houští se začlo cosi podivnýho drát ven. Mrklo to na mě a narovnalo se to. Bylo to o něco nižší než já a mělo to odporný kalný oči. Zpočátku sem zaslechla jen chrčení, ale potom už to bylo víceméně srozumitelný:
"..........chtělas vědět.....tak tady sem....kdo jsem??...... ne .... Pojď ...mnou.... uvidíš..... neboj..... nejsme...."
"Jací nejste?? Kdo vůbec jsi??" vyhrkla sem tak rychle, bez rozmyslu.
"Nejsme zlí.....neboj se.... a já sem... Nikdo."
Tak to sem taknějak tam, kde sem byla. Mam to těžký. Jít či nejít??? Asi nenápadně jít.
"A proč bych ti měla důvěřovat??"
"Vím, kdo jsi..... živel.....máš....všechno... tak...zkus....důvěřovat...pojď......mnou..."
Tak to je dobrý Pár na pohled nepodstatných informací. Ale to mi rozhodování nijak neulehčilo. Netušim, proč s nim chci jít a spatřit, co mi chce ukázat... třeba je to ale něco na způsob lěčky.... ale za to už si budu moct sama.
"Dobře, jdu s tebou. Ale jak si všimnu jakéhokoli náznaku něčeho, co zviklá mou důvěru, zmizím tak rychle, že si to nedokážeš představit."
"Jak myslíš.....je...rozhodnutí..."
Jako vítr sem se za nim vydala a to cosi z mně neznámého důvodu vědělo, že za ním jdu, respektive letím. Jestli pro to má nějakej zvláštní smysl nebo co.... Prodíral se jakýmsi roštím, já jen lehce proplouvala, když mě náhle ovanul příšernej puch. V hlavě sem si sesumírovala takovou modlitbičku. Kéž by zhynul ten nehynoucí puch. Bylo to hrozný, ale to co sem viděla, mě "odzbrojilo" úplně. Byla tam spousta takovýh zvláštních lidí, ani newim, jestli se tomu lidi řikat lidi dá. Jenom sem sledovala ze svých výšin, co se děje pode mnou. Všichni měli stejně kalný oči jako ten, co mě sem přived. Bylo slyšet zas jen takový to chrčení. Až po chvíli vyvstanul mezi všim tim zmatkem jeden silnej hlas.
"Víme, že tu jsi. Zjev se nám, duše větru. Chceme tě spatřit, my, jenž jsme bezejmenní, my, jenž jsme kdysi měli jméno. Ukaž se nám, ať víme, že skutečně existuješ."
Ani newim proč, ale ze zvláštního pohnutí sem slétla na zem a ukázala jim svou elfí tvář. Okolo mě to zašustilo a všichni utvořili kolem mě kruh. Pak vystoupil ten jasnohlasej, kterej nechrčel, bylo mu krásně rozumět.
"Jsi tu, jak bylo řečeno před dobou, kdy nebylo jasno, jaké rasy budeš. A my to pamatujeme, protože my jsme mrtví už řadu let a nikdo už nepamatuje nás, dokud jsme byli živí."
"Jak víte, co jsem zač a jak to myslíš, že jste mrtví??"
"Bylo to předem dáno a myslím to tak, jak to říkám. Nic víc nic míň."
Tak to mě zaskočilo. Z toho smadu se mi udělalo tak špatně, že sem na nějakou tu chvilku omdlela....