Prosinec 2008

Dlouhá doba mlčení

21. prosince 2008 v 17:15 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
I já se po dlouhé době promlouvám... Dorazila jsem do Lasanitu těsně před tím, než se všichni probudili...

Procházela jsem chodbou a z kuchyně vycházel šramot. V tomto mrtvém městě to znělo jako vysvobození ze zatracení. Našlapovala jsem co nejtišeji, i když ani nevím proč. Po pár opatrných krůčcích jsem nahlédla do kuchyně, kde zády ke mně seděl Richard. Vstoupila jsem, a i to zavrzání dveří způsobilo, že sebou škubnul a ve tváři měl utrápený výraz. Byl bledý, téměř jako upír. Chtěl se zvednout, ale byl doopravdy unaven.
"Jen seď..." nebyla jsem schopna říct nic jiného.
Jeho pohled mluvil za vše. Bylo očividné, že by byl radši, kdybych zůstala v 'bezpečí' na Al - tsahiru... Ale já tam nemohla zůstat... ne po tom, co mi napsal v dopise. Dost mě to tehdy vystrašilo, takže by moje rozhodnutí mělo být pochopitelné. Ale dost už těmto nejspíš zbytečným slovům. Nic není tak podstatné jako to, že jsem tady, v Lasanitu a všichni jsou zdá se v pořádku.
"Štěstí co se ve mně rozlévá z tvojí přítomnosti je nepopsatelné..." zašeptal Richard...
Došla jsem až k němu a schoulila se mu do náručí. Tak moc mi chyběl jeho dotyk...
"Všechno bude v pořádku... a když ne, na čem potom bude záležet??"
"To netuším...moc jsi mi chyběla... vážně jsem rád, že jsi tu.. i když jsem tě prosil aby ses nevracela... Nemáš moc v povaze někoho poslouchat viď?? usmál se na mě.
"To ne no... tak po těch letech v divočině by ses taky řídil jen sám sebou a zákonem džungle, ničím jiným..." oplatila jsem mu úsměv.
Seděli jsme tam k sobě přitulení nevím jak dlouho... ale pak, někdy chvíli před svítáním, se začaly ozývat kroky v obýváku. Oba jsme se vymrštili jako pružina a utíkali se mrknout, co se děje. To se ostatní probouzeli z toho vyčarovaného spánku. Protahovali se mručeli. Začali se rozhlížet, až po nějaký chvilce si mě všimli. A to teprv začalo vítání jak se patří. Musela jsem vysvětlit, kam sem se tak najednou ztratila. To bylo na dlouho. Na ulicích se znovu začal rozléhat křik a lomoz, pro mě to byla téměř rajská hudba. Pak se začal ozývat trochu jiný křik. Zdál se mi být vyplašený. Rozběhla jsem se ven, ostatní zanechávajíc za sebou a okamžitě jsem se dostala na hradby. Proti Lasanitu se hnalo vojsko skřetů. Na nic jsem nehodlala čekat a v mžiku jsem byla zpátku v našem domě a volala jsem:
"Skřeti! Skřeti! Připravte si zbraně!"

Konec nebo začátek?

16. prosince 2008 v 12:51 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Je to už nějaká doba, co jsem se neozvala, přiznávám... Ale potřebovala jsem přemýšlet a poslední, co jsem v té době potřebovala, bylo někam o sobě něco psát... A teď jen tak letmo přiblížím to, co se za tu dobu událo...

Nikolas zůstal s tou sestrou Kraily, už radši ani nevím, jak se jmenuje... Nikdy na něj nezapomenu, dost mi ublížil, ale stejně mu to přeju, chci, aby byl šťastný... (I když bych mu nejradši nakopala prdel, jak mi radila mamkaScerr...tohle jsem kdyby něco vůbec nepsala! xD)

Theon... Ten se zamiloval do nějaké elfky, když byl na studiích, takže se odsud odstěhoval... Jen ať je šťastný, on si to zaslouží.. Strašně moc mi pomohl, se vším...

Zack, ten pořád žije s Leonem... I když teďka tam ani jeden z nich moc není, protože mají hodně práce...

No a já? Já jsem si koupila nový domeček, je daleko od Lasanitu, už není nic, co by mi cokoliv z mé minulosti připomínalo... Mám tu spoustu přátel, většina z nich jsou upíři.. Možná, že se teď ptáte já a upíři? Ale ano, opravdu... Všichni ten věčný boj kvůli mé krvi vzdali, protože to stejně bylo zbytečné...Je mi tady dobře, Zack za mnou jezdí, když má občas čas, i když ho moc nemá, abych pravdu řekla... Od té doby, co je mezi mnou a Nikem konec, tak jsem neviděla ani Moly, ani Äuby, dokonce ani Alissu... Vůbec mi to ale nevadí, teď mám kolem sebe lidi, kteří jsou lepší než byly ony. Snad to moje štěstí dřímá někde tady...

Přeji hezčí zítřky, vaše Strify...