Leden 2009

Dohra v pokoji

23. ledna 2009 v 22:04 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Rány padají jako krupobití. Znovu a znovu s neuvěřitelnou silou. Zatmělo se mi před očima a podlamují se mi nohy... Poznávám tu horkou a lepkavou tekutinu. Kruci. Celé tělo mi pulzuje bolestí. Sotva stojím, noha tak strašně bolí... Jeho zbraň mi škrtla i o břicho. Jako polibek smrti vrážím do příšery svůj meč, jenž prochází skrz.
"Pokud někod zemře, budeme to my oba." zakašlal s ústy plnými krve.
"Já to nehodlám vzdát." cedím skrz zaťaté zuby.
Skřet i já naráz vyrváváme své zbraně z ran, jenž způsobily. Další krupobití. Křeče ve svalech, mdlé pohyby. A pak se mi skřetův meč vnořil do ramene. Slyším sama sebe křičet. Svět se zatočil. Umřeš tu. Ne sakra, neumřu! Skřet padá k zemi, ani nevím, jak se mi podařilo ho zasáhnout a tím i zabít. Ale můj meč měl zabodnut v prsou. Opřela jsem se o stěnu a svezla se k zemi. Síly mě opouštějí. Už odtud neodejdeš. Jsi bezbranná jako děcko. Znovu. Tentokrát tě nikdo nezachrání, protože nikoho nezavoláš. Ne a ne a ne. Dole bylo slyšet hluk a něčí hlasy. Ale já nezavolám, nedokážu to. Jsem prázdná a život ze mě pozvolna uniká s krví z neošetřených ran. Tvoje poslední hodinka. Asi má ten zpropadenej hlas někde uvnitř mě pravdu. Propadám se do světa soumraku. Nic nevidím... Nemám žádně rány, necítím bolest ani únavu. V tom šeru není vidět pořádně ani na tu cestičku přede mnou. Není kam jít. Přiznej si to, selhala jsi. Nechala ses zabít! Je to všechno tvoje vina. Znovu nad sebou ztrácím kontrolu a upadám do naprosté temnoty, ze které vystupují moje noční můry, myšlenky, které nemohu skrýt. A nemohu skrýt ani svůj strach. Kde to jsem?? Toto je jistě předpeklí. Šlapu po něčem, opatrně se shýbám a nahmatávám... vychládající tělo. Jsou všude okolo, je to tu jako na bitevním poli. Takhle za chvilku skončíš. jako hromada masa, kterou budou ožírat supi. Lákavá představa. Prodírám se přes ty hromady padlých, před kterými není úniku. Dusot kopyt pekelných koní. Už zdálky jsou vidět jejich plamenné oči a oheň šlehající z jejich nozder. Jak se tady může octnou něco živoucího, tady, kde je jen smrt a zmar??
"Povstaňte, mé legie mrtvých! Nechť pokoříme svět, jenž ovládají živí! Pojďte, vy zatracení! Vrazi a jiná havěti! Následujte svého nemrtvého pána!"
K mému zděšení se všichni ti mrtví začali pomalu a ztuhle zvedat. Tak odporné. Toto musí být peklo. Ani to předpeklí nemůže dosáhnout takové odpornosti. Přede mnou se znenadání objevila dívenka s prázdnýma očima.
"Hej ty, ďáblova sestřičko!" křikla jsem na ni.
Pomalu se otočila a úkosem na mne pohlédla, měříc si mou tělesnou schránku.
"Ty nepatříš mezi zatracené. Co tu chceš?" štěkla.
"Nemám tušení."
"Žiješ osamělý život, kde ti nikdo nerozumí. Ale nevzdávej to."
Načež mě popadla za ruku a znovu se se mnou zatočil svět. Tentokrát jsem s tou dívkou stanula v obrovském sále plném sloupoví a dveří v prostoru. Do jedněch mě vztáhla, odkud mě dostala někam stranou ke kamennému stolu. Donutila mě si lehnout a s přimhouřenýma očima zašeptala:
"Neboj, to nebude bolet ani trošičku."
Strnula jsem a ona mi čímsi zakryla oči. Nejdřív jsem necítila nic, ale pak... Chtěla jsem vyskočit. Byla jsem znovu samá krev, rameno krvácelo i to ostatní. Znovu jsem slyšela, jak křičím. Něčí silné ruce mě uchopily do náruče a něčí hlas zašeptal:
"Ššš, bude to dobré. Neboj se..."
Přestaň skučet. Snažila jsem se umlčet sebe i ten vnitří hlas. Probrala jsem se zpět u té dívenky. Cosi chladného bylo za jejím úsměvem.
"Jsi z dokonalého světa, který mě dnes vykopl... Dnes... Dnes abych utekla."
Pilulka, co by tě otupila... Co by tě udělala hlupáčkem... Co by tě udělala někým jiným... Ale nic z tohoto světa tě neochrání před tebou samotnou...
Pořád jsem ležela na tom stole a cítila jsem, jak na mě zírá. Před očima mi probleskovala ta dívka a realita. Můj Bože... Je to sen nebo vzpomínka??
"Pošli mě zpět, prosím tě o to..."
Rychle mi zakryla rukou oči a já se ocitla uprostřed toho zmatku, který jsem vnímala jen zpola... Pomalu jsem přestávala vnímat, hlasy okolo mě se měnily v změť nerozeznatelných zvuků. Pořád mě kdosi držel v náručí, ale nepoznávala jsem ho. Nepoznávala jsem naprosto nic... Na otevření očí jsem neměla dostatek síly... Cítila jsem slzy ve své tváři...

To zlé teď začíná

18. ledna 2009 v 18:51 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Stála sem na místě jak přibitá. Nedokázala jsem se pohnout. I Michael a Stefan se ted zadívali do dálky. Stefan ztuhl stejně jako já. Jen Michael v tu chvíli měl dost rozumu. ,,Rychle dovnitř! Ted musíme varovat lidi!"
Myšlenka na lid, který neví o nebezpečí, které se sem blíží mě probudila jako studená voda. Rychle jsem vběhla dovnitř. Proběhla jsem domem jako vichřice. Cestou jsem schodila nejednu starou vázu, ale ignorovala jsem rachod rozbíjených střepů. Běžela jsem ven. Každému na potkání jsem říkala o skřetech, at se slabí schovají, schopní se vyzbrojí a chrání slabé. Ale hlavně at to dělají tiše! O té větší hrozbě jsem jim nic neříkala. Nemělo smysl vzbuzovat momentálně ještě větší paniku než panovala. Čas od času jsem potkala i Michaela, Stefana a Eldara, jak pobíhají mezi lidmi. Rachot za hradbami napovídal že už jsou blízko. Všichni se pomalu poschovávali do tmavých koutů. Spolu s Michaelem a Stefanem jsem běžela zpět do našeho domu pro zbraně. Eldar měl svůj meč a hůl pohotově u sebe.
Doběhla jsem k sobě do pokoje. Zbýval jim sotva kilometr k hradbám. Bleskově jsem na sebe hodila opasek s mečem a dýkou a plášt.

Opět jsem pohlédla ven. Sotva sto metrů k hradbám. Rozběhla jsem se zase ven. Slyšela jsem rozrazit bránu. Jsou tady. Pak byl slyšet jen dupot skřetů. Stále byli přesvědčeni že spíme. Křik. Lasanit už zaútočil. Konečně jsem dorazila do vstupní síně a vyběhla jsem ze dveří. Tam jsem se zastavila.
Stála uprostřed, zřejmě ještě zaskočená. Vysoká a rozhněvaná. Podařilo se nám Krailu.
,,To jsi zžejmě nečekala že?" křikla jsem na ní.
Ted mě zpozorovala. Hleděla jsem na ní s předstíraným klidem. Ona však rozrušení nedokázala zapřít. ,,Měli jste spát!" vykřikla naštvaně
,,Existuje spousta protikouzel a tohle bylo jedno z těch nejjednodušejších." odpověděla jsem.
Zlostně proti mě vyslala kouzlo, já ho však lehce odklonila, takže neškodně narazilo do zdi. ,,Neměla bys útočit ve vzteku" řekla jsem a pomalu jsem scházela ze schodů ,,To bys ale už měla vědět."
Opět proti mě poslala kouzlo. Sice opět vzteklé, ale o to silnější. Bylo těžkého odklonit, ale nakonec s hlasitým PRÁSK udeřil do země přede mnou. Dlažební kameny byly rozdrcené na prášek. Hbitě jsem proti ní poslala další kouzlo, tomu se však vyhla. Obě jsme vytáhli meče a bojovali s meči i kouzly. Ani jedna ovšem nevedla nad druhou. Ovšem všude kolem nás byly známky po odkoněných kouzlech a její skřeti prohrávali. I když ne velkou, měli jsme přesilu. Kraila si to zřejmě uvědomila, protože po mě vztekle švihla mečem, který jsem nestihla vykrýt, udělala mi zářez do ruky a nasupeně zavelela na ústup.
Ještě se ohlédla a křikla na mě: ,,Ještě se uvidíme!"
,,Zklamalo by mě kdyby ne!" odpověděla jsem ironicky a vyčerpaně jsem si přidržovala ránu prsty.
,,Jsi v pořádku?" přišel ke mě Michael.
,,Jo, ale s timhle nemůžu léčit." ukázala jsem na ruku. To už u mě byl Eldar. Přidržel mi ruku nad ránou a zamumlal zaklínadlo. Rána mi v tu ránu srostla a zůstala tam jizva. Eldar znovu zvedl ruku aby mi jí vyhladil, ale já ho zarazila ,,Ne, šetři síli. Je tady dost jiných, keří potřebují ošetřit ránu."
,,Ale když jí nevyhladím ted tak už nikdy."
,,No to mě nezabije. Je to jen estetická vada na ruce." a šla jsem k nejbližšímu zraněnému.
Asi po třech hodinách byli už nebylo koho léčit. Dost jich bylo i mrtvích. S Eldarem jsme přišla do pokoje, kde rozmlouvali Michael se Stefanem a Lexem. Lex zrovna říkal ,,Kraila udělala chybu, že jich s sebou vzala tak málo. Vyhráli jsme."
,,Vyhráli jsme jen jednu bitvu." řekla jsme a sedla jsme si do křesla ,,Ano, Kraila udělala chybu, ale příště už jí nezopakuje."
Slovo si ted vzal Eldar ,,Ne to nezopakuje. Ted je naštvaná a zaútočí tvrdě. To zlé začíná až ted."

Napadení

15. ledna 2009 v 18:11 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Všichni v místnosti zkoprněli. Skřeti teď opravdu nebyli zapotřebí. Ale horší by to bylo, kdyby všichni ještě spali....

"Vážně se blíží skřeti??" protáhle se a jako by zavrněl Túrion.
"Myslíš, že bych planě vyváděla?!" opáčila jsem.
"Klídek, jenom sem se zeptal. Nemusíš okamžitě vystartovat jako..."

Neměl šanci to doříct, protože i on uslyšel hlomoz a křik skřetů. Ale slyšel i něco jiného. Něco... při čem se nejdřív přikrčim, pak napnul jako struna a nakonec vydal zvuk podobný zavrčení. Pravděpodobně zaslechl něco, co ho vyloženě podráždilo. Zavrčel znovu a pomalu se začal měnit v lykano-upíra. Okamžitě ztmavnul, skrčil se a 'vyskočil' do zahrady, odkud utíkal někam k hradbám, je dost možný, že se šel přesvědčit, jestli slyšela větřil správně. Zanechal nás trochu udivené v pokoji a já stejně tak i zbytek rodiny jsme šli pro zbraně. Nemá cenu čekat. Nač taky? Stejnak se s nimi budeme muset dřív nebo později setkat. Náš osud je přesně takový, jako ho Přadleny utvořily, tak co záleží na strachu a podobných pocitech? Cítím se trochu provinile, když si uvědomuji, že sama sem docela nezodpovědný mladý kvítko a přitom tu kážu a čertv ví jakejch věcech. Tohle se musí změnit. Už nejsem malý dítě, abych byla vzpurná a nezodpovědná. Kam se poděla má zodpovědnost z let, které jsem strávila v džungli? Najednou pociťuji bolest, vinu. Vinu za všechno. Nevím proč, vždyť za tyhle věci já nemůžu. Ale co když jo?? Co bych dělala potom?? Radši nemyslet. Otřásla jsem se jako při zimnici. Jsem ve svém pokoji... Kde mám zbroj? Meč?? Kam jsem to všechno dala... Proč musim bejt takovej bordelář?? Ksakru... tady to neni.. tady taky ne.. tak kam sem to mohla dát? Za zády se mi něco šustlo... Otáčím se a okamžitě se vrhám k zemi. Jinak bych přišla o tu svou děravou hlavu.. Co to je... Snažím se zaostřit, ale moc mi to nejde.. Že by nějakej stínovej mág? Ne, tohle ne... Má to meč jakej mívaj skřeti, je to nějaký velký... Asi skřet.. ale neměla bych se tu tak válet.. Okamžitě uhýbám další ráně a dělám si kolem sebe ohnivou stěnu. Prozatím jsem v bezpečí. Prohlížím si opatrně soupeře a odhaduju jeho síly stejně jako si měří on mě. Kde je ta zbroj.. Aha... Támhle. Musim se nějak dostat za skřeta. Budu muset využít svoje vzdušné já. Mou Nathaniel. Ke zbroji sem se dostala a svým zmizením jsem skřeta nebo co to je zmátla. Ještě meč. Ten ale nikde nevidím. Tak ještě budu hledat zbraň. Co sem to za bojovnici, když ani nemůže najít výstroj?? Doufám, že to nikdo nevidí. Já si poletuju po pokoji a hledám svůj meč. Nejradši bych si nafackovala... Tady je! Díkybohu. Už jsem si myslela, že svého 'miláčka' nenajdu. Teď už jsem 'plnohodnotný' člověk. Můžu se dát do boje. Slétla jsem a napůl se ukázala.
"Jsi připraven k boji?" zeptala sem se, ani netuším proč.
V odpověď jsem dostala vzteklé vrčení a nakonec sem tomu huhlání porozuměla:
".......... jistěže... ale ty odtud neodejdeš živá."
"To si jen myslíš, příšero. Z každýho souboje sem vyvázla živá, pokud si nevšim. Nebo nevšimla?? Nejde to poznat" rejpla sem si maličko.
Zjevně ho (nebo ji?) to podráždilo. Ale odpověď jsem nedostala. Jen se po mně ohnal (a?) tim svým pádlem a já ránu zadržela svou vlastní zbraní. Docela nápor na moje Svaly. Učinila sem rozhodnutí, že jak budu moct, koupim se sekyru a bude. Nejlépe obouruční a dvoubřitou. Ale zpátky k boji. Odstrčila jsem tu bestii a ta narazila na stěnu. Zdálo se, jako by si to vyrazilo dech a snažilo se to znovu nadechnout. Jakmile to spozorovalo, že se napřahuju na úder, okamžtě to ožilo a já schytala zásah do ruky. Možná sem křičela, nevím, nepamutju si ta, jen sem cítila ten horký proud krve na mé již zraněné paži. Rozmáchla jsem se drhou rukou a uťala jsem mu ruku v zápěstí. Zaryčel. Tohle nešlo přeslechnout. Teď v nás obou hlodala bolest a nebylo jisto, kdo souboj na život a na smrt vyhraje.

V mých službách II.

2. ledna 2009 v 23:05 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Lokálem zaburácel smích, když jsem si teatrálně zamávala rukou před obličejem. Tanks se rozzlobeně podíval na smějící se lidi. Tentokrát byl jeho nenávistný pohled k ničemu, naopak, podnítil ještě bouřlivější výbuch smíchu.
"Tak to vidíš," povzdechl si směrem ke mně. Bylo vidět, že už nemá sílu se se mnou hádat. "Dřív by se mi nic takového nestalo," pronesl hluše .
Vstal mož až příliš prudce. Nejspíš se mu zamotala hlava a skončil by pod stolem, kdybych ho nepodepřela. Nemohla jsem si nevzpomenout na Lexe a píchlo mě u srdce. Měla bych být na Lasanitu a ne tady, blesklo mi hlavou. Tanks mezitím rezignoval a opřel se o mě. Přece jen, pomocník s rozbitou hlavou nebo zlomenou nohou by mi nebyl moc platný .
Došli jsme k němu domů. Chvíli jsem se jen zvědavě rozhlížela. Nevypadalo to tam tak hrozně, jako předtím u Andrewa. Tanks se s omluvným výrazem natáhl na pohovku. "Hej, co to provádíš?!" "Asmo, nezlob se, ale mně se chce hrozně spát. Můž mi třeba povědět pohádku," zamumlal a doopravdy usnul.
Jenom jsem nevěřícně zavrtěla hlavou. V jednom koutě jsem objevila kus papíru a v druhém pero. Naškrábala jsem rychlý vzkaz, kam přijít, až se milostivě vyspí. Pak jsem vypadla, a to doslova, protože se tam nedalo dýchat. Bezcílně jsem se potulovala městem. Po hodině mě napadlo, že bych se mohla stavit u Marbel. Mož někdo něco o Aretsovi
"Zdravím," řekla jsem směrem k barmance a dosedla na barovou židli. "A, to jste vy," usmála se na mě. "Tak už jste se našli s Andrewem?" "Ano, našli," oplatila jsem úsmev. "Ale hledám ještě někoho…" "Koho?" vyzvídala Marbel. "Pana Aretse. Představte si, že jsem s ním nestihla mluvit, když tu byl," pokoušela jsem se zamlčet celou pravdu a doufala, že Marbel o tom nic neví. "Ah, pan Arets je jako Tajemný hrad v Karpatech, že?" pokud věděla, že lžu, nedala to najevo. "Nemám tušení, kde by mohl být, ale někdo říkal, že odjel směrem k poušti." "Vy tu máte poušť?" ptala jsem se udiveně. "No ano, zřejmě jste ještě neměla příležitost prozkoumat celý ostrov. Rozládá se přímo na severu." "Pravda, jsem tu teprve krátce a ostrov je velký. Snad ho tam někde najdu. Díky za informaci," položila jsem na stůl drobné za pití, které Marbel ještě nestačila ani najít, a vypařila jsem se. Mohla jsem jen doufat, že Tanks už bude vzhůru.

V mých službách I.

2. ledna 2009 v 22:34 | Asma Bilqis |  Asma Bilqis
Zdravím vás, milí obyvatelé Lasanitu i Barsonu. Vzhledem k tomu, že od poslední zprávy uplynulo už hodně vody, musím se vám připomenout. Zatím víte jen, co se stalo s Bresinou (teď už Antoinette, ale se prozatím budu držet původního jména), ale ne se mnou a želbohu i Aretsem. Jen pro doplně, na Lasanit jsem se vrátila už před Vánoci, ale díky následným událostem jsem neměla čas vám o všem vyprávět. Takže:
Byla jsem rozzuřená. Snad ani ne tak na Bresinu, ale spíš na celou svoji situaci. Trčela jsem někde, kde jsem (podle svého názoru) vůbec neměla být, protože jsem se měla vrátit někam, kde mě právě teď potřebovali a místo toho chodila do kolečka a nadávala, protože někdo, kdo mě do tohohle zatáhl, si klidně zmizel po tom, co odevzdal to, co jsme potřebovali ke splně tohohle, někomu, kdo byl největší prevít pod sluncem. Pokud jste pochopili proud mých myšlenek, tak jste dobří.
Andrew se ani nesnažil zadržet můj hněv, byl totálně zdrcený. "Jak mi to mohla udělat?!" zaúpěl zoufale. "Bresina?" povytáhla jsem obočí. "Jednoduše, tohle je u normální. Měl byste si zvyknout." "Na tohle se zvyknout nedá," zavrtěl hlavou. "Zvyknout se na všechno. Navíc, ona tím nechce naznačit, že by vás neměla ráda, ale občas prostě chvíle, kdy nechce nikoho vidět, nikomu nic vysvětlovat, tak jednoduše zmizí." Občas to i zajímavé následky, napadlo mě, když jsem si vzpomněla na její útek do magického lesa. Andrew zřejmě nic z toho ještě nepochopil.
Zvedla jsem se ze země. Andrew zaregistroval pohyb vedle sebe. "A kam ksakru jdete zase vy?!" zaklel. "Jdu sehnat někoho, kdo mi pomůže najít Aretse a ten prokletý medailon. Vy laskavě počkejte tady a dejte se dohromady. Bresina bude potřebovat někoho, kdo se o ni postará, až se vrátí," prohlásila jsem tvrdě. Nepokoušel se mě zastavit.
se vydala hledat Tankse. Předpokládala jsem, že pokud nebude pod drnem, tak ho najdu v nějaké restauraci páté cenové třídy, aby se vzpamatoval z toho, co jsme mu s Bresinou provedly. Moje tušení a ženská logika mě samozřejmě nezklamaly. Seděl v první hospodě, k ž jsem mohla dojít po čichu.
"Tanksi?" zatřásla jsem s ním. Zvedl hlavu od půllitru nějakého levného alkoholu. "Ty?!" vytřeštil oči a couvl ke zdi. "Dál ode mě, čarodějnice." "Co šílíš?" vyjela jsem na něj. "Podívej se na mě. No ano, vidíš dobře!" Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, když na mě takhle ječel. Tvářil se, jako kdyby viděl ducha a hlas mu při každém slově přeskakoval vzdálenost minimálně dvou oktáv. Všechno jsi zničila, moji pověst, jmě a postavení. Veškerý respekt, veškerá autorita je taky v tahu! Kdo myslíš, že mi teď nějakou zakázku?! Leda cvok! Díky tobě a tvé povedené přítelkyni je ze mě tohle!!!" "Nekřič tady," zavrčela jsem. "Děláš ze sebe ještě většího ubožáka než jsi. Mimoto," na chvíli jsem se "dramaticky" odmlčela, "jsem ti přišla nabídnout práci. A můžu tě ujistit, že jsem zcela při smyslech." "Za kolik?" vyštěkl. Hodila jsem kožený ček na něco, co kdysi bývalo zřejmě stůl. "Záloha," okomentovala jsem to. Chvíli na mě jen nevěřícně zíral. "Beru. Co mám udělat?" "Pomůž mi získat zpátky ten medailon." "Kdy vyrazíme?" "Téměř
hned. Ovšem až potom, co vystřízlivíš a umyješ se."