Únor 2009

Zpráva...

19. února 2009 v 20:47 | Sia |  Strify Ghae (zrušeno)
Vážení obyvatelé Indestu, hlavně Lasanitu, je mou nemilou povinností oznámit vám, že Strify Ghae zemřela. Zemřela čestně a hrdě v boji s vlkodlaky. Měla vás všechny ráda a nikdy by o nikom z vás neřekla křivé slovo. Jejím jediným přáním bylo znovu vidět zvou matku, proto jsme se také chtěly v létě vypravit na cestu a pokusit se ji najít, ale už se tak nestane.

Moc mě to mrzí. Upřímnou soustrast, Scerr.

A ty, Strify, odpočívej v pokoji...

V kalendářích zářilo datum 13.3. Tenhle příběh se odehrával v jednom docela útulném, prostorném domě v Bornesu. Tenkrát se do rodiny Bloodyových, manželům Materymu a Vanesse, narodila malá, krásná dívenka, kterou pojmenovali Strify. Strify měla tři sourozence - jeden bratr zemřel hned po narození, druhý při boji a sestru zabil nějaký psychopat. Její schopností, hodně zajímavou - ale krásnou, bylo měnit barvu očí podle nálady. V sedmnáci si ji adoptovala Scerr Ghae, podle které si později nechala dát příjmení. Její láskou života byl Nicolas, se kterým byla zasnoubená, se kterým prožila hezké i nepěkné chvilky a který ji nakonec opustil. Za otce přijala přítele Scerr, Zacka, kterého měla stejně jako Scerr moc ráda. Po mnoha událostech se přidala do tábora k upírům, kde se stala čestnou upírkou a kde také naposled vydechla, při boji s likany. Její život byl těžký, ale prožila si i chvíle štěstí, díky její adoptivní matce, která jí dodala do života štěstí a kterou obdivovala a milovala.

A ještě jedna věc je jistá - se Strify zmizel z povrchu zemského rod Pána Stínů, neboť Strify byla poslední, kdo měl krev z tohoto rodu v žilách...

Loučím se, milý Lasanite. A Strify také.
Sia von Datte(věrná upírka a dobrá přítelkyně Strify)



Sen

12. února 2009 v 23:52 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë

Po tom, co jsem byla mimo, jsem se vzpamatovala až ve svojí posteli a nade mnou se skláněli Richard a Morwen. Byla jsem hodně unavená a trošku ještě vyděšená... Trošku jsem nadzvedla hlavu, abych líp viděla.
"Lež klidně, ať ti můžu ty rány zhojit..." zašeptal Richard a pokynul Morwen, aby mě přidržela.
"Co to?? Nikdo... nemohli jste mě slyšet. Teda asi."
"Tvůj křik nešlo přeslechnout. A pak bylo mr
azivé ticho. A tak se střídalo ticho a křik, že jsme se běželi podívat, co se děje. Dost jsi nás tím vším vyděsila."
"Ale Morwen, ty máš bystřejší smysly než my ostatní." povzdychnul si Richard.
"Neřešte to...."
"Ty nemluv a spi lásko, jsi vysílená, tak odpočívej..."
Rozhodla jsem se uposlechnout té rady a zavřela oči. Okamžitě jsem usnula, ale zdály se mi sny.

Stála jsem na překrásné louce. Až příliš krásné. Dostala jsem žízeň, a chtěla najít nějaký pramínek, nebo tak něco. Naštěstí kousíček odtud bylo jezírko, které bylo průzračně čisté. Napila jsem se a ještě jednou. Voda byla nádherně chladivá. Foukal mírný větřík, prostě jako pohádka. Ale tady musí být někde nějaký zádrhel. Protože všechno má nějakou svou chybu, nebo prostě něco skrytého, co má ujít nepovolaným očím. Rozhlédla jsem se, ale nikde nic nebylo. Tak jsem se znovu sklonila jezírku, abych se napila. Z vodní hladiny na mě hleděl pár očí, které nebyly mým odrazem. Z jezírka se pomalu vynořoval obrovský had. S výkřikem jsem couvala od jezírka pryč, celá zmatená. Neměla jsem šanci uniknout, pomalu se mi ovinul kolem nohy, pak kolem těla a nakonec začal utahovat svou smyčku. přitom mi to stvoření hledělo do očí.
"Chcešššš jíít ssse mnou?? Kdyššš ne, budeššš mou večeššší."
Nevím, proč jsem mu rozuměla. Neumím mluvit s hady. A asi bych ani nechtěla umět.
"Nechci být něššší večeššší... Radššši půjdu sss tebou..."
Stisk povolil a já se svalila do trávy. Cítila jsem se rozlámaná a... pružná. Hodně pružná.
S obrovským překvapením jsem zjišťovala, že i já jsem se stala hadem. Dlouhým, ještě delším, než ten, co se mnou mluvil.
"Tebe by bylo na večeššši ššškoda... jsssi moc sssilná... přesssně jako Ssstrážkyně..."
"Jaká Ssstrážkyně?? A co teď vlassstně bude?? Nechci být hadem navšššdy..."
"Nebudeššš... neboj ssse, zavedu tě teď do tvého nového domova..."

Rychle se plazil ode mě někam trávou pryč od jezírka, od louky, od celé t= pohádky s podivným koncem. Nebo tohle ještě není konec?? Plazila jsem se za ním, protože vážně nechci být hadem navždy. Přestala jsem o tom všem uvažovat, když mě pobízel k větší rychlosti. Doplazili jsme se do nějaké skrýše a tam byl ještě jeden had. Upřeně se na mě zadíval a mně bylo jako kdybych se kutálela z kopce dolů. Zavřela jsem oči. Po jejich otevření jsem strnula. Seděla jsem na dně řeky a okolo mě plavaly ryby. Já byla stále humanoidní, ale nevím, jestli jsem v tu chvíli měla žábry nebo ne. Ani mě to nezajímalo, bylo mi docela dobře. Snažila jsem se odlepit ode dna, ale nešlo to. Byla jsem jako přirostlá. Byla jsem živou sochou. Tak tohle je
na mě moc. Pocit, jako bych nezadržitelně padala. Udělalo se mi zle a zavřela jsem oči. Najednou se mi strašně ulehčilo. Otevřela jsem oči a znovu jsem strnula. Měla jsem křídla a vznášela jsem se ve vzduchul. Jako peříčko. Už mě tyhle proměny začínaj docela děsit. Co budu příště - chimérou, kerberem, mantichorou nebo co?? Docela jsem na to zvědavá. Jen tak jsem si užívala skoro naprostého stavu beztíže, když jsem pocítila uvnitř sebe drtivý tlak, Zkroutila jsem se a zavřela oči. Další metamorfóza. Ani se mi nechce otevírat oči.
































"Co tu zase děláš?!" vyjekl známý hlas.
Otevřela jsem oči a já ležela před dívenkou s prázdnýma očima. Civěly jsme na sebe, očividně byla stejně zaskočená jako já.
"Tak co tu zase děláš??" ptala se netrpělivě.
Snažila jsem se úzkostně rozvzpomenout, jak se to všechno seběhlo, když jsem si vzpoměla:
"Všechno je to sen! Ve skutečnosti spím. Nejdřív sen, pak živá socha, potom víla a teď ty! Akorát nechápu, co má tohle všechno společné. Můžeš mi tohle pro změnu vysvětlit ty??"
"Ne, to teda nemůžu. Hrabe ti?? Že spíš?? To je nějaká hloupost. Uvidíme, jestli to je pravda. Jestli jo, tak se hned teď probudíš!" ten konec zakřičela a luskla prsty. Měla pravdu. Probudila jsem se a trošku spocená jsem ležela v posteli, v křesle spal Richard, Morwena ani nikdo jiný tam už nebyl. Byl to jen nějaký hloupý sen.

Dny ubíhají rychle... a já se znovu ozývám...

7. února 2009 v 9:55 | Strify |  Strify Ghae (zrušeno)
Zdravím vás,

chci se omluvit, že jsem o sobě nedala delší dobu vědět, ale byla jsem s mou kamarádkou upírkou na dlouhé cestě se zastávkou na hradě hraběte Dráculi. Cesta byla dlouhá a náročná, ale pro nás, upíry, to není nic. Asi bych se měla zmínit, že jsem se stala upírkou. Ale pouhlou upírkou, ne vámpýrkou... Rozdíl mezi námi je prostý. Upíři lidi, jakožto svou kořist, nezabíjejí. Za to vampýři ano. A ze své oběti vysají všechnu krev. My upíři člověka napadneme, když spí, rozřízneme mu nehtem nějaké místo na kůži, napijem se tolik, kolik potřebujeme, do rány člověku vetřeme naše sliny a rána se zacelí, nikdo nic nepozná. Možná se vám to zdá divné, ale pověry o krvelačných upírech jsou nepravdivé. Všichni totiž nevědomky mluví o vampýrech.

Přiznám se rovnou, že nemám ani nejmenší tušení, o čem psát. Každý den vstávám velmi brzy, pak chodím hlídat děti upírek z tábora, v poledne chystám oběd a odpoledne jsem buď někde s mou kamarádkou nebo zase hlídám děti. Vyhovuje mi to tak, když potřebuju, tak je hlídat nemusím, ale práce s dětmi mě bavila vždycky a baví mě i teď. Nyní jsme teda jely, nebo spíše letěly - na dracích - až za hrabětem Drákulou. Výlet to byl nádherný a plný poznání.

Asi se s vámi opět rozloučím a co nejdříve se zase ozvu. Teď vážně nevím, o čem bych měla psát, jenom jsem se chtěla omluvit za tak dlouhou dobu mé nepřítomnosti.

S láskou, Strify