Březen 2009

Ponořená v myšlenkách

28. března 2009 v 15:29 | Lady Asmar |  Princezna Asmar z Lasanitu
Měla jsem pravdu... To zlé začalo. Nejprve Scerr ted i její adoptovaná dcera Strify. Irimë je zraněná. Kdo bude další? Kolik obětí si ještě tahle válka vyžádá? Kolik jich ještě bude chtít Kraila?
Přála bych si to ukončit, ale nemám sílu Krailu zabít. Ještě ne. Nemohu jí ublížit, tak jako ona nemůže zatím ublížit mě. Je však jen otázkou času kdy najde způsob jak přemoci kouzlo, kterým mě Elvíra chrání. Čas... To je ted můj nepřítel. Hraje si na straně Kraily. Nemám ho dostatek... Na naší straně je silný bojovník, kterého ovšem nemůžeme v tom člověku probudit. Je silný i bez toho daru. Nebo prokletí? Sám neví že ho v sobě má. Je to tak lepší. Chtěl by ho probudit. Chtěl by zachránit Lasanit, mě, všechno co je mu drahé. Mohlo by se to příšerně zvrtnout. Nesmí se to dozvědět.
Kraila ví že my ho máme a ví že já vím kdo to je. Jen já a Eldar. Nikdo jiný. A tak to musí zůstat. Ten bojovník by vyhrál válku. At jedné či druhé straně. Možná však sám sobě. Je tak nejisté na jakou stranu se přidá. nesmí to vědět ani on.
Mám však v sobě pochybnosti o svém rozhodnutí mu to neříct. Co když je dost silný? Co když se v něm pletu? NE! Nemůžu mu to udělat. Nemůžu mu vzít jeho dosavadní život. Má toho ještě tolik před sebou. Nezvládla bych to sama. On ještě musí mít děti. musí mít ženu... tenhle osud mu nemůžu sebrat. Mohlo by to být strašlivé...
Někdo mi položil ruku na rameno. Trhla jsem sebou a vyskočila z křesla. Byla jsem si jistá že v místnosti nikdo není!
,,Klid to jsme já..." usmál se Michael
Opřela jsem se o stolek a zavřela oči... Kdo by to byl taky jiný... Kraila? Už začínám být paranoidní...
,,Promin, nechtěl jsme tě vyděsit." usmál se a šel směrem ke mě
,,To je dobré." odpověděla jsme také už s chabým úsměvem ve tváři ,,Bývám ted moc často zamyšlená. Mám z toho noční můry."
Přitiskl si mě k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. Ted jsem byla klidná. Netrápily mě žádné myšlenky jako předtím. Nebyla jsem schopná na ně myslet. Ted se zdá být nepravděpodobné, že je něco tak strašného jako válka, když jsem v objetí milované osoby. Hladil mě po vlasech. Věděl že se trápím i když nevěděl proč přesně. Nepotřeboval to vědět hned. Stačilo mu, že mu to někdy řeknu. Až to uznám za vhodné.
Příliš brzy vstopil do místnosti Eldar. Příliš brzy mě Michael pustil ze svého objetí. Příliš brzy se vrátily starosti.
,,Michaeli půjčíš mi na chvíli Asmar? potřebuju s ní mluvit."
,,Jistě." přikývl Michael, usmál se na mě, pohladil mě po tváři a odešel z místnosti.
Věděla jsem co příjde. Za posledních pár dní jsme se kůli tomu hádali velmi často. Nebyla jsem sama kdo nad tou temnou cestou jednoho muže přemýšlel. ,,Proč si myslíš že se má odpověd změnila?" řekla jsem zpola chladně zpola unaveně.
Eldar se však usmál ,,Protože jsem ti řekl abys na d tím přemýšlela."
,,Přemýšlím nad tím mnoho dní!" odsekal jsem, ale když na mě eldar dál klidně zíral řekla jsem klidněji ,,Má odpověd se nezměnila."
,,Je škoda že jsi tak paličatá." povzdechl si
,,Nejsem paličatá."
Eldar neodpověděl jen pozdvihl jedno obočí.
,,Dobrá možná jsem, ale tohle s paličatostí vůbec nesouvisí!" ovládala jsem svůj hlas, abych se nerozkřikla
,,Možná ne, ale stále stojíš na svém."
,,Ano! Nezničím mu život! Nezničím jeho osobnost!" ted už jsem křičela
,,Když se to povede-"
,,Když se to povede! To je přesně ono! KDYŽ!" Ted jsem musela vypadat jaké šílená protože jsem se rozesmála chladným smíchem.
,,Když se to povede poslouží vyššímu účelu!" Eldar také zvedl hlas, ale nekřičel, zato z něj šel rozhodně větší strach než ze mě.
,,Vyššímu účelu?!" ted už jsem se nesmála, opět jsme křičela ,,To je tedy to co pro tebe tady znamená? Vyšší účel?!"
,,Asmar, ty víš jak to myslím." přišel ke mě blíž
,,Ne! To tedy nevím!" odstopila jsem zas dál ,,Pro tebe je důležitá jen výhra v téhle válce, na lidech ti nesejde!" vyběhla jsem ze dveří. Za sebou jsem slyšela ještě Eldarův výkřik že tak to není. Nevěděla jsem kam mířím. Byla jsem vzteklá.
Zahnula jsem za roh a do někoho vrazila. málem jsem upadla, ale zachytily mě čísi ruce. Byl to Michael. Díval se na mě ustaraně a trochu vyčítavě. ,,Už zase ses s ním pohádala." nebyla to otázka, ale konstatování, přesto jsem přikývla. Rozhlédla jsem se kolem. Byli jsem v zimní zahradě. Začaly mi skapávat slzy. Nevěděla jsem proč, prostě jsem brečela. Michael si mě přivinul k sobě. ,,Kdy mi řekneš o co jde?" Nenaléhal. Jen se zeptal. Měl o mě starost.
,,Nevím."
,,Dozvím se to vůbec někdy?"
,,Nevím."
Chvíli rozmýšlel, jako by čekal že ještě něco řeknu. Pak mě políbil a přivinul k sobě ještě těsněji...

Nováček!

28. března 2009 v 14:01 | Lady Asmar |  Informace nebo-li ČTĚTE!!!
Je mi ctí přivítat v Lasanitu dalšího člena! Je jím Eruwie Anárion! Tak tedy vítej Eruwie, at se ti tu líbí!!!

Vymazání lidí z Lasanitu

28. března 2009 v 13:32 | Lady Asmar |  Informace nebo-li ČTĚTE!!!
Prrávě jsem vymazala pár lidí z Lasanitu. Jsou jimi Felerwen z Valinoru, Annie Corah a safira z Palancaru. Kdyby se chtěli někdy vrátit, ráda je uvítám...
S přáním krásného dne Lady Asmar

Nepříjemné procitnutí

15. března 2009 v 10:03 | Irimë Nyss |  Irimë Andůlinë
Probudila jsem se ze sna, takového toho slátaného, absolutně beze smyslu. Na křesle vedle mojí postele spal Richard, jinak byla místnost prázdá. Po pokusu nadzvednout se se mi bolestně připoměly všechny rány, co jsem utržila. byla jsem jak ochromená... strašný pocit. Moje oči bloumaly po místnosti, tančily ve všech stínech a zákoutích. Připadala jsem si tak osamělá... i když jsem nebyla.

"Ty už jsi se vzbudila, maličká??" podivil se Arasis v mojí mysli.
"Are! Jak ráda tě slyším... bylo to všechno tak náročné a já si připadala velice osamělá..."
"Pamatuj, že nikdy nejsi osamělá. Máš mě, máš Richarda a taky tvou rodinu, myslím že i malá Cassandra tě má ráda, rozhodně jste se neviděly naposled. Ale Strify bohužel odešla na věčnost..."
"Strify?? Proboha... snad příliš netrpěla. já si po tom souboji prošla očistcem... Je to strašné... Scerr, teď Strify... kdo bude další, Are?? Už takhle je nás málo..."
"Chápu tě, maličká. Ale musíš být silná, v takovýchto dobách není jednoduché přežít. Nejdřív se ale uzdrav, protože když budeš upoutaná na lůžko, moc toho nezmůšeš. proč jsi si vlastně nepřivolala pomoc?? Určitě by ti někdo pomohl... Zkoušet zdolat sama Stínového Orka nebyl dobrý nápad."
"Já vím... ale Are, ani nevíš, jak jsem si připadala... myslela jsem si, že ho zvládnu sama. To sice taky jo, ale ty následky potom..."

Z rozhovoru s Arem mě vytrhl tak příjemný, známý hlas:

"Tak ty už jsi vzůru??" skláněl se nade mnou Richard a kontroloval mi zranění.
"To sice ano, ale přijdu si jako nemohoucí."
Richard se rozesmál. "Vždyť taky prakticky jsi nemohoucí." pak ale zvážněl. "Co to bylo za hloupé nápady?? Jen tak se pokoušet udolat Stínového Orka... měla jsi zatracený štěstí!"
"To samý mi tu teď vyčítá Ar, tak se ty nemusíš přidávat." zamračila jsem se.
"Promiň... ani nevíš, jaký jsem si o tebe dělat starosti a jaký jsem měl strach, když jsme tě našli na zemi v tak příšerným stavu?? Bylo mi hrozně a vyčítal jsem si, že jsem tě nedokázal ochránit. tohle mi už prosím tě nedělej. Ano??"
"Slibuju... ale já si vážně myslela, že ho zvládnu levou zadní. Příště se nebudu tak přeceňovat." pousmála jsem se trpce.
"To je jedině dobře." obdařil mě zářivým úsměvem Richard když mi měnil obvazy na rameni.
"je to hodně špatný??" a snažila jsem se podívat se na to rameno.
"Nehýbej se. Bude to ještě dlouho bolet, ale to už nějak dáme dohromady. Hlavní je, že jsi to vůbec přežila."

Zavřela jsem oči a vyčítala si, že dělám takovýhle hlouposti, když to vůbec nemám zapotřebí. Nadělala jsem jim teď spoustu starostí navíc. Alespoň si příště budu dávat větší pozor na protivníky... možná. Už chápu, proč se někdy říká, že hloupost je metla lidstva. Kdyby se každý choval jako já, tak by za chvíli neměla Kraila s kým válčit, protože by tu nikdo nezbyl po mnoha šílených pokusech místních obyvatel. A to už bych měla být dospělá... A taky bych se měla trochu starat o Al - tsahir. Nebo aspoň zjistit, jak se tamnějším obyvatelům daří.

"Jo a Irimë?? Přišel ti dopis z Al - tsahiru. Docela si o tebe dělali starosti, když jsi odtamdtud doslova utekla."

A sakra.

"A vědí taky o tom... souboji??"
"Ne, to nechám na tobě. Jestli jim to nechceš říct, nemusíš. Do tohohle ti zasahovat nebudu. Jen nechápu, proč si se sem tolik hnala. To vše kvůli mně??" ptal se, skrývajíc pohnutí.
"Hlavně kvůli tobě, taky ale kvůli rodině... ale na tebe jsem zpočátku myslela nejvíc. A nepřišlo mi na mysl, že bych se čehokoliv měla bát, v tý chvíli mě to nezajímalo. Nejdůležitější bylo, abys... abyste byli v pořádku. To jste naštěstí byli. jen já se zanedlouho šíleně zřídila." usmála jsem se.

Měřil si mě šťastným pohledem, už mi konečně věřil, že to s ním myslím skutečně vážně. Jen by mě zajímalo, proč tomu nemohl uvěřit. Nebo jsem mu svou lásku nedávala dostatečně najevo?? Nechtěla bych mu ublížit nebo ho dokonce ztratit. To by mi šíleně ublížilo a jemu asi taky...

"Proč jsi nemohl uvěřit, že jsem se sem rozjela hlavně kvůli tobě??" vyyzvídala jsem.
"Protože... protože to vypadalo, jako že se na mě zlobíš. Bál jsem se, že jsem něco udělal špatně." řekl ztěžka.

Při jeho slovech jsem ztuhla. Snažil se mi podívat do očí, já jsem ale uhla pohledem.

"To... to jsem tak... špatná??Nebo... dostatečně nedávám najevo, jak moc tě miluju??" skutálela se mi slza po tváři.
"No tak, zlatíčko... to jsem ale vůbec neřekl. Jen to vypadalo, že se zlobíš. Nic víc." snažil se mě utěšit.
"Nelžeš mi jen proto, abych se uklidnila??" zavzlykala jsem znovu.
"Ne... to bych ti neudělal. Mně můžeš věřit, Irin..." zadíval se ne mě provinile.

Zmlkla jsem tedy a jen si prohlížela nezaujatě stěny. Musela jsem působit divně, nejdřív se rozbrečím a pak jsem jako kus ledu. Počínající zoufalství bylo utlumeno zvláštním pocitem, který se mi převaloval v břiše. Trochu to bolelo, ale spíš pálilo. Musela jsem sebou začít škubat nebo co, protože Richard mě urychleně začal prohlížet, co se mnou je.

"Břicho." zasípala jsem.
"Co?"
"Pálí to. A taky bolí..."